Noční můra v Elm Street slaví 35 let. Režiséra inspirovala skutečná úmrtí a Freddyho měl hrát jiný herec

Nápad na zabijáka, který se ukrývá v nočních můrách svých bezbranných

obětí, pochází z hlavy samotného režiséra Wese Cravena. Rodák z Clevelandu patřil k těm nejvzdělanějším osobám v branži a v šedesátých letech dokonce vyučoval humanitní vědy na univerzitě v New Yorku. Náhodou se ale dostal do filmové společnosti, kde mu kamarád Sean Cunningham (pozdější režisér Pátku třináctého) dohodil kšeft v podobě scénáře k libovolnému hororovému dílu. Přestože Craven tvrdil, že nikdy neviděl žádný horor a jeho filmovým ideálem byla díla Federica Felliniho, nakonec napsal a sám zrežíroval Poslední dům nalevo (1972), tedy jeden z nejkontroverznějších násilných počinů sedmdesátých let. Tím si v podstatě dopředu zajistil renomé průlomového hororového tvůrce, které kulminovalo o 12 let později, kdy na svět přivedl další a ještě výraznější žánrový milník.

Na počátku osmdesátých let měl za sebou Craven další kultovní zářez v podobě napínavého hixploitation hororu Hory mají oči, ovšem roku 1982 mu nohy podrazila nepříliš zdařilá adaptace komiksu Swamp Thing, která u diváků propadla, a režisér dlouho nemohl najít práci a začal se utápět v dluzích, kvůli nimž musel dokonce prodat vlastní dům. Zachránila ho dost možná jeho sečtělost a zájem o informace, když v L.A. Times narazil na několik článků o 18 jihoasijských uprchlících, kteří v průběhu čtyř let zemřeli z nevysvětlitelných příčin ve spánku, zřejmě na následky nočních můr (respektive na zástavu srdce, jak zní nejpravděpodobnější varianta). Lékaři v souvislosti s těmito úmrtími hovořili o takzvaném 'orientálním syndromu smrtelných nočních můr', kdy smrt způsobuje teror a hrůza ve vlastních snech. Jednalo se navíc ve všech případech o lidi mladé a zdravé, tudíž se celé mysterium kolem jejich úmrtí jen přiživovalo.

Craven zapojil svou fantazii a koncept filmu byl na světě. Tajemný přízrak, který vraždí teenagery ve snech. Problémů k vyřešení však bylo hned několik - jak celou zápletku zaobalit do smysluplného plnohodnotného příběhu, jak stylizovat titulní zápornou postavu a jak celý koncept prodat některému lakotnému studiu. S produkčními společnostmi to Craven neměl věru lehké a odmítnutí nacházel také u kamaráda Cunninghama, jenž mu radil "Nevím, jestli se publikum pro tohle zakoupí. Jo, noční můry jsou skutečné, ale potom se vždy vzbudíš."

Naštěstí už tehdy existovala dnes poměrně proslulá společnost New Line Cinema. Založené roku 1967, začínalo toto studio distribucí některých kontroverzních a zahraničních filmů, mezi než patřila například díla Johna Waterse nebo Wernera Herzoga. Zakladatel a producent Robert Shaye chtěl být sám režisérem, a když se konečně setkal s Cravenem, padli si náramně do oka. Shaye byl z nápadu kolem nočních můr nadšený a poskytl strádajícímu filmaři finanční azyl. V létě roku 1984 se tedy mohlo začít natáčet.

Samotnou postavu ikonického Freddyho Kruegera formoval Craven na základě několika inspiračních zdrojů. Jméno patřilo jeho dávnému spolužákovi, jenž ho ve škole šikanoval, a velkou roli sehrál také jeden strašidelný zážitek z režisérova dětství. Když mu bylo deset, malý Wes se zrovna koukal z okna a kolem domu procházel opilec v klobouku. Vypadal prý velmi nepřívětivě (eufemisticky řečeno) a navíc zamrzl v chůzi a otočil se přesně na Cravena. Jako kdyby věděl, že ho sleduje. Muž údajně zmizel až po zásahu staršího bratra, ale jeho znepokojivý výstup zanechal v budoucím režisérovi silnou vzpomínku, kterou do své slavné postavy otiskl.

Rébusem byl také samotný Freddyho vzhled a jeho prostředky k zastrašování

(a k zabíjení). Craven chtěl vymyslet něco netradičního, co odliší jeho záporáka od nože Michaela Myerse a motorovky Leatherface. Pustil se tedy do výzkumu ohledně toho, jaké jsou prvotní strachy v podvědomí lidí napříč všemi kulturami, a nejčastější variantou bylo napadení zvířecími pařáty. Tuto myšlenku mu v té době přiživila i vlastní kočka, která před ním příhodně vytasila drápky, a ikonická rukavice s ostřím byla na světě. A nebyla s ní žádná legrace - sám představitel Freddyho Robert Englund se při prvním použití pořezal a při první natáčené scéně ho zastoupil tvůrce speciálních efektů Charles Belardinelli, jenž jako jediný věděl, jak rukavici nasadit a zasunout do ní nože. Náhodně nevznikl ani Freddyho svetr - Craven zjistil, že nejhůře vzájemně rozeznatelné barvy pro lidské oko jsou červená a zelená, což mělo přispět k zmatečné snové auře, kterou postava vyzařuje.

Freddy měl být původně spíše někdo, kdo dospívající děti sexuálně obtěžuje, ale pod vlivem tehdejších skutečných případů sexuálního zneužívání dětí v Kalifornii tvůrci od tohoto kroku ustoupili a udělali z Kruegera nelítostného vraha s pohnutou a strašnou minulostí. Sexualita však z filmu nezmizela - jako nedílná součást života teenagerů často vystupuje mezi řádky a Freddy svými oplzlými gesty reprezentuje traumatické stadium hormonálního dospívání. Proto je také hlavní hrdinkou neposkvrněná a morálně uvědomělá dívka, jejíž představitelka Heather Langenkamp s odstupem času vždy tvrdila, že hrála v podstatě sebe.

Craven si nemohl dovolit, ale popravdě ani nechtěl do filmu známé hollywoodské tváře. Langenkamp měla za sebou jen menší roličky ve dvou filmech a v seriálu Hotel, když si ji režisér vybral pro náročnou úlohu, z níž vzešla jedna z nejvýraznějších hrdinek v historii slasheru. Role jejího filmového přítele Glena mohla patřit Charliemu Sheenovi, který ale požadoval moc vysoký honorář, a tak šťastnou náhodou připadla Johnnymu Deppovi, jenž si zde připsal svůj herecký debut - původně přitom jen doprovázel kamaráda Jackieho Earle Haleyho, ale jeho podmanivý vzhled režiséra přesvědčil a role byla jeho (podle některých zdrojů padl do oka Cravenově dceři). Haley si mohl spravit chuť až roku 2010, kdy v bídném remaku ztvárnil Freddyho.

Co se týče role zabijáka, který sice stráví na plátně jen něco kolem sedmi minut, ale jeho kreace je zásadní pro budování atmosféry, první volbou byl britský charakterní herec David Warner, jehož si nejspíše pamatujete z Titaniku Jamese Camerona. Ten byl však nucen od projektu odstoupit (můžete si alespoň prohlédnout jeho vzácnou přiloženou fotografii v kůži Freddyho) a na scénu mohl nastoupit Robert Englund, pro něhož se stal zabiják ve svetru životní rolí. Herec, jenž debutoval v hororu Tobea Hoopera Sežrán zaživa, kde mimo jiné pronesl legendární hlášku převzatou Tarantinem "My name is Buck and I'm ready to fuck", se do role náležitě ponořil a vyždímal z ní maximum. Hereckou inspiraci prý čerpal z výkonu Klause Kinskiho ve filmu Nosferatu - fantom noci a z monster, jež ztvárnil kultovní herec Lon Chaney. Charakteristický postoj s roztaženými nohy zase převzal od představitele drsných gangsterů Jamese Cagneyho. Oproti tomu jeho nakloněné tělo s nahrbeným pravým ramenem bylo jen výsledkem toho, jak byly rukavice s noži těžké. A co víc, jen nanést makeup trvalo skoro tři hodiny, během nichž prý Englund coby zarytý vypravěč nezavřel pusu a maskéři ho museli opakovaně upozorňovat, aby tolik nehýbal s hlavou.

Samotné natáčení odstartovalo v červnu 1984, trvalo pouhých 32 dní a

původně pracovalo s rozpočtem pouhých 700 tisíc dolarů, který nakonec vyšplhal k částce 1,8 milionu. Tvůrci museli přijít s náročnými řešeními ohledně některých scén, z nichž vynikají především čtyři (budou spoilery). Při natáčení úmrtí charakterů Tiny a Glena použil štáb rotující set, kdy byl kameraman připevněn ke zdi, která se otáčela. Když sebou Tina škube na stropě a Rod se na ni snaží dosáhnout, tak jsou herci ve skutečnosti v opačných pozicích - představitelka Tiny je na podlaze a její mužský kolega je připevněn na stropě s přilepenými vlasy. Inspirací byl snímek Královská svatba z roku 1951, kde byl rotující set použit vůbec poprvé. Podobně vznikala i kultovní sekvence, během níž postel zaživa pozře Johnnyho Deppa. Inspirována Osvícením, pohltila tato scéna značnou část z 500 galonů umělé krve, které byly na natáčení spotřebovány. Netřeba už asi dodávat, že pokoj byl ve skutečnosti vzhůru nohama, aby mohla krev z postele tryskat.

Představitelka Nancy Heather Langenkamp má zase nejsilnější zážitek z natáčení scény, která se odehrává v koupelně a při níž se Freddyho rukavice objeví mezi nohama hrdinky ve vaně. Herečka seděla na dvou dřevěných plátech a pod ní měla být umístěna nádrž s vodou. Tu čest provádět s rukavicí lehce lascivní posunky měl tvůrce speciálních efektů Jim Doyle, který si do značně upravené vany vlezl a dle vzpomínek Langenkamp na sobě měl i oblek pro potápění. Natočit scénu prý trvalo 12 hodin, a byť za ni zaskakovala také dublérka, herečka dodnes pociťuje nervozitu, když se má jít vykoupat.

Kreativitu tvůrci prokázali také ve scéně s roztékajícími se schody. Takového efektu bylo dosaženo použitím ovesné kaše a lepidla a sekvenci režíroval Cravenův kamarád Cunningham, byť v titulcích uvedený není. Za zmínku stojí ještě pasáž, kdy se Freddy vznítí. Ta byla natáčena několika kamerami na jeden záběr a kaskadérovi Anthony Ceceremu vynesla ocenění nejlepšího kaskadérského kousku roku.

Rozkoly panovaly nad vyústěním příběhu. Craven původně nechtěl naznačovat jakoukoli možnost pro sequel a natočil pozitivní konec, v němž teenageři odjíždí v autě a Freddy, vystupující v tomto prvním filmu více jako neviděný přízrak, je poražen. Producent Robert Shaye však nesouhlasil a trval na tom, aby se Freddy objevil jako řidič auta. Obě strany se nakonec dohodly na kompromisu a vznikly údajně hned čtyři verze zakončení - to šťastné Cravenovo, to špatné preferované studiem a nakonec dvě verze kompromisů, z nichž vzešla použitá dvojsečná scéna, v níž je matka Nancy náhle zatažena zpět do domu.

Film si odbyl premiéru 9. listopadu 1984 a už o prvním víkendu se v podstatě pokryly jeho produkční náklady. V USA si celkem došel pro 25 milionů dolarů, což byl úspěch, který studio New Line Cinema nakopl k jasnějším zítřkům (přezdívá se mu ostatně "The House That Freddy Build") a sérii k mnoha celovečerním i televizním pokračováním, na nichž začínala řada známých filmařů jako Frank Darabont, Renny Harlin nebo Brian Helgeland. S každým dalším filmem se rozšiřoval prostor pro Freddyho a Roberta Englunda, kteří si v jedničce stihli zadovádět pouze oněch sedm minut a kteří se ihned stali kulturním fenoménem. Roku 1991 dokonce vyhlásil tehdejší starosta Los Angeles 13. září jako Den Freddyho Kruegera.

Wes Craven se definitivně stal hororovou ikonou a vrátil se k tématu ještě o deset let později v pokračování s názvem Nová noční můra, neboť mu Shaye konečně přislíbil zisky z merchandisingu a sequelů. Přestože je autorem další kultovní série Vřískot a mnoho hororových fandů chová v úctě už jeho sedmdesátkové počiny Poslední dům nalevo a Hory mají oči, bude to navždy Noční můra v Elm Street, která ho nejvíce proslavila a kde ukázal svou režisérskou kreativitu. Momentálně se chystá další reboot série a nic nenasvědčuje tomu, že by měl jít Freddy po 35 letech spát. Přejeme mu všechno nejlepší.

Více obrázků z filmů a z natáčení si můžete prohlédnout v přilehlé galerii.