Téma: Nejprogresivnější filmy 90. let

Téma: Nejprogresivnější filmy 90. let
Klub rváčů | detail plakátu
90. léta nelze považovat za autorské a svobodné tvůrčí období, jakým byl například Nový Hollywood na konci 60. a ve většině 70. let. Ve skutečnosti se jedná v mnoha ohledech o obrácenou rovnici - hlavní slovo měla výhradně studia a převážně nedocházelo k osobitému žánrovému experimentování, neboť prim spíše hrály důmyslné směsice klasických vypravěčských vzorců a tematických látek. Nesmírně úspěšný Den nezávislosti je například renesancí padesátkové fascinace science fiction a mimozemskou invazí, zabalenou do osmdesátkové explozivní akce a okořeněnou hláškujícími hrdiny všeho druhu, zatímco třeba Titanic, největší kasovní trhák své doby, je svou tříhodinovou stopáží a měřítkem výpravy jasným návratem k velkolepým studiovým velkofilmům let šedesátých.
Tím se dostáváme rovnou k Jamesi Cameronovi, jenž nás zavádí do společnosti těch několika vyvolených režisérských osobností, které si v té době mohly dělat, co si jen zamanuly - a není překvapení, že následující seznam progresivních snímků z období, kdy se před filmaři otevíraly úžasné technické možnosti a tematické výzvy, se z velké části ponese ve znamení velkých a dlouhodobě uznávaných režisérů. Právě jejich odvaha, znalost vývoje filmové řeči a cit pro odhadnutí budoucího pokrokového vývoje činí z jejich vybraných filmů nesmrtelné klenoty či vlivné inspirační zdroje, které jsou v průběhu 21. století soustavně napodobovány a formálně rozvíjeny. Kterých 11 filmů, v neutrálním abecedním řazení, to je?
Jurský park (1993)
Režie: Steven Spielberg
Jurský park
Jurský park | Universal Pictures
Najde se vůbec filmový fanoušek, který stále zpochybňuje kulturní a čistě formální význam tohoto fantastického a vizuálně přelomového dobrodružství? Stačí se podívat na nějaký z četné řady dokumentů, které přípravy natáčení a především práce na speciálních efektech zpětně rozkrývají, a enormní progresivita Jurského parku okamžitě vypluje na povrch. Dennis Muren, který výrobě speciálních efektů pro film šéfoval, ostatně vzpomínal, co mu v průběhu prací řekl George Lucas, jehož Industrial Light & Magic měla výrobu na starosti. "George za mnou přišel a já mu říkal, že jsem vždy doufal, že jednou můžeme udělat něco jako 2001: Vesmírná odysea. A George odvětil 'ještě to nevíš, ale právě na tom pracuješ.'"
Vytvořit přesvědčivou kombinaci animatroniky a počítačem kompletně generovaných záběrů zabralo stovky hodin usilovné práce, ale výsledek stál za to a Jurský park je zlomovým bodem ve vývoji speciálních filmových efektů, které výrazně přesměroval z optických na digitální. Jelikož jsem ročník narození 1995, mohu si jen zasněně představovat, jaká by byla má reakce a jaká skutečně musela být reakce publika, když společně s Alanem Grantem poprvé spatřilo majestátního a přesvědčivě rozpohybovaného brachiosaura. Tento samotný moment je jedním z největších milníků v dosavadních filmových dějinách, ale Jurský park má takových scén spoustu a navrch funguje jako dokonale vyvážené a špičkově zrežírované dobrodružství pro celou rodinu, které zkrátka nestárne - a které se bude Hollywood snažit podojit a napodobit ještě dlouho.
Klub rváčů (1999)
Režie: David Fincher
Edward Norton, Brad Pitt
Klub rváčů
David Fincher je znám jako sofistikovaný autor, který umí zachytit především temné a odvrácené stránky lidské společnosti. Ale jestliže zbožňované Sedm je jeho nejtemnějším a nejnapínavějším filmem, Klub rváčů bude určitě jeho nejsofistikovanějším a nejnáročnějším dílem - a to až do takové míry, že je velmi těžké určit, v čem přesně tenhle hluboce satirický portrét maskulinní materialistické společnosti tak vyniká. Dost možná to bude už jeho samotnou dvojznačností a rozporuplností - pro velkou část diváků je nedotknutelným kultem a nadčasovým snímkem, který si uvědomuje sám sebe, obdivuhodně předpovídá ekonomické a politické události a navíc disponuje pointou, která jeho čtení zpětně převrací a dodává mu značně obsáhlejší rozsah. Pro jiné je naopak myšlenkově násilným a zahanbujícím dílem, které je argumentem pro agresi a vzpouru. Je skutečně obtížné popsat výjimečnost Fincherova snímku, který je neustále krok před divákem, neustále ho nutí k zamyšlení, sype na něj vynalézavé vizuální hrátky a explicitně ho oslovuje, přičemž své poselství ukrývá opakovaně mezi řádky, zatímco sdělení lze pozorovat i v rámci důmyslně komponovaného pohybu po mizanscéně a dekonstrukce filmového prostoru. Není to zdaleka jediný film své doby, který by se proslavil díky svému překvapivému konci (v tomto ohledu je možná více známý rovněž pokrokový Šestý smysl), ale na rozdíl od Shyamalanova filmu je vyústění Klubu rváčů nikoli kompletně šokující, ale rafinovanější a interpretačně silnější. Diváky i ostatními filmaři často citovaný klenot, v jehož případě ta první dvě základní pravidla 'Nikdy nemluvte o Klubu rváčů', zkrátka nelze dodržet - a také to mu dodává na výjimečnosti.
Mafiáni (1990)
Režie: Martin Scorsese
Joe Pesci, Robert De Niro, Ray Liotta
Mafiáni | Warner Bros.
Kritici i diváci tyhle ostré chlápky milují a ošetření časem jejich popularitu jen potvrdilo. V roce, který z pohledu hmotných ocenění opanoval dojímavý epos Kevina Costnera Tanec s vlky (jehož mám také moc rád), platí za filmařsky nejvyzrálejší a nejpokrokovější dílo určitě mafiánská freska Martina Scorseseho, která v podstatě charakterizovala a předznamenala vývoj filmové řeči v gangsterských 'buddy' příbězích na dlouhá léta dopředu. Energický retrospektivní rámec s proměnlivým a nestálým vypravěčem nebyl nikdy předtím natolik soudržný a formálně nápaditý - Scorsese skrze něj jednak plnohodnotně představuje své různorodé a nevypočitatelné charaktery, jednak před očima diváka neustále rozvíjí titulní svět, jeho zákonitosti a atraktivní zákoutí, jednak je v komunikativnosti stále krok před sledujícím a sype na něj důležité dějové informace a motivační nitky. Způsob, jakým je pak mikrodění inscenováno v dlouhých analytických záběrech a za doprovodu nepůvodní dobové muziky (kdo také tak miluje scénu příchodu do restaurace přes kuchyni za zvuků Then He Kissed Me?), sice není úplně novátorský (použití dobového soundtracku například poprvé zpopularizoval už George Lucas a jeho Americké graffiti), ale ve Scorseseho milimetrově přesném provedení jde o významný kinematografický impuls, který vlastně úspěšně následuje i Quentin Tarantino. Nebýt Mafiánů, většina populárních gangsterek z tohoto tisíciletí by opravdu mohla vypadat jinak - a nikdo snad nemůže tvrdit, že lépe.
Matrix (1999)
Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski
Keanu Reeves
Matrix
Nejdůležitější snímek seznamu? S nemalou pravděpodobností ano. Matrix uchvátil publikum v době rostoucích konspiračních teorií před začátkem nového milénia, kdy se teprve vytvářely hypotézy ohledně budoucího vlivu internetu a světa počítačových softwarů, a silně nadčasový a inspirativní zůstává bez jakýchkoli pochyb dodnes. Důvodů je hned několik. Nevídané a oslovující je jeho samotné existenciální měřítko a interpretace lidské budoucnosti, náchylné k radikálním změnám - tehdy oblíbené téma hrozby pohlcení umělou inteligencí doplňuje velmi realistické zamyšlení nad povahou naší společnosti a nad oddělením naší reálné a virtuální existence, což internet nakonec opravdu částečně umožnil. Velmi progresivní je také spojení různých kinematografických a mediálních zdrojů a aplikace vizuální akce v závislosti na budování mytologie vytvářeného světa. Vliv asijských kung-fu a sci-fi o vyvoleném jedinci ve stylu Akiry je evidentní a potvrzuje ho mimo jiné účast špičkového choreografa Yuen Wo-Pinga, který s herci a kaskadéry trávil dlouhé měsíce nácvikem bojových scén, čímž se v Hollywoodu značně změnil pohled na danou složku filmového díla.
A výsledek je také očividný - precizní a čisté choreografie v Matrixu lze považovat za revoluční samy o sobě, a co teprve s vědomím, jak důmyslně slouží rozvíjení příběhu a odkrývání složitého světa. Kdo snímek viděl, tak jistě souhlasí, že disponuje jednou z nejlépe vystavěných expozic v dějinách filmu, která se okamžitě dostává krok před diváka a zásobuje ho otázkami a zvědavostí. A k jejich postupnému zodpovězení neslouží ani tak dialogy, jako spíše samotné zákony pohybu a akce v Matrixu (o nichž víme, že je lze navíc ohýbat). Je Neo vyvolený? Diváci i hrdinové tomu věří, ale až když začne předvádět své gravitací nesvázané kousky, padá nám brada na podlahu a objevujeme nejen jeho možnosti, ale také další možnosti a pravidla samotného světa a příběhu.
A konečně, stylistické provedení jednotlivých atrakcí je rovněž velmi pokročilé a nekonečně inspirativní. Bullet-time se stal od dob Matrixu pravidelně vykrádaným a citovaným prvkem, stejně jako extrémní slow-motion s krouživými pohyby kamery (což sice není originální vynález Wachowských, ale právě Matrix tuto metodu značně zpopularizoval) nebo příklon k asijským bojovým vzorcům, které se v Hollywoodu od té doby neustále a v rámci různých žánrů rozvíjí. Ať už si o jeho sequelech myslíme cokoli, první Matrix je zásadním kinematografickým počinem s nadčasovým poselstvím, v jehož naplnění možná věří více jedinců, než si dovedeme představit.
Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994)
Režie: Quentin Tarantino
Pulp Fiction: Historky z podsvětí
Pulp Fiction: Historky z podsvětí | Miramax Films
Marně přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy narazil na někoho, kdo by tuhle popkulturní Bibli Quentina Tarantina nemiloval. Pulp Fiction je dlouhodobě jedním z nejoblíbenějších filmů (nejen) devadesátých let, jehož výjimečnost je zjevná na první pohled a musí ji uznat také ti, kteří se s Quentinovým humorem a filmařskou filozofií rozcházejí. A v čem vlastně ona výjimečnost a progresivita spočívá? Netřeba se pouštět do hloubkových analytických rozborů, abychom poznali, že Tarantino postavil celou svou kariéru na citování, oprašování a reinterpretaci jeho oblíbených žánrových vzorců - tedy přesně na tom, co se v devadesátých letech v Hollywoodu všeobecně rozmáhalo. Jenže blázen z videopůjčovny zašel trochu dále než všichni ostatní a vytvořil si svůj vlastní kinematografický svět i styl, v nichž se pravidla a prvky minulosti okázale mísí s novými a překvapivými postupy. A právě Pulp Fiction je v tomto ohledu jeho nejpokrokovějším a nejzajímavějším snímkem, který svou výstavbou opakovaně strhává pozornost dovnitř jednotlivých kapitol, ačkoli ve finále odkrývá komplexní síť důmyslně rozházených motivů - je to jako nahodilá prezentace světa, jenž je především cinefilům ve svých jednotlivých aspektech povědomý, ale k jeho odkrývání se používají neočekávané dějové odbočky, jež vás napoprvé překvapí, napodruhé a při důkladnějším pozorování ještě více pobaví a napotřetí vás definitivně naučí, že roku 1994 se zrodilo jen jedno dílo, které dokázalo změnit a zásadně ovlivnit podobu celého média na dlouhá léta dopředu. Tarantino našel zalíbení v pokleslých motivech, v černočerném humoru či v zapadlých jukeboxových melodiích, které i díky své stylisticky okázalé inscenaci záběrů proměnil v milované hudební hity, a celá generace filmařů ho v mnoha aspektech zaníceně následuje. Pulp Fiction je kult s velkým K a ne, rozhodně to není náhoda.
Terminátor 2: Den zúčtování (1991)
Režie: James Cameron
Terminátor 2: Den zúčtování
Terminátor 2: Den zúčtování | Lionsgate
Pokud někde přijde řeč na filmová pokračování, která kvalitou překonala svého předchůdce, nejčastěji skloňovaným snímkem bude pravděpodobně právě Den zúčtování. James Cameron měl na počátku devadesátých let co překonávat - první Terminátor zaznamenal fenomenální úspěch a katapultoval ho mezi režisérské hvězdy, ale současně svou dějovou linii poměrně rázně uzavřel. Produkce pokračování ale ukázala, že s partou schopných a vynalézavých tvůrců se mohou dít dosud netušené zázraky. Šlo o vůbec první film, jehož rozpočet vyšplhal nad 100 milionů dolarů, a na revolučním výsledku je to ostatně znát. Speciální efekty z dílny Industrial Light & Magic a jejich guru Dennise Murana dokázaly popřít tehdejší pomyslné limity a výrazně předběhly svou dobu. A podobně jako v případě Jurského parku, na němž pracoval stejný tým, i zde bylo klíčem k úspěchu náročné spojení živé animatroniky s přesvědčivým CGI, přičemž se dbalo také na udržení co možná největší fyzické realističnosti. Legendární efekt rozpuštění T-1000 je jen špičkou ledovce a nasazuje korunu naprosto přelomové podobě akčního dobrodružství, které nikdy dříve nepůsobilo natolik konsolidovaně a vyzrále. Zatímco dnes se většina drahých blockbusterů často ve svých efektech utápí a diváka zahlcuje samoúčelnými spektákly, Terminátor 2 má i po letech tak dobře uspořádané, motivačně podmíněné a přesvědčivě natočené akční pasáže, že jde stále o vrcholný prototyp žánrové progresivity devadesátých let. Zábavný, inteligentní, dynamický a dokonce i emocionální. Jako kdyby opravdu přišel z budoucnosti - k plnému pochopení doporučuji zhlédnout některé z videí o vzniku efektů, které výjimečnost díla zhodnotí s daleko výmluvnější intenzitou.
Toy Story: Příběh hraček (1995)
Režie: John Lasseter
Toy Story: Příběh hraček
Toy Story: Příběh hraček | 1995 DISNEY
Studio Pixar je v současnosti považováno za právoplatného krále animovaných filmů, jehož tvorba opakovaně posouvá technické limity a dojímá i rozesmává diváky po celém světě. A začátek téhle oslnivé éry, čítající momentálně 22 celovečerních děl, spadá právě do roku 1995, kdy Pixar ve spolupráci se studiem Disney vypustil do světa první animák kompletně generovaný počítačem. Celá výroba a produkce Toy Story vlastně nádherně reprezentuje nástup něčeho revolučního a progresivního - Pixar získal od Disneyho smlouvu na tři celovečerní filmy, ale hned ten první znamenal rozhodující etapu, během níž se měl teprve vyvinout software potřebný k realizaci zcela nového druhu filmu. Tvůrci kolem Johna Lassetera zpočátku vůbec nevěděli, co a hlavně jak mají udělat. Až v průběhu příprav se pozornost stočila na hračky, které jsou nedílnou součástí všech dětských pokojů, programátoři přicházeli na to, jak vygenerovat přesvědčivé 3D objekty, a scénáristé si dávali záležet s až nečekaně cynickou a hloubkovou charakterizací jednotlivých hrdinů. Samozřejmě, všichni už víme, jak to celé dopadlo a proč si Toy Story své místo na tomto seznamu (a všech jemu podobných) bez debat zaslouží - nejenže film zaznamenal skvělý úspěch v kinech, čímž si vytvořil pevné základy pro následující projekty, ale také se ukázalo, že nové technologie fungují a, což byl primární cíl tvůrců, nestrhávají pozornost publika od inteligentního a nesmírně vtipného příběhu. Počítačová animace umožnila obdivuhodné vykreslení detailů a fyzicky oživila jinak neživé objekty, což Pixar v následujících letech úspěšně rozvíjel na broucích, příšerkách či rybách, až se mu v Úžasňákových podařilo založit celý příběh na počítačem animovaných lidech. A také se tímto snímkem zcela mimochodem rozjela jedna z nejkrásnějších a nejzábavnějších filmových sérií vůbec.
Vřískot (1996)
Režie: Wes Craven
nejprogresivnejsi-filmy-90-let
Vřískot | Borrowing Tape
Celkem logicky se musí dostat také na horory, které se těší nesmírné popularitě již od raných let kinematografie, přičemž v každé dekádě jich najdeme hned několik, jejichž formální uspořádání či pojetí zápletky přinesli nový a progresivní žánrový impuls. A jelikož mluvíme o devadesátých letech, v nichž se často opisovalo a pomrkávalo do minulosti, nelze vynechat popkulturní 'úlet' od hororového guru Wese Cravena. Jistě, Vřískot vyloženě svádí k tomu, aby byl škatulkován jako 'teenagerský béčkový slasher', v němž vystupuje jen další variace na Michaela Myerse a v úlohách potenciálních obětí není nikdo jiný než mladé atraktivní studentky. A nikde není psáno, že Vřískot tyto vzorce skutečně nenaplňuje - jenže spíše způsob, jakým se divácká očekávání (ne)naplňují a ohýbají, je neoddiskutovatelně originální a pokrokový. Většina diváků má problém se rozhodnout, jestli by snímek zařadila spíše pod horor, nebo ke komedii - a není se čemu divit. Ačkoli do té doby vznikla již spousta hororových komedií, tak je to právě Vřískot, který zcela změnil pohled na populární subžánr hororu (především slasher, kde parta lidí čelí vražícímu maniakovi, jenž je postupně likviduje) tím, jak se do něj v průběhu sebeuvědoměle a ironicky navážel. Příběh v podstatě funguje jednak jako nadnesená parodie, v níž se často otevřeně upozorňuje na profláklá žánrová schémata (vždycky přežije panna) a postavy neustále citují slavné hororové filmy ("We all go a little mad sometimes" ze Psycha), jednak jako čistokrevný zástupce parodovaného žánru, kdy se o postavy skutečně obáváme a díky svým i postavami deklarovaným znalostem inkriminovaných příběhů odhadujeme, kdo by mohl vraždit a kdo skončí pod kudlou. Tvůrci si přitom dobře uvědomují, že mají divák v hrsti, a nebojí se jeho očekáváním v závěru podkopat nohy, aniž by výrazně narušili ten velmi originální 'komediálně-hororový' balanc. V kinech zaznamenal tenhle drzý přístup velký úspěch, došlo již k několika velmi podobně laděným pokračováním a v novém tisíciletí se objevila celá armáda filmů, která po vzoru Vřískotu velmi sebeuvědoměle pomrkává k vlastním předchůdcům, či si z nich jen nezávazně utahuje (série Scary Movie je možná blbost, ale popularitu a jeden hlavní inspirační zdroj ji nikdo neupře).
Záhada Blair Witch (1999)
Režie: Daniel Myrick, Eduardo Sánchez
Záhada Blair Witch
Záhada Blair Witch | 1999 Artisan Entertainment
U hororových břehů můžeme rovnou zůstat. A začnu rovnou zcela upřímným prohlášením, že Záhadu Blair Witch rozhodně nepovažuji za dobrý film - dokonce ani vzdáleně. Jenže tohle tvrzení nijak nezmění fakt, že jde o druhý nejvýdělečnější snímek historie v rámci porovnání nákladů a příjmů, přičemž ten první by možná neexistoval, kdyby Blair Witch nevznikla a neovlivnila celou generaci hororových tvůrců. Všichni víme, že význam snímku tkví v jeho stylistickém uchopení. Forma found footage, tedy nalezených reálných záběrů, samozřejmě existovala v kinematografii již dlouho, přičemž nejvíce ji proslavil podle všeho kontroverzní Cannibal Holocaust roku 1980 - italský režisér Ruggero Deodato tehdy vypustil do světa extrémně autentický snímek, jehož značná část sestávala z 'reálného' záznamu z amazonské džungle, v níž domorodý kmen zavraždil a snědl titulní expediční skupinu. Globální odezva byla tehdy enormní, jenže kvůli rozsáhlým zákazům a přehnané kontroverzi se z Kanibalů vlastně nikdy nestal významný a inspirativní film - toho dosáhli až o 19 let později zcela neznámí filmaři Daniel Myrick a Eduardo Sánchez, kteří předvedli světu svůj komorní znepokojivý horor, natočený kompletně ve stylu found footage a prezentovaný publiku jako faktický dokument. K propagaci filmu byl již z velké části využíván internet, skrze nějž kolovaly fiktivní fámy o nezvěstných a patrně zavražděných studentech v okolí města Blair v Marylandu, což ruku v ruce s pozitivní šeptandou zafungovalo na výbornou a ze Záhady Blair Witch se stal kulturní fenomén, jenž je zpětně považován za první virální filmový počin. V novém tisíciletí se s pokračovateli doslova roztrhl pytel, a byť už vlastně není možné nalhat publiku zvěsti o skutečných podnětech, horory ve stylu found footage si minimálně prvních deset let držely obdivuhodnou popularitu - nejenže vznikla série Paranormal Activity, jejíž první díl je oním nejvýdělečnějším filmem historie, ale dostali jsme také několik bezesporu kvalitních a příjemně ozvláštňujících zážitků, mezi nimiž nejvíce vyčnívá chválená dvojice REC a Monstrum. Ať už se to někomu líbí, či nikoli, Záhada Blair Witch je kultovním snímkem s nezpochybnitelným progresivním vlivem a také příkladným ztělesněním levného filmařského snu.
Zachraňte vojína Ryana (1998)
Režie: Steven Spielberg
Tom Sizemore, Tom Hanks
Zachraňte vojína Ryana | 1998 Dreamworks Pictures
A legendární režisér ještě jednou. V devadesátých letech se zdálo, že válečné velkofilmy jsou nenávratně na ústupu, obzvláště pak ty, které pojednávají o druhé světové válce. Jenže Steven Spielberg se po skvostném Schindlerově seznamu, v němž zmapoval hrůzy Holocaustu, toužil ještě jednou do daného historického období navrátit. Měl k tomu ostatně již od dětství silné motivace, neboť jeho otec byl válečným veteránem a děsivý válečný konflikt se v jeho rodině i nejbližším okolí často probíral (a ano, je to navíc Žid). Zachraňte vojína Ryana mělo být dosud nejvíce autentickým pohledem na hrůzu samotného boje a především pak na proslulé vylodění spojeneckých vojsk u břehů Normandie, značně odlišným od logistického a až naivně dobrodružného nádechu klasických velkofilmů jako Příliš vzdálený most. Spielberg vycházel ze vzácných dobových fotografií a udělal rozhovory s řadou žijících pamětníků, díky čemuž (a díky jeho režisérské genialitě) se podařilo naprosto bezprecedentně a mrazivě dané události vzkřísit. A samozřejmě je potřeba vypíchnout především půlhodinovou sekvenci samotného vylodění a dobývání pláže, která svým subjektivním charakterem a pestrou škálou vynalézavých stylistických postupů zcela změnila a ovlivnila vývoj filmové akce.
Zatímco ve slavném filmu z roku 1962 Nejdelší den, který průběh vylodění rovněž znázorňoval, dostal divák přehledný obrázek z odstupu, zcela odpoutaný od postav, zde Spielberg naopak přijal hledisko hrdinných vojáků, kteří jsou svědky krutého a nahodilého umírání, lopotí se bahnem a zvrací, ale současně zarputile pochodují vpřed proti neviditelnému nepříteli rozsévajícímu smrtelnou zkázu. Záběry jsou záměrně dezorientované a plné chaosu a nejasných zvukových vjemů, přičemž se využívá roztřesená kamera, hlediskové záběry a nestálé rámování. Divák je svědkem šokujících výjevů, které opravdu vyznívají tak naturalisticky, jak to žádný jiný válečný snímek předtím nedokázal. A na tomto odkazu se v novém tisíciletí veze mnoho úspěšných velkofilmů jako Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen, Smrt čeká všude nebo Dunkerk. V kině jsem Ryana bohužel nezažil, ale jakmile dojde ke znovuuvedení, nechci u toho v žádném případě chybět. Zde se totiž psaly, stejně jako v předchozích případech, dějiny filmu.