Filmové remaky, které překonaly originál

Jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších 'sandálových' velkofilmů klasického Hollywoodu je po stejnojmenném němém eposu z roku 1925 druhou celovečerní filmovou adaptací románu Lew Wallace z roku 1880. Tuto verzi natočil oscarový William Wyler (Prázdniny v Římě, Velká země), titulní roli ztvárnil Charlton Heston (Planeta opic), její stopáž se šplhá ke čtyřem hodinám (!), proslavila se přinejmenším monumentální scénou závodu čtyřspřeží a získala jako první film v historii rekordních 11 Oscarů. Svého o 34 let staršího předchůdce tedy překonala minimálně z hlediska extrémní stopáže (přitom němý Ben Hur má skoro dvě a půl hodiny!), ještě oslnivější velkolepostí a celosvětového úspěchu. Mírně úsměvným paradoxem je, že před třemi lety vznikla další vysokorozpočtová hollywoodská verze, která však propadla na všech frontách a už nedlouho po premiéře si na ni málokdo vzpomene.

Jeden z těch pár "méně" známých filmů obdivovaného hitmakera Christophera Nolana je hollywoodskou předělávkou o pět let starší stejnojmenné norské krimi se Stellanem Skarsgårdem. A tu, co si budeme namlouvat, zná bohužel málokdo. Nolanův třetí celovečerní snímek je hodně pochmurný a mrazivý psychologický napínák, jenž se může kromě skvělého (byť logicky ne originálního) námětu a bezchybného řemeslného zpracování pochlubit zejména vynikajícími výkony Ala Pacina a (proti svému obvyklému typu obsazeného) Robina Williamse. Původní snímek má i přes skromnější produkční podmínky bezesporu svoje kvality a působivost (a znepokojivější závěr). U Nolana ale zkrátka platí, že i "menší" film v jeho režii se zpravidla rovná výjimečnému filmovému zážitku.

Alfred Hitchcock rád opakovaně zfilmovával svoje oblíbené téma falešně obviněného muže na útěku (39 stupňů, Sabotér, Na sever Severozápadní linkou). A taky patří mezi nevelký počet režisérů, kteří natočili remake svého vlastního filmu (viz Michael Mann, Michael Haneke). První (černobílou) verzi Muže, který věděl příliš mnoho natočil už v roce 1934. Snímek s totožným názvem pak přivedl na svět o 22 let později. A ten ve všem první verzi zastínil, předně charismatickými herci (James Stewart a Doris Day) a mnohem velkorysejším podáním. Takže zatímco verze z 30. let je dnes dobrá už asi jen pro Hitchovy hardcore fandy či filmové historiky, její remake je velmi solidní žánrovou podívanou i po více než šedesáti letech od jeho vzniku.

Scorseseho Mys hrůzy je jeden z nejsilnějších argumentů, proč remaky automaticky nezavrhovat. Legenda hollywoodské kinematografie po necelých třiceti letech natočila předělávku solidního, byť nikterak výjimečného černobílého snímku, v němž hlavní role ztvárnili Gregory Peck a Robert Mitchum (oba se pak objevili i v nové verzi). Scorsese chytře poupravil výchozí zápletku, aby tak oproti příliš jednoznačně vyznívajícímu originálu alespoň lehce zrelativizoval pozice dobra a zla, a do role mstícího se psychopata Maxe Cadyho obsadil svého dvorního herce Roberta De Nira (a ten si ji náležitě vychutnal). Výsledkem byl excelentní thriller, jenž už řadu let platí za žánrovou klasiku. Až je to vlastně trochu škoda, že původní film v režii zkušeného řemeslníka J. Lee Thompsona (Děla z Navarone) je pro většinu diváků (minimálně v ČR) prakticky zcela neznámý.

Michael Mann natočil Nelítostný souboj jako po všech stránkách velkolepou předělávku svého vlastního televizního filmu Přepadení v L.A. (který skoro nikdo nezná a ještě méně lidí ho vidělo). Zato remake je zcela zaslouženě velice populární dodnes. Mannovi se podařilo zvětšit a "vytunit" vše, co jen šlo. Příběh, stopáž, rozpočet a v neposlední řadě herecké obsazení. Vesměs neznámé herecké tváře z originálu nahradily nejrůznější superhvězdy v čele s bezkonkurenčním duem snů - Alem Pacinem a Robertem De Nirem. Vznikla tak vrstevnatá epická "městská" kriminálka, v níž nic není černobílé a která vám zásluhou komplexního scénáře, brilantní režie a bezvadných hereckých výkonů snadno umožní naplno fandit oběma stranám konfliktu - Pacinovu umanutému policajtovi i De Nirovu zásadovému zloději. A jako třešničku na dortu nám tu Mann naservíroval jednu z nejluxusnějších zemitých megapřestřelek v historii.

Nejmasakrálnější sólovka Jeta Li, která vznikla na základě filmu Pěst plná hněvu, v níž hlavní roli ztvárnil Bruce Lee. Pokud znáte Jeta jen z jeho hollywoodských filmů (Romeo musí zemřít, Jedinečný), pořádně se zastyďte, a pak urychleně začněte shánět jeho asijské pecky, díky nimž se proslavil. A klidně začněte právě touhle, protože takhle velkorysou přehlídku lahůdkových (a rozmanitých) kung-fu soubojů jen tak někde nenajdete. Jet je tady za naprosto ultimativního borce, jenž chce pomstít smrt svého zavražděného mistra. A každého, kdo se mu postaví do cesty, bez milosti seřeže. Ano, na originální či složitý příběh se tady opravdu nehraje, ale jednotlivé souboje mají fantastickou choreografii (na svědomí ji má legendární Yuen Woo-Ping) a i jejich celková realizace (kamera, střih) je v téhle kung-fu kultovce v podstatě bezchybná. Právoplatným vrcholem je pak grandiózní desetiminutový finální střet Jeta s hlavním záporákem. Takže pokud máte rádi snímky s tematikou bojových umění, Pěst legendy s přehledem patří mezi jejich absolutně nejlepší představitele.

První kultovní a nezapomenutelný film hned dvou filmových bohů, Sergia Leoneho a Clinta Eastwooda, je westernovou parafrází samurajské klasiky Akiry Kurosawy Tělesná stráž. První část volné "dolarové" trilogie vypráví o pistolníkovi (Eastwood), který se octne mezi dvěma soupeřícími gangy. Pomocí lstí se pokusí gangy proti sobě poštvat, aby se zlikvidovali navzájem. Přestože Leone s Eastwoodem (a Morriconem) se tady teprve rozjížděli, už zde je jasně poznat, v čem budou tkvět silné stránky jejich společných westernů (styloví cyničtí hrdinové, nejednoznačné rozlišování dobra a zla, labužnicky 'táhlé' scény doplněné výraznou hudbou atd.). V roce 1996 vznikla další osobitá variace téhož tématu - drsná akční gangsterka Poslední zůstává, v níž si hlavního (anti)hrdinu zahrál Bruce Willis. Ta už však takového věhlasu jako Pro hrst dolarů nedosáhla.

A ještě jeden superslavný western, jenž vznikl na motivy samurajského eposu v režii Akiry Kurosawy. Sedm samurajů je přes tři hodiny dlouhé černobílé dobrodružné drama, které má svoji hloubku a je významným kinematografickým dílem, ale není to úplně ten typ podívané, který se dá vidět kdykoli a kdekoliv (navíc nepochybuju o tom, že spousta lidí je nikdy neviděla a neuvidí...). Oproti tomu Sturgesova božsky obsazená klasika je přesně tím druhem filmu, jenž se dá vidět prakticky při jakékoliv příležitosti (byť je to samozřejmě enormně zromantizovaný pohled na Divoký Západ). Sedm statečných je ale mimo jiné učebnicovým příkladem toho, jak přistupovat k tvorbě remaků. Čili nikoliv přijít s víceméně doslovnou kopií, ale převzít pouze klíčovou zápletku/myšlenku (a v tomto konkrétním případě ji smysluplně přenést z jednoho specifického kulturního prostředí do druhého) a na jejím základě stvořit plně autonomní dílo (viz také již zmíněné Pro hrst dolarů).

Ano, i vynikající oscarový Uprchlík je remake. Konkrétně amerického seriálu ze 60. let, který dnes znají leda už jen někteří pamětníci nebo skutečně zarytí seriálové příznivci. Ve své době se jednalo v USA o velký hit, který to dotáhl až k neuvěřitelným 120 epizodám. Těžko si však lze představit, že by tento seriál na diváky stejně dobře zafungoval i v současnosti. Zato životní dílo Andrew Davise (Přepadení v Pacifiku, Dokonalá vražda) se stalo (okamžitě) klasikou, jež je po zásluze velebena dodnes. Dnes už notoricky známý příběh o falešně obviněném lékaři v podání Harrisona Forda, který se musí dát na útěk, aby dokázal svou nevinu v případu vraždy své manželky, patří už čtvrt století mezi nejlepší novodobé thrillery. Tatáž látka pak byla znovu zremakována v podobě (taktéž stejnojmenného) seriálu v roce 2000, ten však byl následně zrušen hned po první sezóně. Aktuálně se chystají hned dva další remaky - jeden (věrný) filmový a jeden (volný) seriálový.

Carpenterova Věc je adaptací povídky Johna W. Campbella Kdo je tam? Rozhodně však ale není jejím prvním filmovým zpracováním. Tím je v našich končinách takřka neznámá černobílá sci-fi z počátku 50. let, jejíž originální anglický název zní The Thing from Another World. Oba filmy se ale kromě hlavní zápletky liší snad úplně ve všem. Pojetím děje, postavami, ale hlavně kvalitou. Původní film je z dnešního pohledu strašně ukecaný, skoro bez napětí a celkově dramaticky chabý. Zato Carpenterova verze je i po skoro čtyřiceti letech stále velká pecka, na níž se dá vychválit vše od scénáře, přes obsazení (Kurt Russell je tu absolutní borec), hudbu, konkrétní scény (zkouška krve) až po perfektní temnou a depresivní atmosféru. Vedle prvního Vetřelce největší klasika mezi (neakčními) sci-fi horory.

"Say Hello to My Little Friend!" Jeden z největších majstrštyků Briana De Palmy (Neúplatní, Mission: Impossible) a jedna z nejzásadnějších a nejlepších rolí Ala Pacina. Původní Zjizvená tvář vznikla už v roce 1932 a její příběh byl inspirován osudem nechvalně proslulého Ala Capona. Oliver Stone (Četa, Vítězové a poražení) ve scénáři k remaku zasadil děj do tehdejší současnosti (80. léta) a titulním antihrdinou udělal ilegálního kubánského imigranta, jenž se chce v USA stát mocným gangsterem a splnit si tak svůj 'americký sen'. Prohibiční alkohol byl nahrazen kokainem a Paula Muniho vystřídal zmíněný Al Pacino, jenž ambiciózního naspeedovaného frajírka Tonyho Montanu obdařil jedinečným charizmatem (a cool akcentem). Mimochodem, na konci De Palmova titulu se objeví věnování režisérovi Howardu Hawksovi a scenáristovi Benu Hechtovi, tvůrcům originální verze, která je dodnes velmi dobrá, ale až tento remake si vydobyl pozici obrovského filmového kultu a legendy.

A který remake podle vás překonává svůj předobraz?

Filmové remaky, které překonaly originál