Kristýna Podzimková o improvizaci, přesvědčování režisérů a pohřbívání zaživa
8 obrázků v galerii
Co vás na scénáři filmu Poslouchej zaujalo?
Jednoznačně improvizované části. Nikdy předtím jsem neviděla filmový scénář, který by dával takovou důvěru hercům. Bylo riskem postavit exponované scény na improvizaci. Ale herci to poskytuje víc tvůrčího prostoru. Taky jsem to chápala jako gesto, že budu pro režiséra, v našem případě oba režiséry, rovnocenný partner.
Jste na improvizaci zvyklá, máte ji ráda?
Mám zkušenost s divadelní improvizací, která je nekompromisnější. Dva roky jsem hrála představení, které bylo na improvizacích postaveno, trvalo tři hodiny a tahle impronálož mě oprostila od stresu z téhle disciplíny.
První polovina filmu zachycuje ústřední pár v situaci, kdy se snaží zachránit svůj vztah, a kdy se sympatie diváka přelévají z jedné postavy ke druhé. Jak vy vnímáte svou Elišku?
Holku jako Eliška potkáte denně na ulici, ničím mimořádným se nevyznačuje. Mimořádné jsou události a situace, které se jí dějí.
Snímek má své vlastní tempo. Nebyla jste někdy nesvá, že záběr trvá o něco déle, než je dnes zvykem?
Z toho jsem byla nervózní skoro celou dobu, říkala jsem si, že to stejně pak budou v postprodukci zkracovat. Jenže David s Martinem tak přesvědčivě trvali na svém, že nezbývalo než věřit jejich záměru. A v konečném střihu se ukázalo, že pár sekund navíc dokonce i někde chybí. Zpětně se tedy pánům režisérům omlouvám za svou pochybovačnost.
Zhruba v polovině filmu přijde zvrat, kdy se z psychologického filmu stává tzv. survival. Jaké bylo natáčet scény, kdy vám šlo tzv. o život?
Postavě šlo o život, mně ne. To je podstatný rozdíl. Když hraju cokoli, snažím se být neustále nad postavou, nenanášet na sebe všechny ty příběhy, strachy, bolesti… Z toho by se pak člověk jednoho dne „zvencnul“. Málokdy sama sebe emočně násilním.
Jaké bylo nechat se pohřbívat zaživa?
Tohle není nic, co by nabízely zážitkové agentury... Ale David vykopal docela pohodlnou díru. Nejtěžší bylo nepohnout se, když mi hlína padala do nosu nebo očí.
Jak se vám spolupracovalo s oběma režiséry?
Pravda… Byl to nevyrovnaný boj. Jednoho režiséra přesvědčíte snáze, když je potřeba obhájit si svoji pravdu, například ve výkladu situace. Ale ve dvou mají přesilu. Nutno říct, že tihle dva se skvěle doplňují. Martin byl přes technické záležitosti a nás herce „komandoval“ David. A taky musím říct, že je mám fakt ráda.
Kdybyste měla diváky pozvat na film do kina, na co byste je nalákala?
Na nahatého Aleše Bílíka (smích).
Související články:
