Režisér Zachariáš o popularitě minisérií a hezkých vzpomínkách na socialismus

Pro HBO Europe jste spolurežíroval i minisérii Pustina. Jak byste oba
projekty porovnal?
Ač jde o úplně jiné žánry a styl, vlastně se ty projekty moc nelišily. Natáčení
je pokaždé podobné. Hlavní je, aby to všechny bavilo a aby byla pohoda a klid při práci, což jsme při natáčení opět měli.

Formát minisérie je u diváků čím dál populárnější. Proč to tak podle
vás je?
Asi proto, že se divák může víc dostat do děje a ztotožnit se tak s postavami,
které má díky větší ploše šanci poznat trochu hlouběji než ve většině filmů.

Pro Bez vědomí bylo potřeba vytvořit iluzi Prahy konce 80. let. Jak
ovlivňovala nutnost zachovat dobovou atmosféru práci s herci a režii
jako takovou?
Na práci s herci to nemělo až takový vliv. Je normální, že se vše musí
přizpůsobit době, ve které se děj odehrává. Pro mě s kameramanem
Janem Velickým a architektem Janem Vlasákem to ale znamenalo být
v přípravách velmi přesný a specifický, aby se nezařizovalo něco zbytečně,
protože těch dobových úprav bylo strašně moc a nebyly levné.

V socialismu jste strávil osmnáct let, část vaší rodiny navíc emigrovala.
Jaké vzpomínky na dobu před rokem 1989 ve vás práce na Bez vědomí vyvolala?
Vzpomínek byla spousta, jak negativních, tak těch hezkých. Ty druhé
byly spojeny často s některými rekvizitami, které jsem víc než třicet let
neviděl, například s televizním ovladačem. Ty negativní byly spojené
hlavně s deprimující atmosférou bezmoci, na kterou se nedá zapomenout.

Jak jste hledal způsob, jak složitou dobu kolem let 1989 a 1977 srozumitelně přiblížit mladším nebo zahraničním divákům?
Nehledal. Ta doba byla bezvadně zachycená už ve scénáři. Já jsem si
k tomu jen občas něco přidal podle pocitu, jaký jsem si z té doby pamatoval.