Recenze: Ad Astra - zoufalý Brad Pitt ve vesmíru

Recenze: Ad Astra - zoufalý Brad Pitt ve vesmíru 8 obrázků v galerii
Ad Astra | Foto: CinemArt CZ
Blízká budoucnost. Lidstvo si víceméně podmanilo Sluneční soustavu a začíná zjišťovat, zda někde u okolních hvězd není inteligentní život. Jedním z těch, kdo to zjišťoval, a před mnoha lety hrdinně zahynul někde u Neptunu, byl astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones v epizodní roli). Nyní, o několik desetiletí později, se jeho syn Roy (Brad Pitt), také slavný astronaut, dozvídá, že jeho otec možná žije a možná provozuje (stále někde u Neptunu) experimenty, které by mohly zničit celé lidstvo. Royovi je nabídnuto, aby se vydal na Měsíc a pak na Mars, kde se nachází silný vysílač, kterým by se mohl pokusit s otcem spojit.

A taková nabídka se neodmítá.

Režisér (a spoluscenárista) James Gray (Ztracené město Z a jiná ne úplně tradiční dramata) natočil pomalou, inteligentní, málo akční sci-fi s hlubokou myšlenkou, ale s velkým rozpočtem. Tedy něco, co tu dost dlouho nebylo.

Nabízí se několik slavných filmů, které by Ad Astra zjevně chtěla připomínat. Především 2001: Vesmírná odysea a z novějších Solaris (ten nový od Soderbergha), Sunshine nebo Interstellar. Na pozadí strašidelně kouzelné vesmírné prázdnoty se v něm odehrává drama, které je trochu o tom, zda jsme ve vesmíru sami, a proč nás zajímá, jestli jsme ve vesmíru sami, ale především je o osobních traumatech jednoho člověka. A slovo "především" je velmi důležité. V Ad Astra se totiž dozvíme něco o tom, zda jsme ve vesmíru sami, a proč pátráme po cizích civilizacích, ale obávám se, že je toho extrémně málo a rozhodně to nevystačí na náplň celovečerního filmu. Je to jen jakýsi bonus, který dostaneme jako prémii k zoufajícímu si Pittovi.

Trailer:

A Pitt (koproducent filmu) si opravdu zoufá kvalitně. Téměř celé dvě hodiny je apatický a zničený z toho, co se mu v životě stalo. Občas se vypne ke kratší hrdinské akci, ale záhy zase upadá do deprese a vzpomínání na otce a manželku, která ho opustila (cameo Liv Tylerové).

Je nutno podotknout, že to všechno je velmi působivě natočeno. Ne vždycky "velkolepě" nebo "ochromujícně", ale vždy působivě. Nejde jen o kosmické scény, ale i o záběry z malých místností a betonových chodeb, které vypadají skoro jako něco z dnešního světa, ale je jasné, že jsou organickou součástí světa budoucnosti. A je to všechno také působivě (byť trochu schizofrenně) ohudebněno (Max Richter, Lorne Balfe a nejméně dva další skladatelé).

Je tu ale jedno velké "ale", nebo přinejmenším velké rozpačité podrbání na hlavě...

Viděl jsem Ad Astra z pracovních důvodů třikrát a i po třetím zhlédnutí mám neodbytný pocit, že mi uniká nějaká úplně zásadní "message", kterou bych si měl z filmu odnést a nenalézám ji.

Skrývá se něco v těch několika stručných zmínkách o Bohu? Má vztah Roye a jeho otce nějakou složitější rovinu, než film explicitně naznačuje? Existuje v hlavní zápletce nějaké složitější spiknutí, než se dozvíme kolem poloviny filmu? Máme se zabývat těmi zdánlivými vědeckými nesmysly v ději? Prožívá Roy niterně něco komplexnějšího, než vidíme a slyšíme...?

A k té poslední větě se váže jedna další důležité zvláštnost: Ad Astra se většinu času tváří jako meditativní film, jehož hlavní hrdina prožívá velice složité mentální stavy. Ale většinu těch stavů ve filmu slyšíme, neboť Pittova postava nás téměř neustále zásobuje svým voiceovery ve stylu "Teď jsem hrozně smutný / Má život vůbec smysl? / Nestane se ze mě můj otec?", což je někdy skoro otravné a nechtěně směšné! Představte si poslední minuty Vesmírné odysey, které by vypadaly přesně tak, jak vypadají, jen bychom při nich neustále slyšeli Bowmanův vnitřní hlas: "Propadám se magickou hrou světel. Jsem zmatený, vystrašený a zvědavý. Co to má znamenat? Nezdá se mi to? Kdy to proboha skončí? Kde to jsem? Hotelový pokoj? Jak jsem se tady ocitl? Kdo je to ve vedlejším pokoji? Proč vypadá jako já? Jsem zmatený! Neumřel jsem? Jaký smysl má to, co se kolem mě děje? Jestli je toto konec mého života, měl můj život smysl?" Asi se mnou budete souhlasit, že by to značně poničilo tajemnou atmosféru filmu, neboť by potom divák neměl o čem přemýšlet.

A bohužel se něco podobného stalo i u Ad Astra. Když film skončí, budete si pravděpodobně říkat, že jste viděli (a slyšeli) film, na kterém si jeho tvůrci dali velmi záležet a chtěli vám jeho prostřednictvím předat jakési intenzivní emoce. Ale nebude existovat prakticky nic, o čem by se vám po skončení filmu chtělo přemýšlet, natož o tom diskutovat s někým jiným. Což je něco, co bych od inteligentních sci-fi filmů očekával...

Hodnocení: 70%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Ankety
Jste zvědaví na nového Pana Tau?
Ano
Ne
Na koho?
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist