7.7.2019, 20:00

Karlovarské přísliby - Děti mrtvých, dechberoucí Strach a Bartoška, který prostě umí

Karlovarské přísliby - Děti mrtvých, dechberoucí Strach a Bartoška, který prostě umí 10 obrázků v galerii
Děti mrtvých | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary
Poslední část - Katarze a epilog. Všechno jednou dospěje ke svému konci a není tomu jinak s karlovarským festivalem. Proto přišla chvíle celé si to nějak shrnout.

Byť od zahajovacího ceremoniálu uběhl pouhých devět dnů, zdá se to jako věky. Za to ale ponejvíce může časová dezorientace způsobená nespočtem hodin strávených v přítmí kinosálů. Za tu dobu se čas přestal dělit na hodiny, minuty, sekundy, ale dobu mezi projekcemi a projekce. Zároveň se mi podařilo poznat cesty mezi rozdílnými kinosály tak dobře, že byť po zbytku Karlových Varů netrefím, do Drahomíry se dokážu dostat za zlomek Googlem odhadovaného času a jakožto MHDéčkem hýčkaný Pražák jsem na to patřičně hrdý.

Děti mrtvých | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Za tu dobu tady jsem viděl zhruba pětadvacet filmů, z nichž bylo jen pár vysloveně špatných, ale bohužel jich také bylo jen pár nějak výrazněji lepších. V první kategorii bezkonkurenčně vedou Děti mrtvých, rakouský němý groteskní horor točený na 8mm kameru (takový ten čtverečkově ořízlý retro formát), potom následuje Úsvit nového dne ze sekce Pocta Júsufu Šahínovi nebo dokument Lžička. V podprůměru se pohybuje valná většina filmů (obzvláště z hlavní soutěže).

Diego Maradona | Foto: Aerofilms

Zato mezi povedené se dostal nepříliš překvapivě brilantní Parazit, kterého stojí za to vidět (bude i v běžné kinodistribuci), dokument o Diegu Maradonovi, jenž svou zdařilostí dokázal překonat můj hluboký odpor vůči profesionálnímu fotbalu – i když ten bude bavit spíš diváky převážně neznalé mýtu Maradony. Dále Budiž světlo, absolutní král hlavní soutěže (ačkoliv dle poroty nedominoval, pozn. redakce), o kterém jsem tu už básnil.

Karlovarské přísliby - Nacionalisti, korbáčiky a vražda na Slovensku Karlovarské přísliby - Nacionalisti, korbáčiky a vražda na Slovensku

2. část - I když většina hlavní soutěže tady ve Varech zrovna nezáří, jeden snímek z všeobecného (přinejlepším) průměru vystupuje. Tím filmem je...

Zatímco na začátku festivalu nebyl problém ustát i opravdu nudné projekce s otevřenými víčky, o několik krátkých a nedostatečných spánků později je to nadlidský úkol, který jsem v případě Lžičky nesplnil. Na druhou stranu dokument bez titulků nebo voiceoveru a sestávající pouze ze statických černobílých záběrů na různé fáze existence plastové lžičky by za doprovodu prapodivného soundtracku uspal leckoho.

Klec | Foto: Pavla Černá / Česká televize

Zároveň ve mně projekce filmu Klec od Jiřího Stracha oživila zájem o českou filmovou produkci, protože to, co ten člověk dělá na tak malém prostoru v rámci našeho rybníčku (Anděl Páně se mi sice relativně líbil, ale neviděl jsem ho celého a bylo to jen na půl oka u večeře), je místy dech beroucí.
Ze všech projekcí ale stejně mým favoritem zůstává slavnostní premiéra dokumentu Forman vs. Forman od české režisérské legendy Heleny Třeštíkové. Samotný film nebyl nijak zásadněji objevný, ale byla to zábavná, s láskou a úctou dělaná, řemeslně precizní pocta největšímu českému filmaři, kdy i z publika byly cítit podobné emoce vůči světovému velikánovi.

Helena Třeštíková představuje dokument Forman vs. Forman | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

A i když mám osobní výhrady vůči volbě hudby v Becher Baru, ceně víceméně všeho od Thermalu po Pupp a dalším detailům, Jiří Bartoška a jeho tým festival dělat prostě umí. Skvělá atmosféra, cenová přístupnost, převažuje počet dobrých filmů, organizace z pohledu účastníka šlape bez problémů a ať už chcete strávit týden na party a následným dospáváním a léčením kocoviny, nebo věčným posedáváním ve tmavých sálech, každý si tu najde něco a není důvod se netěšit na příští ročník.

Ankety
Na který premiérový (20. 2. 2020) film půjdete do kina?
Ježek Sonic
Sviňa
Mosley
Chvění
Ixcanul
Král Petr I.
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist