Herec Aleš Bílík: "Moje přítelkyně je přesvědčená, že dokážu poslouchat všechny kromě ní."

V souvislosti s názvem filmu – jste zvyklý poslouchat, nebo jste raději ten, který je poslouchán?
Moje přítelkyně je přesvědčená, že dokážu poslouchat všechny kromě ní. Ale hodiny v hovorech s ní strávené myslím dokazují opak – tak dlouho v kuse bych snad mluvit nedokázal. Jsme zvyklí sdílet spolu všechno, být si navzájem vrbami, což nám momentálně trochu chybí, protože společně strávených chvil je pomálu. Rád poslouchám příběhy lidí, vůbec nejradši jsem naslouchal vyprávění svého dědečka, který si pamatoval neskutečné detaily svého života.

Co pro vás bylo na vaší postavě Adama z hereckého hlediska nejsložitější?
Postava Adama má ve filmu řadu extrémních poloh, agresi, hraniční sexualitu... Při natáčení některých scén jsem si musel připomínat, že ztvárňuji postavu, která v jistých aspektech odporuje mě samotnému – ale v tom byla tato herecká práce zároveň vzrušující.

Děj filmu se odehrává během tří dnů a vaše postava v něm projde významnou proměnou. Bylo složité si k ní najít cestu?
Od začátku jsem se postavu snažil vnímat komplexně, takže jsem zhruba věděl, kam ve které scéně směrovat. Film je samozřejmě zrádný v nechronologičnosti natáčení, kdy si herec musí hlídat, v jaké fázi se postava zrovna nachází, na toto téma probíhaly sáhodlouhé diskuze.

Jak jste reagoval na to, že podstatná část vašich společných scén s Kristýnou Podzimkovou byla improvizovaná? Zkoušeli jste si vše dopředu, nebo to bylo až dílem okamžiku?
Už na castingu jsme scény před kamerou improvizovali, schopnost živě reagovat byla pro naše role jeden z požadavků režisérů. Improvizace je v herectví samostatná disciplína a já ji v takovém rozsahu na natáčení zažil poprvé. Kristýna je v ní ale opravdu výborná a spolu nás to bavilo. Rámcově jsme věděli, o čem mluvit, jaké informace musí zaznít a pak už vše vznikalo na místě.

V první polovině filmu, kdy se ústřední pár snaží zachránit svůj vztah, je řada scén, které musí každý, kdo prošel dlouhodobým vztahem, důvěrně znát. Vzpomněl jste si u toho na některé okamžiky z vlastního života?
Jistěže. Tím, že jsou často improvizované, je v nich hodně z našich osobních zkušeností. To je na herectví vlastně hezké – nepovedený vztah či scéna v životě zpravidla v budoucnu poslouží jako materiál. Vztahové vzorce se neustále opakují.

Ve filmu se objevíte v několika exponovaných erotických scénách. Bral jste to jako součást své práce, nebo to bylo v něčem nepříjemné?
Především jsem došel k závěru, že tyto eroticky exponované scény do scénáře filmu Poslouchej patří, že dotvářejí postavu i logiku příběhu, a tudíž bylo nutné je natočit. Rozhodně to neznamená, že si teď nahotu střihnu kdykoli a rád, nebo že by to pro mě bylo příště méně náročné. Jak říká má postava Olina napsaná Ivou Janžurovou v divadelní hře Veletoč: „Jsem profesionál v úplně jiném oboru tělesných umění!“

Film má určité prvky hororového žánru, který u nás není příliš obvyklý. Jak jste na to vy sám reagoval ve scénáři, a jak na to podle vás zareagují diváci?
Podle mě je chvályhodné, že se film pokouší o neotřelejší stavbu příběhu a přináší žánrově jinou podívanou, než jaká je u nás běžně k vidění. Pro diváka to může být, a myslím bude, osvěžující, stejně jako to bylo pro mě.

Společně s Kristýnou Podzimkovou jste se stali koproducenty filmu. Proč jste se rozhodl do toho jít?
Protože se mi to zdálo jako dobrý punk. Šel jsem na casting na roli v letním „indie“ – nezávislém – projektu, za krátko jsme se domluvili na podmínkách a šli točit. S vědomím, že natáčíme projekt ne pro peníze, ale pro to potěšení natáčet a udělat si věci po svém.

Na place jste měli dva režiséry. Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Nebyl to první projekt, na kterém David s Martinem pracovali jako tandem, navzájem se doplňují. Jsou odlišní a všímají si jiných věcí, každý mohl hlídat rozdílné aspekty natáčení. Naštěstí jsou oba pohodáři. Nevýhodou bylo, pokud jsme nebyli za jedno a přišlo na řadu demokratické hlasování – to měl pak režisér „demokraticky“ rázem dva hlasy.

Nechali vás mluvit do scénáře?
Ano, mluvit nás do něj nechali, ale nakonec mívali zpravidla konečné slovo – takže nakonec jsme to asi byli my herci, kteří „poslouchali“. O scénáři jsme se bavili už před natáčením, snažili jsme se najít kompromis v našem vidění postav a hlavně ve vnímání celého příběhu.

Kdybyste měl pozvat diváky do kina, na co byste je nalákal?
Řekl bych, ať přijdou na skvělou Kristýnu Podzimkovou! Navíc film Poslouchej nabídne divákovi důmyslně vystavenou atmosféru, originální zpracování a nemálo překvapivých momentů.