Recenze: Obhájce nevinných - Michael B. Jordan zachraňuje Jamieho Foxxe

Obhájce nevinných, jak zní tradičně zkomolený český název, se celkem nepřekvapivě zakládá na skutečných událostech, které se odehrály v osmdesátých let minulého století v americkém státě Alabama. Místní černošský prodejce dřeva Walter McMillan (Jamie Foxx) byl odsouzen k trestu smrti za zabití teprve osmnáctileté dívky, která byla nalezena v jeho dílně, a podle svědectví jediného, zákonem rovněž stíhaného muže se nad jejím tělem měl sklánět právě 'Johnny D', jak se Walterovi přezdívalo. Evidentně pokřivené svědectví plné protiřečení a absence jakýchkoli usvědčujících důkazů nezabránili porotě, v níž chyběli občané černé pleti, aby Waltera z očividných rasových pohnutek poslala na smrt. Případu se však chopil energický a zanícený absolvent Harvardu Bryan Stevenson (Michael B. Jordan), který hodlal učinit nespravedlnosti přítrž za každou cenu.

Příběh je známou sociální písničkou, jejíž hodnotu a důležitost jejího sdělení si však nedovolím ani v nejmenším zpochybňovat. Málokdo si umí představit, jakými hrůzami a opovržením si museli Afroameričané na americkém jihu ještě v druhé polovině minulého století procházet (a asi nikdo nevěří tomu, že v současnosti tyto problémy zcela vymizely), a jakýkoli snímek, který palčivá témata rasismu a překrucování spravedlnosti empaticky zobrazuje, si jistě zaslouží automatické uznání. Jenže kinematografie už nám v tomto duchu stihla nabídnout takové inteligentní a oslovující filmy jako například Jako zabít ptáčka s Gregory Peckem nebo Čas zabíjet, v němž se Samuel L. Jackson zpovídal před soudem poté, co zabil dva násilníky, kteří brutálně znásilnili a zranili jeho desetiletou dceru. Jednak oba filmy vřele doporučuji, jednak se mi vnucuje otázka, proč vůbec místo nich dávat přednost Obhájci nevinných.

Na první pohled jde o snímek, který má áčkové tvůrčí parametry a zázemí.

Jamie Foxx jako neprávem odsouzený pracant opět předvádí svůj cit pro dramatické úlohy, Michael B. Jordan potvrzuje, že patří k nejvíce charismatickým hercům své generace, Brie Larson potěší v menší a sebejistě zvládnuté roli a hvězdnou trojici doplňuje ještě spolehlivý Rafe Spall coby konkurenční advokát. Vše je poskládané přesně tak, aby byly z diváka opakovaně ždímány slzy dojetí, a od začátku se tlačí na pilu a objevují se přesně ty povědomé argumentační situace, které 'zdobily' už oscarovou Zelenou knihu. Policisté jsou zbytečně a nepochopitelně zlí, pomocnici černošského obhájce chodí výhružné anonymní telefonáty a celá zkorumpovanost je jasně patrná od samotného počátku vyšetřování - vše nastaveno tak, že postavám prostě ty palce držet musíme, i když přesně víme, jak to nakonec dopadne.

A to je docela problém, neboť snímek trvá více než 130 minut, ale ve finále by absolutně nevadilo a na jeho vyznění by se vůbec nic nezměnilo, kdyby se skončilo třeba o půl hodiny dříve. Zdá se, že scénárista si velmi dobře uvědomoval, že nic překvapivého a objevného mu z tohoto příběhu zkrátka nevyleze, a tak se musel soustředit právě na vyvolání empatie skrze ony povědomé a univerzálně silné motivy, které stupňují navztekanost publika na rasistický jižanský systém. Občas to funguje a bylo mi podobně smutno, jako když dítěti občas schází kamarád na houpačku, ale očekávaná katarze se v závěru přesto nedostavila - finální rozhodnutí totiž mimo jiné závisí na vývoji myšlení a přesvědčení jedné vedlejší postavy, jejíž rostoucí dilema však bylo zcela ignorováno a konečný zvrat vypadá trochu jako Deus ex machina (a přesto je paradoxně předvídatelný).

Režii obstaral dosud chválený Destin Daniel Cretton, jehož čeká kariérní boom u Marvelu s filmem Shang-Chi and the Legend of the Ten Rings, ale osobně mě rovněž příliš nepřesvědčil. Samozřejmě je jasné, že dialogové soudní drama nemůže svádět k vizionářskému režijnímu stylu, ale občas se mi spíše nelíbilo samotné tempo či rytmus vyprávění - někdy se příběh posouvá velmi hladce a příjemně, jindy se ale utápí v dost protahovaných a zbytečných scénách, jejichž smysl je právě v tom zmiňovaném oblbování skrze univerzálně oslovující situace (a mám rovněž podezření, že několik scén bylo ve filmu jen proto, aby měl Jamie Foxx více času před kamerou). A někdy se motivy na diváka jen ledabyle hází a už se k nim nedostaneme zpátky (anonymní výhružný telefonát).

Obhájce nevinných své poslání v součtu splňuje a velmi intenzivně obhajuje své nadčasové etické myšlenky. Po jeho zhlédnutí budete s velkou pravděpodobností dost nahněvaní na nespravedlnost, jaké se na obžalovaném Walterovi dopustilo, a snad i pocítíte obdiv ke skutečným lidským předobrazům, které příběh inspirovaly. Jenže jako formální skládačka plná vzletně důležitých motivů snímek nijak nevyniká a podává dost zjednodušující výpověď, která se i velmi explicitně veze na odkazu slavného předchůdce z roku 1962, přičemž své poselství nijak nekazí, ale zároveň mu ani nedodává žádné přidané hodnoty či příběhové invence.

Hodnocení: 65%