2.9.2019, 12:30

Nabarvené ptáče aneb Bolestivé pochybnosti o poslání živočišného druhu Homo sapiens

Nabarvené ptáče aneb Bolestivé pochybnosti o poslání živočišného druhu Homo sapiens
Nabarvené ptáče | Foto: Jan Dobrovský

V Benátkách je jakožto film tuzemského režiséra po dlouhých 25 letech v hlavní soutěžní sekci. Režisér, scenárista a producent Václav Marhoul na jeho vzniku pracoval přes 11 let. Drama Nabarvené ptáče inspirované bestsellerem spisovatele Jerzyho Kosińského bude mít v českých kinech premiéru 12. září a vy si nyní můžete přečíst rozhovor s jeho autorem.

Václav Marhoul | Foto: Jakub Čech

Proč Nabarvené ptáče? Co pro vás znamená kniha Jerzyho Kosińského?
Kosińského román mě velmi silně a hluboce zasáhl. Jako scenárista, režisér a v podstatě i jako producent činím svá rozhodnutí ze srdce. Nikdy nekalkuluju, nikdy nespekuluju. Ihned po přečtení knihy jsem si řekl: „Musím to natočit. Prostě musím.“ Nabarvené ptáče není válečný film a ani to není film o holocaustu. Myslím, že se jedná o zcela nadčasový a veskrze univerzální příběh – příběh o souboji mezi temnotou a světlem, dobrem a zlem, skutečnou vírou a organizovaným náboženstvím a mezi mnoha dalšími protiklady. Příběh mě přiměl klást si mnoho nepříjemných otázek, na něž jsem si musel sám odpovídat. Měl jsem pochybnosti o poslání a osudu Homo sapiens jakožto živočišného druhu a tyto pochybnosti byly natolik bolestivé, že jsem se musel držet něčeho pozitivního.

A právě v tom spočívá ono kouzlo: světlo jsem spatřil jedině ve tmě. Konfrontací se zlem jsem dospěl k neotřesitelnému přesvědčení, že dobro a láska musí bezpodmínečně existovat. Alespoň tak příběh Nabarveného ptáčete chápu. Domnívám se, že naděje spočívá ve světle, jež prostupuje všemi těmi hrůzami. Mým úkolem tedy bylo vzít filmové diváky na cestu a dovést je právě k této naději. Byla to pro mě výzva „života či smrti“.

Kniha byla vnímána jako autobiografická, nicméně Kosiński byl následně obviněn z toho, že si většinu popisovaných situací vymyslel, že napsal beletrii a že si vybájil ony hrůzné zážitky, které sám nikdy nezažil.
Ano, vím. Kosiński udělal během svého života chybu, když řekl, že se jednalo o jeho vlastní autobiografii. Nebyla to pravda. Ale abychom pochopili, proč to vlastně řekl, musíme bezpodmínečně znát jeho život, jeho ducha i jeho myšlenky. To, zda kniha odráží jeho vlastní zkušenosti či nikoliv, je pro mě zcela nepodstatné, protože stěžejním prvkem uměleckého díla není životopisná pravda, nýbrž opravdovost. Dokonce ani filmy, které se právem pyšní tím, že jsou „podle skutečného příběhu“, neodrážejí realitu. Bez fantazie, ať už úmyslné, či nikoliv, je umění zhola nemožné. Koneckonců, každý tvůrce vždy do díla vnáší určitou míru estetizace.

Během příprav na natáčení jsem přečetl mnoho knih, beletrii i literaturu faktu, které mi pomohly porozumět dané době a prostředí. Rád bych zmínil knihu historika Timothyho Snydera s názvem Bloodlands, která věcně a v rámci kontextu popisuje vše, co se ve východní Evropě před více než sedmdesáti lety dělo. Strašlivá zvěrstva... Bylo to velmi silné čtení. Události, které popisuje, nenalezneme ani v Nabarveném ptáčeti, a co je ještě horší, nejedná se vůbec o literární fikci. Kniha jednoduše popisuje strašlivá, zdrcující fakta s vědomím, že se to všechno skutečně stalo a že se to stane znovu. Žádné umělecké dílo nemůže podávat takto surovou realitu. Není to jeho účelem a vždy to vede k neúspěchu. Umění však k těmto příběhům dokáže přistupovat empaticky a především pravdivě.

Ambiciózní projekt Václava Marhoula má první úspěch - cenu z Cannes za scénář! Radují se i tvůrci animáku Pandy. Ambiciózní projekt Václava Marhoula má první úspěch - cenu z Cannes za scénář! Radují se i tvůrci animáku Pandy.

Český film se znovu blýskl v zahraničí. Václav Marhoul si z prestižního filmového...

Jak jste získal práva na natáčení knihy?
Zjistit, kdo je držitelem autorských práv Jerzyho Kosińského, trvalo osm měsíců. V žádném případě to nebyl snadný úkol, ale nakonec jsme našli autorizovanou organizaci se sídlem v Chicagu Spertusův institut pro židovské učení a vedení. Napsal jsem jim zdvořilý dopis, v němž jsem se dotázal, zda by bylo možné začít jednat. Upřímně řečeno jsem nečekal žádnou odpověď, takže jsem byl velice mile překvapen, když mi do Prahy přišla pozvánka na společné setkání. A tak jsem na jaře roku 2009 čekal v recepci před jejich kancelářemi v jednom mrakodrapu. Čekal jsem asi jen dvě minuty, než mě asistentka zavedla do konferenční místnosti, kam později vstoupili tři pánové... A pak začal „výslech“. Všechny otázky se točily kolem toho, proč mám zájem knihu zfilmovat. Proč? Proč jsem si ji vybral? Jak mám vše naplánované? Proč jsem o potenciálu daného materiálu tak skálopevně přesvědčen? Když se za tím zpětně ohlédnu, je mi jasné, že se chtěli ujistit, že mi nejde jen o finanční spekulace, že nemám zájem o zisk nebo o to, abych těžil z kontroverzních aspektů díla, ale že mám o příběh skutečně vážný zájem. Jedním z faktorů, které hovořily v můj prospěch, mohla být i skutečnost, že pocházím z východní Evropy, takže si zřejmě mysleli, že pravděpodobně budu mít k tématu náležitý vztah. Otázky mi kladli asi hodinu, načež se šli poradit mezi sebou. Vrátili se asi po deseti minutách a řekli mi: „Dáme vám je.“ Během následujících čtrnácti měsíců jsme museli dojednat všechny podmínky i cenu: byla to obtížná, ale férová jednání. Práva jsem nakonec získal po dvaceti dvou měsících.

Liší se film od knihy? Jak dlouho jste pracoval na scénáři?
Film není na rozdíl od románu založen na slovech, ale na obrazech; navíc žádná filmová adaptace nemůže přesně odpovídat tomu, co si čtenář vytvoří ve své fantazii. Kamera je v tomto naprosto nekompromisní: nabízí pohled režiséra a nikoho jiného. Adaptace může být úspěšná jedině tehdy, pokud má estetická koncepce filmu, vypravěčský styl a poselství příběhu na diváka opětovný emocionální a intelektuální dopad podobný tomu, jaký měla kniha na čtenáře. Celkem jsem napsal sedmnáct verzí scénáře a celý proces trval tři roky.

Kniha je plná krutých a znepokojujících scén. Jak jste k těmto často brutálním formám násilí přistupoval?
Celou dobu jsem se pokoušel o vhodnou míru a objektivizaci. Chtěl jsem, aby publikum dokázalo ony brutální scény unést. Doufal jsem, že černobílé obrazy, rámování, tempo děje a rozlehlé prostředí venkova poskytne divákům emocionální prostor, aby mohli reflektovat dotyčné akty násilí, které chlapec vidí a kterým je vystaven. Vyhnul jsem se šokujícím, rychlým efektům (které snižují míru odpovědnosti) a jakémukoli bezdůvodnému protahování scén (což by na diváka mělo příliš silný dopad). Pevně věřím, že se diváci nikdy nebudou cítit jako v pasti a že na ně žádná z vylíčených událostí nebude působit nevyhnutelným dojmem.

Nabarvené ptáče je meditací o zlu, ale také o jeho pravém opaku: o dobru, empatii a lásce. V jejich nepřítomnosti se k těmto hodnotám nevyhnutelně obracíme. Když vidíme v Nabarveném ptáčeti záblesky dobra a lásky, vážíme si jejich podstaty a toužíme po tom, aby jich bylo více. Toto je pozitivní poselství filmu – lidská touha po dobru. Když Chlapec volá: „Chci jít domů!“ my také chceme jít domů, na bezpečné místo plné lásky. Cokoliv jiného se zdá být absurdní.

Pochopitelně jsem velmi znepokojen otázkami, které tento materiál vyvolává. Mají psychologové skutečně pravdu, když tvrdí, že se obracíme ke zlu, nehrozí-li nám nebezpečí trestu? Je zlo v boji o život jako takový nevyhnutelné? Jaké okolnosti nám umožňují zradit naše vlastní zásady? Odpovědi na tyto otázky stále hledám, a především pak v této době.

Petr Kotlár | Foto: Anton Faraonov

V Nabarveném ptáčeti je to ještě bolestivější, když takto krutý příběh dopadá na malé dítě.
Dospělí mají svou minulost, které jsou si vědomi, a zároveň si dokážou představit budoucnost. U dítěte to ale neplatí. Minulost je pro ně neuvěřitelně mělké vodní těleso, v němž nelze plavat. A budoucnost si nedokáže představit vůbec. Dítě je v podstatě schopno myslet jen pár dní dopředu. Co bude za měsíc, je pro ně nepoznatelné. Řada klinických psychologů však dospěla k závěru, že děti paradoxně přijímají tvrdou realitu mnohem snadněji než dospělí. Berou věci tak, jak jsou. A to je samozřejmě schopnost, která dětem pomáhá přežít díky tomu, že jim umožňuje uvěřit, že ty hrozné věci, jež se dějí kolem nich, jsou normální. Něco takového se děje i naší hlavní postavě, Chlapci, který se sice zachrání, ale možná je nevratně poškozen tou samou odolností, která mu umožnila všechny ty hrůzné zkušenosti vydržet. Já jsem však přesvědčen, že vždy existuje cesta zpět.

V knize, stejně jako ve filmu, je Chlapec jakýmsi symbolem, představitelem všech těch stovek tisíc dětí, které prožily válku, putovaly zničenou Evropou, ztratily rodiče a možná se už s nimi nikdy neshledaly. A to samé se děje po celém světě, všude tam, kde je nějaký válečný konflikt.

Jak jste s vaším hlavním hercem natáčel všechny ty znepokojující a kruté scény?
U několika nejproblematičtějších scén nebyl Chlapec vůbec přítomen. Kamera sleduje akci z jeho místa a vyjadřuje tak jeho subjektivní vidění. Ve scénách zachycujících násilí a sex jsem zase použil dospělého dubléra.

Proč nebyl váš film natočen v angličtině?
Od samého začátku jsem byl přesvědčen o tom, že angličtina by v Nabarveném ptáčeti zcela zničila jakoukoli autentičnost. Sám Kosiński v předmluvě své knihy uvádí, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví zvláštním dialektem. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl použít jakési „slovanské esperanto“, uměle vytvořený jazyk. Dalším důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že jsem si nepřál, aby se jakýkoli skutečný slovanský národ východní Evropy s tímto příběhem identifikoval na národní úrovni.

Použil jste černobílý 35mm film. Proč?
Patřím mezi ty filmaře, kteří jsou navzdory dnešním úžasným možnostem digitálního natáčení přesvědčeni o tom, že negativ je v zásadě nenahraditelný a že dodává filmu jisté kouzlo. Negativ je autentičtější, zejména u snímku, jako je Nabarvené ptáče, který je černobílý právě s ohledem na umocnění základní vypravěčské linie. Natáčet film v barvě by byla naprostá katastrofa. Vypadalo by to zcela nepřesvědčivě, falešně a komerčně.

Petr Kotlár | Foto: Celuloid Dreams

Hlavní roli dítěte hraje Petr Kotlár, kterého jste nenašli při castingu, ale při náhodném setkání. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu několik let před natáčením v Českém Krumlově, kam jezdím psát všechny své scénáře. Toto místo je téměř magické a má jedinečný genius loci. A tam jsem ho jednoho krásného dne uviděl... A cítil jsem, vyloženě cítil, stejně jako při četbě té knihy, že obsazení tohoto dítěte bude správným rozhodnutím. Byl to zkrátka on, Chlapec. Bylo to velké riziko... Petr Kotlár, neherec, malý hoch bez jakýchkoli zkušeností před kamerou. Vím, že to zní bláznivě, ale tak to zkrátka bylo.

Jak jste Petra připravoval na tak náročnou filmovou práci?
Udělal jsem jen dvě věci. Nejprve jsme provedli kamerové zkoušky. Nevěděl jsem, jestli bude vůbec schopen předstoupit před kameru. Bylo možné, že i přes svou evidentně silnou, extrovertní povahu a upřímnou touhu hrát zkrátka ztuhne. Říkal jsem si, že jsem blázen, protože jsem za pár měsíců už musel natáčet, a přitom jsem všechno vsadil na jednu kartu, na něj, a to jen na základě intuice. Neměl jsem v záloze nikoho jiného. A pak mi, díkybohu, nesmírně pomohla jedna známá česká herečka, která s ním celý den pracovala. Zkoušeli jsme hlavní emoce a jejím úkolem bylo pomoci mu vyjádřit pocity strachu, smutku, smíchu, slz... A povedlo se. Petr to zvládl naprosto skvěle. A tou druhou věcí byly psychologické testy, které jsem ho nechal udělat. A těmi také prošel zcela bez problémů. Po celou dobu natáčení, během každého ze 102 natáčecích dnů v průběhu téměř dvou let, měl u sebe doprovod, který se o něj mezi scénami staral. Ani na sekundu se nestalo, že by seděl na natáčení sám a nevěděl, co má dělat.

A z pozice režiséra jsem ho mohl vést i prostřednictvím jeho milovaného psa Dodíka. Když jsem například potřeboval, aby byl smutný, řekl jsem mu: „Petře, představ si, že ti Dodík utekl a ty ho nikdy nemůžeš najít.“

Stellan Skarsgard | Foto: Jakub Čech

Spolu s Petrem hraje ve filmu mnoho významných mezinárodních hvězd: Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper... Jak jste je přiměl k účasti na filmu, nebál jste se je zkraje oslovit?
Když jsem psal scénář, přišla řada i na postavu německého vojáka Hanse. Okamžitě jsem cítil, že ideální osobou pro tuto roli by byl právě Stellan. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že jelikož se jedná o mezinárodně uznávaný román, mohu se bez větších rozpaků ucházet o jakéhokoli herce. A tak jsem to udělal. Některé z nich jsem kontaktoval prostřednictvím agentky Tatjany Detlofsonové, ale Stellana jsem oslovil osobně. My jsme se totiž o šestadvacet let dříve setkali v Praze, zcela náhodou. Od té doby jsme se neviděli a mezitím se z něj stala mezinárodní hvězda. Zatelefonoval jsem mu, a když jsem se mu představil, okamžitě vyhrkl: „Můj bože, Václave!“ Načež mi řekl, ať mu klidně pošlu scénář, že si ho pročte a pak se uvidí. Stellan byl tedy první, kdo potvrdil zájem o roli ve filmu, a tento zájem byl při jednáních se všemi ostatními velice důležitý. Pro všechny bylo samozřejmě klíčové, aby se jim v první řadě líbil scénář.

Jedinými věhlasnými herci, kteří se setkávají ve stejné scéně, jsou Harvey Keitel a Julian Sands. Všichni ostatní se objevují v ději jednotlivě, v devíti samostatných kapitolách filmu.

Slyšel jsem, že jste vymyslel speciální rituál na oslavu poslední natáčené scény každého stěžejního herce. Je to pravda?
Vzniklo to zcela náhodou poté, co jsme dokončili natáčení kapitoly nazvané Mlynář. Po poslední scéně jsme se s celým štábem rozloučili s Udo Kierem. A najednou do mě něco vjelo a já jsem ho popadl kolem pasu, zvedl jsem ho do vzduchu a zatřásl jsem s ním jako s pytlem brambor. A tak se z toho stal náš rituál. Každého mužského herce jsem po poslední scéně vždycky zvednul a zatřásl jsem jím.

Co pro vás bylo během těch téměř jedenácti let nejtěžší výzvou?
Ze zcela pochopitelných důvodů to bylo financování, které trvalo čtyři roky. Kontaktoval jsem desítky a desítky producentů po celé Evropě, ale zcela bez úspěchu. Upřímně řečeno, nadešly i okamžiky, kdy jsem si říkal, že to vzdám, nebo jsem si s tou myšlenkou ve slabších chvílích minimálně pohrával. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že to stejně neudělám. Nemohl jsem to udělat. Nabarvené ptáče byla moje láska, na které bylo třeba pracovat. A všechno, co jsem cítil a čím mě tato kniha oslovovala, se zkrátka muselo dostat na plátno.

Harvey Keitel a Václav Marhoul | Foto: Jan Dobrovský
-
-

Související články:

Uspěje Nabarvené ptáče na Oscarech?

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která každoročně stojí za udílením cen Český lev, vybrala Nabarvené ptáče scenáristy, režiséra a producenta...

Nabarvené ptáče: První ohlasy - Mistrovské dílo pro diváky se silným žaludkem?

Již od uvedení na letošním benátském festivalu budí kontroverze. A vyhrocené reakce. Nabarvené ptáče režiséra, producenta a scenáristy Václava Marhoula...

Benátky 2019: S Nabarveným ptáčetem a komiksovým Jokerem se musí počítat

76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v sobotu večer vyhlásil držitele cen. Ocenil současné trendy (komiks na vzestupu) i filmaře "staré...

Kdo je kdo v očekávaném dramatu Nabarvené ptáče?

Po pondělním novinářském embargu se včera koprodukční drama režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula představilo benátskému publiku. Černobílý...

Češi bodují: v Torontu se objeví Nabarvené ptáče a na Oscara nominovaná Dcera

Poprvé v historii je český film zařazený do prestižní sekce Special Presentations na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Dokázal to režisér Václav...

Trailer: Nabarvené ptáče má konečně upoutávku, která láká do kina

Rozmazleni tím, s jakou lehkostí umí hollywoodská studia prodat i mizerný snímek v rámci trailerové koláže, obvykle u českých upoutávek trpíme. Chybí jim...

Očekávané Nabarvené ptáče zabojuje o Zlatého lva v Benátkách!

Na nejstarším a jednom ze tří nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů bude mít zastoupení i česká kinematografie, a to díky filmu Nabarvené...

Představilo Nabarvené ptáče filmový plakát "za všechny prachy"?

Po letech příprav a náročném natáčení dospěl nový celovečerní film režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula Nabarvené ptáče do finální fáze...

Vyčerpávající natáčení drsného snímku je u konce. Marhoulovo Nabarvené ptáče míří do střižny

První červencový týden padla na mostě u vesnice Kácov poslední klapka nového celovečerního filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče, jehož inspirací byl...

Ankety

V jakém pokračování byste Stalloneho viděli nejraději?
  • Kobra 2
  • Tango a Cash 2
  • Demolition Man 2
  • Cliffhanger 2
  • jiné (napište do diskuze)

Nejnovější články:

Sdílet tuto stránku:

Partneři: