Recenze #2: Yesterday - Beatles složili nadčasové evergreeny, kterými si kdekdo může vydělat haldu peněz?

Když se dá dohromady žánrový všeuměl Danny Boyle s romantickým velikánem Richardem Curtisem, automaticky očekáváte pamětihodnou podívanou. Na jedné straně kultivátor anglických romantických komedií, který se pyšní již zlidovělými klasikami jako Láska nebeská (2003) či Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994). Na straně druhé neohrožený Danny Boyle, bez rozpaků přelétající od generačního manifestu (Trainspotting) přes zombie horor (28 dní poté) až k bollywoodské pohádce (Milionář z chatrče).

Navíc si vybírají hravě se tvářící premisu s Beatles a do hlavní ženské role přibírají okouzlující Lily James. Curtis už dokázal, že na podkladu jednoduché science-fiction ideje zvládne rozvětvit nosný příběh (Lásky čas a cestování časem) a do univerzálně líbivé Lily James se dle dostupných recenzí zabouchla včetně mě celá recenzentská obec, snad kromě Mirky Spáčilové. Co by se mohlo pokazit?

Před samotným rozpitváváním je příhodné nabídnout srovnání s nedávným dvojitým triumfem Dextera Fletchera v podobě dvouhodinového videoklipu Bohemian Rhapsody (2018) a snově rozvrkočeného Rocketmana (2019). Yesterday sice také užívá skladeb legendární kapely, jinak ale spadá do odlišné kolonky – o Beatles se krom samotných písní nic nedozvíte a hudební složka je odsunuta na vedlejší kolej. Oproti zmíněné dvojici jsou tak jednotlivá hudební vystoupení znatelně komornější a divákovi naneštěstí není dopřána ani jedna skladba celá.

Samo sebou se několik obligatorních pódiových radovánek odehraje, většinou ale písně fungují jako základ pro rozehrání humorných situací. Jako například situace viděné již v trailerech: přejmenování ikonické skladby Hey Jude na Hey Dude nebo ignorantská reakce na neméně přelomové Let It Be. Množství vtipů je tedy založeno na nepatřičné reakci lidí na formativní hudební počiny nebo slavné osobnosti, jelikož díky blackoutu postrádají vědomí historického významu písní nebo prostě jen nevěří, že jim volá Ed Sheeran (mimochodem, Sheeran už se stal terčem principiálně podobného šprýmu v poslední Bridget Jonesové).

Jenže žádný z těchhle prvoplánových žertů výrazněji nepoškádlí bránice a Curtis ze svého nadějného nápadu těží prachsprostě málo. Širokou oklikou se kupříkladu vyhýbá myšlence, že by Beatles dnes možná nedosáhli takového úspěchu a reakce na ně by byla diametrálně odlišná. Několikrát sice kousavě paroduje současný hudební průmysl (nevyhovující Bílé album), přesto se vděčné aktualizaci dobových písní skrze vsazení do nové historické etapy, jež by jim přisoudila také nový význam, věnuje minimálně.

Ochabnutí tvůrčích sil se nevyhne ani Boyleovi, jehož mdlá režie jako by svědčila o jeho naprosté nezaujatosti tématem. To ale nekoresponduje se skutečností, že si Boyle po ukončení prací na nové bondovce z důvodů „tvůrčích rozporů“ vybral právě Yesterday, přestože se svou reputací mohl volit libovolně. Britské tabloidy za „tvůrčí rozpory“ dosazují konkrétní příčinu, a to Boyleovo odmítnutí zabít agenta 007. Zda je to informace relevantní, zůstává zatím mlhavé. Nehledě na to bych si teď raději zvolil záměrnou smrt Bonda, nežli nechtěnou exekuci Yesterday. Režisér tentokráte zůstává uondaně ukázněný, zdráhá se užít svých trademarkových vizuálních kuriozit. A když se přeci jen rozhodne pro neobvyklé rámování záběru, obrazy vyznívají ve své osamělosti jako samoúčelná exhibice kameramana, kterému kamera upadla na zem a on se neobtěžoval ji zvednout. Vrcholem laciného nevkusu je pak editování některých přechodů (přelet digitálních balónků) nebo odbytá vizuální zkratka reprezentující raketový vzestup Jackovy popularity (tři velkoplošné obrazovky).

Ani nadějná herecká sestava nepředstavuje zásadnější plus. Kate McKinnon v roli protřelé, ziskuchtivé manažerky zastupuje shnilý svět popkultury, činí tak ovšem natolik exaltovaně, že její výkon nelze označit jinak než jako karikaturu. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby jí byly předepsány trochu důvtipnější party. Bez nich totiž zbývá jen mírně děsivá neurotička, která bezdůvodně přehrává.

Ani celovečerní debutant Himesh Patel nikterak neoslnil. Ne že by snad nebyl přirozeným sympaťákem, až po závěrečné prozření je ovšem spíše pasivním aktérem, čemuž odpovídá jeho konstantně vykulený výraz (že by mu ulítly včely, nebo v tomto případě brouci?). Krom toho mu příběh všechny prohřešky nepravděpodobně odpustí a on tak k nalajnovanému konci doráží bez ztráty kytičky. Nepřekvapivou spasitelkou je výše oslavovaná Lily James, jejíž výkon hmatatelně pozvedá hodnocení nahoru.

Nakonec jsou přeci jen největším tahákem písně od Beatles, dokonce i v ochuzené verzi hlavního protagonisty, který sice nezpívá špatně, ale k vytržení vás nedožene. Spásnou nirvánou pro uši je pak původní podoba Hey Jude znějící při titulcích.

Jakéže poučení z toho všeho vychází? Zřejmě to, že John, Paul, George a Ringo složili nadčasové evergreeny, které může brnkat kdekdo a vydělat si tím haldu peněz. Nic moc pointa, co? Bohužel, z filmu nic moc jiného nevyplyne.

Hodnocení: 55%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE