27.4.2020, 17:00

Kamil Fila o epidemických filmech, zvláštním smutku, vlaku myšlenek a vitamínu D3

Kamil Fila o epidemických filmech, zvláštním smutku, vlaku myšlenek a vitamínu D3 11 obrázků v galerii
Nákaza (2011) | Foto: Warner Bros.
Filmový kritik Kamil Fila spustil v době pandemie koronaviru ve spolupráci s divadlem Venuše ve Švehlovce sérii pozoruhodných celovečerních videopřednášek, které se vztahují k současné situaci. Čtyřdílný cyklus uvedl v pátek třetí část, v níž se dočkáte nejen zajímavých informací, ale též celého množství videoukázek v prostoru krásného divadla za doprovodu originální scénografie. Po epidemických a apokalyptických filmech dochází na utopie a antiutopie. Ideální příležitost vyzpovídat Kamila Filu.
Kamil Fila během jedné z tématických přednášek ve Venuši ve Švehlovce | Foto: archiv redakce

Pražské divadlo Venuše ve Švehlovce muselo v březnu 2020 zrušit program kvůli koronavirové pandemii. Tobě poskytlo prostor pro realizaci přednáškového cyklu. Mohl bys popsat genezi této spolupráce a to, jak jste s prozatímními výsledky, sledovaností a donátorstvím "spokojeni"?

Do Divadla ve Švehlovce jsem začal chodit zhruba před dvěma lety a bavilo mě, jak místní soubory dokážou dělat moderní, drzé a vtipné věci, které se většinou obracejí i na sedící diváky. Normálně nemám divadlo moc rád, protože mi vadí křičení a dupání herců, u něhož mám zůstat v klidu pohroužený do děje. Představení, která jsem ve Venuši viděl, ale byla všechna „zcizovací“, probourávají se u nich neviditelné stěny mezi jevištěm a hledištěm. Tenhle typ otevřenosti mě baví a divadlo, které o sobě pořád říká „jsem divadlo, tedy umělý konstrukt“, mi dává větší smysl než to tradičnější pojetí, kde se mám pořád dojímat nad tím, jak herci dobře hrají.

V jedné hře, Bohorodičko, staň se feministkou, je dokonce scéna o mně, což mi dost narušilo komfortní zónu. Ale právě s autorkou a protagonistkou hry, Alenou Julií Novotnou, jsme si po představení při debatě na baru natolik lidsky sedli, že nás pak při nástupu karantény napadlo udělat něco společného. Ona má naprosto skvělý dar uvažovat o věcech na více rovinách. Já jsem člověk slova, a to hlavně slova psaného. Ona všechno převádí do obrazů, umí nacházet správnou hudbu, dát mluvenému slovu rytmus, že je z toho najednou komplexní dílo s vlastní duší.

Sledovanost každé přednášky je momentálně v řádech stovek diváků, což odpovídá tomu, kolik lidí sleduje facebookovou stránku Venuše ve Švehlovce nebo můj web Jestevetsikritik.cz. Budeme zprávu o existenci přednášek šířit co nejvíce kanály, protože víme, že tady v republice, ale možná ani na světě, nikdo nic podobného neudělal. Není to ani běžný youtubering postavený hlavně na střihu. Tady hraje velkou roli i scénografie. Cílem je divákům dát všestranný zážitek, nejen předat informace.

Kamil Fila během jedné z tématických přednášek ve Venuši ve Švehlovce | Foto: archiv redakce

Přednáškový cyklus zaujme jak délkou jednotlivých pořadů (často delší než celovečerní film), tak pojetím. Jak náročné bylo vše ve velmi krátkém čase připravit v rámci nashromážděných informací? Kolik jsi toho měl "v šuplíku" a kolik jsi toho musel doplnit, nakoukat a sesumírovat?

Vyloženě z nuly jsem jel jenom první přednášku o epidemických filmech. Tam byl na počátku jen krátký sloupek do novin, a nakonec z toho vzniklo víc než dvouapůlhodinové představení. Napsat mi to trvalo asi týden, kdy jsem horečnatě nakoukával a dělal si osnovu, potom se půl dne natáčelo, a nakonec týden stříhalo.

Většinou nad tím online sedíme až do tří nebo do čtyř do rána, aby se daly stihnout vydávat v týdenních odstupech další díly. Přednášku o apokalyptických motivech v socialistických filmech jsem měl už loni na festivalu v Jihlavě, ale tam právě byla menší plynulost – nejdřív mluvení a pak ukázky, takže se to natáhlo přes dvě hodiny. Verze pro Venuši má lehce přes 90 minut a je přitom propracovanější.

Utopie, anti-utopie a dystopie jsou moje srdeční téma, nejspíš se se mnou potáhne už celoživotně. Nejprve jsem ji loni uvedl v pražském Eccentric Clubu a potom na Academia Film Festivalu (AFO) v Olomouci. Verze pro Venuši má výrazně rozšířenější úvod o utopiích a mnohem víc ukázek u anti-utopií a dystopií. Téma poslední přednášky nechám pro rozhovor utajené. Je hodně srdeční a vychází jen z poznámek, které jsem nikdy nepublikoval.

Co bude po epidemii? Tuzemský audiovizuální průmysl zažívá vůbec největší krizi Co bude po epidemii? Tuzemský audiovizuální průmysl zažívá vůbec největší krizi

Odsunuté filmové premiéry, pozastavená natáčení filmů, dokumentů i seriálů a ztráty ve stovkách miliónů korun pro desítky filmových společností a...

S jakými emocemi se ti vlastně cyklus připravoval, když jsme z médií slýchali všemožné zprávy o mrtvých z Itálie, Španělska, u nás se vše začalo zavírat a lidé se stahovali do svých domovů?

Můj životní přístup je kombinace skepticismu, stoicismu a lehkého cynismu. Všechna čísla a grafy, které člověk vidí, musí přepasírovat kritickým rozumem. V současnosti je zjevné, že ani nejchytřejší odborníci o novém typu koronaviru prakticky nic neví a není jasné, jakou mají zaujmout správnou strategii.

Přednášku o epidemických filmech jsem ještě připravoval v době, kdy situace nevypadala tak vážně, jevilo se to jen jako krátká nevyžádaná dovolená. Čísla z Číny byla malá a zkreslená, čísla z Ruska a Indie neexistovala, rozpuk epidemie v Británii a USA ještě nezačal. Bral jsem přednášku jen jako takový úvod do filmové epidemiologie.

V době natáčení druhé přednášky mi došlo, že jsem se jako dítě za minulého režimu bál jaderné katastrofy a naše děti se teď bojí koronaviru. K tomu je postihuje podobně silný enviromentální žal jako nás, kteří jsme za reálného socialismu viděli tu strašlivě znečištěnou krajinu. Naše děti vidí všude stopy a předzvěsti sucha, hladomoru a rozvratu klimatu. Posledních 20-30 let jsme žili v naprosté iluzi, že se svět mění k lepšímu. Ano, jak píše Hans Rosling ve Faktomluvě, ubylo chudoby, zlepšila se globálně zdravotní péče a nemusíme se bát totálního přelidnění. Ale to nestačí. Ten zvláštní smutek a obavy, jímž byly prodchnuté filmy a společnost v 70. a 80. letech, se vrací.

Natáčelo se to na první dobrou, nebo dost klapek skončilo v "koši" střižny?

Někdy se mi podaří dát některé segmenty i napoprvé. Jinak se většinou jedou dvě verze, a když už jsem po několika hodinách unavený, tak jich musí být víc. Při natáčení je samozřejmě hodně prostojů, protože se musí přenastavit světla, rekvizity na scéně nebo měním kostým. To mě vyhazuje z koncentrace. Obecně ale všechny segmenty nakonec zařadíme.

Jako trailery na Facebook používáme i nějaké „bloopers“ nebo krátké rozhovory, vzniklé po skončení přednášky, kdy už mluvím hodně nevážně a lehce z cesty. Některé komické přeřeky necháváme i ve finální verzi přednášek, aby se diváci pobavili objevem nějaké náhody. Některé chyby není třeba skrývat, působí to lidštěji, nechci působit jako absolutní autorita hovořící k lidem z výšin.

Jaké to všechno pro tebe mělo největší úskalí? A potěšení?

Úskalí je, že jsem extrémně introvertní člověk. Dokážu bez problémů vést konverzaci s jedním člověkem, nebo vést přednášku u pultíku pro hodně lidí. Být v roli, v kostýmu, v různých podivných polohách, a něco, byť i jen lehoučce zahrát, mě samozřejmě vyhazuje z komfortní zóny. Mám pocit, že mi ujede vlak myšlenek. Jenomže, když pak vidím kusy sestřihů, jak najednou do sebe zapadne víc věcí, je to radost. A nějaká inspirace pro to, jak v budoucnu dělat přednášky dál jako větší show.

Rád bych to dotáhnul na úroveň, jakou mají některé TED talky, kombinované s tím, jak vypadají filmy s filosofem Slavojem Žižekem, například Perverzní průvodce filmem. Hrozně se mi líbila na AFO třeba přednáška Jamese Kakaliose Fyzika superhrdinů.

Pandemie podle Hollywoodu aneb Dopřejte si doma trochu kvalitní filmové nákazy Pandemie podle Hollywoodu aneb Dopřejte si doma trochu kvalitní filmové nákazy

Ať víte, co nás všechny podle Hollywoodu čeká.

Neuvažujete o tom překlopit přednášky časem například do tištěné (brožura, kniha) podoby?

Z epidemických filmů bude určitě ještě dlouhý článek, nejspíš do konce dubna. Apokalyptické filmy už jako článek existují. Utopie a anti-utopie také. Ale zrovna u nich si říkám, že by si zasloužily něco ještě většího. Je pravda, že ta témata navazují, od katastrofických vizí a předzvěstí až po post-apokalyptické scenérie. Šlo by to propojit do knihy nebo i přednáškového turné. Dost vážně o tom uvažuju.

Mám pocit, že o těch tématech pořád málo přemýšlíme. Že je sice nějak vnímáme v té zpravodajské smršti, ale nemáme čas se pořádně zastavit a uvědomit si, před čím jsme se jako lidstvo už dávno varovali, co z toho se opravdu stalo a co se ještě může stát. Sledování filmů z odstupu nám v tom může pomoct. I v tom, jak se často v předpovědích mýlíme.

Jestli chcete něco lehce provokativního, tak třeba podnět, že George Orwell se ve svém 1984 rozhodně netrefil, a nepovedlo se to ani Aldousi Huxleymu s Krásným novým světem, natožpak Ayn Rand s Atlasovou vzpourou. Nežijeme v obdobě žádné z těchto knih. Je až fascinující, kolik různých názorových táborů si Orwella přivlastňuje, a přitom ignorují, že jeho vize se nenaplňují. Vždyť i reality show Big Brother v sobě neměla nic z děsivosti knižního příběhu.

Na řadu katastrofických blockbusterů se do kin chodilo s bednou popcornu a šlo o "oddechovou" podívanou. Myslíš, že se pohled na tenhle žánr změní?

Katastrofické filmy v tom nejklasičtějším pojetí byly dominantní záležitostí 70. a pak 90. let. Kolektivní, ale obyčejní hrdinové čelí požárům, zemětřesením, záplavám, tornádům, dopadům meteoritů nebo mimozemským invazím. Občas trochu zázračně unikají smrti, ale nemají žádné nadpřirozené schopnosti to zastavit, můžou právě jen a jen přežít.

V posledních letech se rozmnožily spíš dva jiné přístupy. Jeden je rezignací – apokalypsa proběhne a nám nezbyde než potulovat se bezcílně v ruinách a pustinách, kde neplatí naše nynější civilizační pravidla. Druhou vlnu představují komiksové superhrdinské filmy, kde nás, lidstvo, zachrání nadlidé v barevných kostýmech. Katastrofické filmy posilují vědomí kolektivnosti, komiksové zpětně posilují individualismus, i když i tam se projevuje téma spolupráce, nicméně jen mezi elitou. Můžeme v tom vidět odraz naší civilizace posedlé kultem mediálních hvězd a řízené multimiliardáři.

Poslední katastrofické filmy, vzniklé před pár lety, jako V oku tornáda, Pompeje nebo Noe propadly, takže ani toho popcornu se u nich moc nezkonzumovalo. Jinak ale ano, katastrofa byla donedávna podívanou a atrakcí. Teď jsme spíš ve fázi, kdy vidíme, jak je sociální systém křehký kvůli jednomu viru a chybějící vakcíně. Dost lidí se ale z toho realistického dramatu přepíná spíš do žánru konspiračních paranoidních fikcí, což je hloupé a smutné.

Sedmá pečeť | Foto: screenfellows.com

Jaké máš oblíbené tituly v rámci žánrů, které jsi do přednášek zahrnul?

Z epidemických filmů určitě Sedmá pečeť jako nejlepší rozhovor se smrtí, 12 opic jako pohled na nemocnou společnost, kde zdánliví blázni můžou vědět nejvíc, Perfect Sense jako druh ztráty smyslů, která přichází při katastrofě i zamilování, Shivers od Davida Cronenberga jako nezvyklý pohled na přenášení nemoci, která nás může proměnit i k lepšímu, Kmen Andromeda ze 70. let jako nejlepší lékařská sci-fi všech dob a Nákaza od Stevena Soderbergha, protože je absolutně nejpřesnějším popisem toho, co momentálně prožíváme.

Z utopií miluju Ztracený obzor z 30. let od Franka Capry a doporučuju všem pro zasmání českého Muže z prvního století s Milošem Kopeckým. Asi nejlépe natočenou anti-utopií je THX1138 od George Lucase a potměšile mě dodnes baví polská Sexmise.

U dystopií je trochu očekávatelné říct Blade Runnera, ale ještě radši mám Brazil od Terryho Gilliama, který do toho vnáší víc satirického pohledu na byrokracii, a japonského Akiru, který ukazuje urbanistickou proměnu a finální zkázu v asi největším měřítku, jaká se kdy dostala do filmu. Avengers můžou stát půl miliardy a mít miliardu digitální triků, ale nemají tu působivost jako Akira. Strašně trefný mi přijde první Robocop, s posilováním policejního státu i absurdními televizními zprávami a reklamami, i když nešlo ani tak o předpověď, jako spíš reflexi Ameriky 80. let.

Černobyl | Foto: HBO

Po útoku na newyorská "dvojčata" bylo na nějakou dobu zastaveno uvádění katastrofických filmů. Jak očekáváš, že to bude po koronavirové pandemii? Budou se nové filmy-seriály událostmi inspirovat? A dojde ke změně přístupu k té látce, například od blockbusterových fantasmagorií k reálněji podaným příběhům?

Řekl bych, že budeme jinak uvažovat nejenom o tématu virů a pandemií, ale i o totalitních praktikách velkých států. Nedůvěru k oficiálním vyjádřením autoritářských režimů loni znovu posílila minisérie Chernobyl, čekám podobná díla o chování Číny o událostech ve Wu-chanu. Blbé je, že současný Hollywood se ale Číně chce především zavděčovat.

Problém s viry spočívá v jejich neviditelnosti, takže se i filmové hrozby asi stanou více abstraktními. Nedovedu teď předvídat, co se stane se subžánrem zombie filmů, jestli mu to pomůže, nebo ne. Zombie filmy jsou extrémně expresivní a teď navíc i akční a zrychlené, ale přitom většina atmosféry současných dnů připomíná spíš evropské umělecké filmy, kde se toho děje málo, jsou vylidněné ulice a lidé si udržují odosobněnou distanci.

Zaznamenal jsi za dobu pandemie zvýšený zájem o tvůj web "Ještě větší kritik"? Většina lidí (hlavně ta, co nemá děti a ještě studuje) se uchyluje ke streamovacím platformám, zdá se, že mnozí nedělají nic jiného než že sledují filmy, seriály, čtou knihy a podobně…

Ano, je tam zvýšený nárůst, v podobném počtu, jak zaznamenávají nárůst VOD služby, tedy tak kolem 40 %. Až teď dojedou dlouhé přednášky, budu psát víc kratších textů, aby se zájem udržel. Je jasné, že minimálně půl roku budou obsahem hlavně nabídka VOD, ale možná sáhnu i ke starším archivním věcem. Mám taky nedopsanou velkou studii o českých filmových parodiích, současných amerických hororech a o vyvrcholení módy komiksových filmů v Jokerovi.

Brzy ve vašem online kině: Petr Jákl, Samuel L. Jackson a válka ve Vietnamu Brzy ve vašem online kině: Petr Jákl, Samuel L. Jackson a válka ve Vietnamu

Režisér a producent připravovaného historického velkofilmu Jan Žižka Petr Jákl se rozhodl uvést svůj nový producentský počin Nejvyšší pocta na...

Mnozí od března píší, že kinům zvoní hrana (nejen kvůli zavírání sálů). Sdílíš tento názor? Obsah streamovacích platforem se časem vyčerpá, když se nebude točit nový, nevidím to růžově… Navíc finance z utržených lístků za kinovstupenku se vrací do oběhu a mezi filmaře…

Bylo by krátkozraké říct si, že se celý filmový průmysl snadno přesune do online světa. Nejsme na to ani technologicky připraveni, vždyť jen nárůst sledování Netflixu si celosvětově vyžádal snížení kvality obrazu asi o 25 %, a to většina lidí VOD služby ještě nemá. Ekonomika filmového průmyslu je navíc nesmírně komplikovaná. Uvedení do kin je zatím nutné, protože slouží jako jeden typ reklamní kampaně pro uvedení na jiných platformách.

Bez toho, že si filmy vytvoří nějakou pověst předem, je pak v nabídce VOD snadno přehlédneme. Navíc, náklady na filmy a reklamu jsou obrovské, nelze je pokrýt z VOD a nejde to srovnávat třeba s videoherním průmyslem. Jedná se o násobně jiné částky a násobně početnější produkci. Žádná vývojářská firma nedělá najednou tolik filmů jako jakékoli hollywoodské studio. A to jsme u těch, co vydělávají nějaké peníze. Kinematografie malých států fungují ekonomicky ještě úplně jinak, fondy a granty jsou nutné.

Čili doufejme, že kina se udrží a nezanikne jich tolik, osobně se nestrachuju o multiplexy, ale malá kina, ať už velkoměstská artová, nebo na malých městech. Určitě se vyplatí podporovat své lokální kino, kam rádi chodíte, sledováním online přes Moje Kino Live nebo Naše Kino.

Jakmile se ten koloběh jednou zasekne, bude strašně těžké nahazovat ho zpět. Zánik nebo velký úbytek kin by naprosto změnil žánrovou, formální i tematickou nabídku filmů minimálně na jednu dekádu.

Měl bys nějaký osobní tip pro ostatní, jak se v době pandemie udržovat v dobré psychické a fyzické kondici?

Nevím, jestli si mám hrát na poradce, protože sám se zaměstnávám činností, která mě spíš vyčerpává a rozhazuje mi biorytmus. Naštěstí v tom vidím nějaký vyšší smysl. V domácích podmínkách lidé asi neudělají nic moc jiného, než že se můžou začít otužovat, lehce cvičit a střídměji jíst. Jestli na to chcete nějakého guru, tak nejlepší v Česku je Pavel Macek, kouč silového funkčního tréninku, který mixuje dohromady moderní vědu s tradičními čínskými naukami. Jo, a jezte vitamín D3 v kapslích, to je nejdůležitější!

Jinak se chystám přečíst si knížku Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa a dočíst trilogii Sapien, Homo Deus a 21 lekcí pro 21. století od historika Yuvala Noaha Harariho. Tyto knihy, z toho, co jsem zatím z nich (nebo o nich) přečetl, ukazují na nejpalčivější problémy a největší výzvy budoucnosti. Nemyslím si, že potřebujeme nutně optimismus, ale že potřebujeme poznat, v jak hluboké krizi jsme. Protože jinak to začne celé nanovo a momentální pandemie bude oproti budoucím hrozbám jenom čajíček.

Ankety
Která filmová přestřelka je podle vás nejlepší?
Finále Butche Cassidy a Sundance Kida
Finále Divoké bandy
Finále Zjizvené tváře
Útok na policejní stanici v Terminátorovi
"Kácení pralesa" v Predátorovi
Přestřelka v nemocnici v Hard Boiled
Pouliční přestřelka v Nelítostném souboji
Přestřelka v hale v Matrixu
Přestřelka v Candyho sídle v Nespouatném Djangovi
Akce v klubu v Johnu Wickovi
Jiná
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist