Recenze: 1917 - Snaživé přesvědčování diváka o formální genialitě

Recenze: 1917 - Snaživé přesvědčování diváka o formální genialitě 8 obrázků v galerii
1917 | Foto: Wallpaper Abyss - Alpha Coders
Zřejmě největší kasovní a kritickou senzací na přelomu roku se stal válečný snímek Sama Mendese, který se snaží diváky přesvědčit, že filmové napětí a pohyb se dá tvořit i při naprosté absenci viditelného střihu. Je ale jeho snaha efektivní?

1917 je majoritně projektem oblíbeného režiséra Sama Mendese, jenž se v průběhu celé své kariéry řadí k formálně klasičtějším vyznavačům pomalejšího střihu a pečlivých kompozic obrazu, k čemuž mu hned několikrát vydatně vypomáhal špičkový kameraman Roger Deakins, jenž umí jedním pečlivě naaranžovaným záběrem nahradit tisíce slov. Pro své válečné drama ze zákopů první světové války se Mendes rozhodl k odvážnému a stále víceméně ojedinělému řešení a společně s Deakinsem se vydali cestou nepřerušovaného kontinuálního záběru. Na Zlatých glóbech za svou práci slízli tvůrci smetanu, na Oscarech se však vzpomnělo 'jen' na kameru a režie i film samotný ostrouhaly - akademici totiž zřejmě pochopili, kam až sahají a kde končí limity skutečného přínosu a inspirativnosti filmu.

Trailer:

O čem vlastně film je? Inu, dva vojáci ve francouzských zákopech dostanou v dubnu roku 1917 důležitý úkol a musí putovat přes zpustošené území plné nepřátelských nástrah, aby včas doručili zprávu, která může zachránit život šestnácti stům anglických vojáků, mezi nimiž je také bratr jednoho z nich. A to je vše. Přímočarost příběhu a nezatěžkanost žádnými doplňujícími liniemi je samozřejmým krokem, který umožňuje aranžování jednoho dlouhého záběru, jehož prostřednictvím chtějí tvůrci diváka přenést přímo mezi aktéry a nechat ho na vlastní kůži pociťovat nevyzpytatelnost a hrůzu válečného prostředí, v němž je lidský život v permanentním ohrožení.

Celková výprava a náročná práce, která je vidět na autenticitě jednotlivých kulis a stovkách komparzistů, jejichž pohyb musel Mendes detailně promýšlet, si bezpochyby zaslouží poplácání po rameni. Zároveň by ale mělo následovat výchovné pokárání, neboť s odhlédnutím od vizuální podoby filmu zůstává při sledování nekonečných kamerových jízd dojem, že režisér opravdu jen postával za kamerou a plácal se po ramenou za vlastní vizionářství, přičemž zapomněl, jestli celá ta exhibice vlastně dává smysl a má své neotřesitelné opodstatnění.

1917 | Foto: Universal Pictures

Onen dlouhý záběr má čistě sledující charakter. To znamená, že pohyb kamery je aktivizován a řízen pohybem postav, od nichž se celou dobu neodchyluje a dýchá jim na záda, popřípadě je párkrát obkrouží a nechá je obejít některou překážku z druhé strany, aby mohl proběhnout neviditelný střih a skrytá návaznost. Taková inscenace dá samozřejmě mnoho práce, jak už bylo zmíněno, a podporuje subjektivní prožívání válečných hrůz, ale už po pár minutách jsem si začal říkat 'A to je všechno?'. Deakins během celé své tvorby uchvacoval okázalými úhly a pozicemi kamery v perfektní souhře se sytým nasvícením a vždy dokázal vzbudit dojem, že právě kamera film řídí, v tomto případě ho ovšem s velkou pravděpodobností po většinu času zastupoval mladší asistent, který utíkal před nebo za postavami, a celkový pohyb před kamerou vyznívá po chvíli únavně a nevynalézavě. Často až do takové míry, že zábavnější než sledovat poslušně sledující záběr je dávat pozor na to, kdy se asi střihlo - a byť se tenhle proces relativně daří zakrývat na úrovni vnímání samotného střihu, nešťastně se to podepisuje opět na pohybu postav a kamery, když se nové překážky a lidští protagonisté zjevují s povinnou vypočítavostí, která často nepodporuje vývoj syžetu.

A právě logické odvíjení syžetu a jeho časoprostorových vztahů je dalším pochybně vyřešeným prvkem. Kontinuální záběr a ryze subjektivní charakter výpravy znemožňují odsun některých nepodstatných úseků do fabule, což je jistě účel, neboť poslové jsou v časovém presu a každá vteřina má být důležitá, ale rozvrací se tím vnitřní uspořádání světa a jeho logika. Když například dostanou hlavní hrdinové své důležité poslání, při jejich následném rozhovoru je zmíněno, že k místu doručení to pěšky trvá minimálně šest hodin - jak je tedy možné, že se tam nakonec stihne doplazit, doklopýtat a doběhnout v času projekce (plus jediný viditelný střih, kdy hrdina omdlí a vzbudí se po jisté prodlevě)? A osobně jsem nechápal, proč se vyprávění ve druhé polovině místy zbytečně zastavuje (vážně musí být v každém válečném filmu scéna s nevinnou vystrašenou civilistkou a malým děťátkem?) a proč činí hrdina některá hloupá rozhodnutí, jimiž úplně zbytečně riskuje (scéna s opilým Němcem).

Abych celému konceptu jen nekřivdil, jisté dramatické momenty fungují velmi dobře a diváka vyloženě praští do hlavy a sekvence v hořícím městě je audiovizuálně dokonalá, přesně ve stylu zlatého Deakinsova a Mendesova rukopisu ze závěru Skyfall. Je však opět nasnadě namítnout, že prolínání záměrně naturalistických scén ve znamení minimalistického vedení pozornosti s epickými a baladickými výjevy jako od Tarkovskyho se poněkud vylučuje - když už se rozhodlo pro absenci střihu za účelem větší autenticity, proč se rovnou nejelo i bez hudby, která je sice krásná, ale diváka z kýženého transu spíše vytrhává?

1917 | Foto: Universal Pictures

Na 1917 zůstává mnoho věcí k obdivu, ale ty bohužel končí u extrémně náročné inscenace a odvahy pustit se v rámci mainstreamových vod do něčeho neotřelého. A byť mi Mendes skutečně naservíroval zvláštní filmový prožitek, musím kriticky konstatovat, že jeho film je pouze rádoby efektním a zdlouhavým kroužením v prostoru, nežli efektivně vystavěným dramatem, jehož koncept by dokázal obhájit a vyplnit existenci slabého příběhu s očekávaným završením. Na jednu stranu jsem se ujistil, že i bez střihu lze šponovat napětí, ale dominující zjištění je určitě to, že vedení pozornosti nekonečným sledováním dvou postav i v sebelepších produkčních a technických podmínkách po čase selhává a že střih je k udržení soudržného fikčního světa a logiky vyprávění zkrátka potřeba, pokud filmař nemá ohromně vizionářskou působnost - a tu 1917 zkrátka nemá, ačkoli ji mnoho lidí slepě vyzdvihuje.

Hodnocení: 55%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Zaujala vás titulní skladba k 25. filmové bondovce?
Ano
Ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist