X-Men vs. Avengers – Předem prohraný boj?

X-Men vs. Avengers – Předem prohraný boj? 22 obrázků v galerii
X-Men: Dark Phoenix | Foto: CinemArt CZ
Jak se stalo, že komiksoví favorité byli na stříbrném plátně poraženi svými kolegy, kteří na pultech obchodů hráli druhé housle?

Nedlouho po začátku období, které by se dalo nazvat jako „První superhrdinská horečka“ – časový úsek ohraničený Bladem (1998) a Iron Manem (2008) – se v kinosálech objevil relativně malý (rozpočet byl pouhých 75 milionů) superhrdinský blockbuster o skupině mutantů, kteří chrání svět. X-Men (2000) režíroval etablující se Bryan Singer a do nejvýraznější role obsadil absolutního nováčka, neherce z Austrálie Hugha Jackmana. Navzdory tomu však snímek utržil téměř čtyřnásobek svého rozpočtu a byl vřele přijat fanoušky.

X-Men (2000)

Jednalo se o první hranou celovečerní adaptaci X-Menů, kteří patřili mezi nesilnější značky na poli komiksů. Film vznikal pod hlavičkou 20th Century Fox, kterým práva na hrdiny prodali jejich původní majitelé z Marvelu společně s právy na Fantastickou čtyřku. Tenhle zoufalý obchod učinili v 90. letech, aby se společnost vyhnula bankrotu.

V týmu filmařů byli manželé Donnerovi, stojící za Supermanem (1978), ale i Kevin Feige, budoucí producentská superstar a kmotr Marvel Cinematic Universe. Přičemž to trvalo přibližně dvacet let, než Marvel získal práva zpátky – nedávná akvizice Foxů Disneyem přivedla je a Fantastickou čtyřku zpět do rukou MARVEL Studios.

X-Men 2 (2003) | Foto: © 20th Century Fox

Druhý díl série vstoupil do kin v roce 2003 a zopakoval komerční úspěch jedničky, líbil se fanouškům a kritici ho viděli o něco lépe než, dle recenzí rozporuplnou, jedničku. Mimochodem, v současnosti má X-Men na Rotten Tomatoes 81% a pokračování celých 85%.

Singer si zopakoval režii a tentokrát již mnohem víc sázel na Hugha Jackmana jako hlavní hereckou hvězdu, která se po zbytek franšízy stala jakousi zmutovanou obdobou Tonyho Starka. Navíc to bylo v době, kdy se celý filmový průmysl zmítal ve vichřici mizerných, přinejlepším béčkových komiksových adaptací.

X-Men: Poslední vzdor (2006) | Foto: 20th Century Fox

Když ale v roce 2006 přišel X-Men: Poslední vzdor, nebyli spokojení ani kritici, ani fanoušci a na již dvousetmilionový rozpočet vydělal pouhý dvojnásobek. Na vině bylo několik faktorů – první byla výměna režiséra, Singera nahradil Brett Ratner, který sice pokračoval ve stylu svého předchůdce, ale na rozdíl od něj sérii nikam neposouval. Druhým a bezesporu nejdůležitějším byl scénář. Ten měl velkolepě uzavřít trilogii a odvyprávět příběh Fénix původně se objevující na stránkách komiksů v rámci ságy o Fénix, jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších komiksových příběhů vůbec. Ale bez spoilerů můžu říct, že není ani za mák podobný tomu z Posledního vzdoru. Nebo tomu z Temného Fénixe.

Hlavním důvodem selhání byla snaha vtěsnat příběh, svou velikostí srovnatelný s Infinity ságou od Marvelu, do jednoho filmu. Navíc škoda je to o to větší, že správně adaptovaný by měl potenciál na mnohem hlubší emoční dopad než honba za kameny Nekonečna. Bohužel Foxové udělali totéž, co o pár let později DCEU s Ligou spravedlnosti (2017) a Batman v Superman (2016) a výsledek nestál za moc.

Další, pro vývoj X-Menů důležitá, událost na sebe nechala čekat dva roky a jak už asi tušíte, byla to premiéra a následný úspěch Iron Mana. Ten odstartoval fenomén, který z bývalého šampiona udělal druhé housle a ukázal všem, jak se to má dělat.

V roce 2009 následoval X-Men Origins: Wolverine. Ten byl zamýšlený jako první ze série celovečerních originů, vyprávějících o všech hlavních postavách mutantího světa. Další v pořadí měl být Magneto. Avšak díky slabým recenzím, nepřílišnému nadšení fanoušků a nijak závratným tržbám byly jakékoliv další filmy zrušeny.

Druhá šance

X-Men: Budoucí minulost (2014)

Nebyl ale všem dnům konec a na obzoru se objevila nová naděje, jejímž nositelem byl Matthew Allard de Vere Drummond, v uměleckém světě známý pouze jako Matthew Vaughn. Londýnský rodák s osobitým stylem, stojící jako producent za prvními filmy Guye Ritchieho a s režisérskými zářezy za adaptaci gaimanovské pohádky Hvězdný prach (2007) nebo drsného komiksu Kick-Ass (2009). Jeho přístup k X-Menům byl diametrálně odlišný a natočil retro origin o partě výjimečných lidí snažících se přijmout sebe sama a svoji úlohu ve světě. Podařilo se mu trefit do černého. V rozmezí cca dvou hodin odvyprávěl tragický příběh Magneta a zároveň položil základy pro jeho a Xavierův vztah „znepřátelených bratrů“, překopal postavu Mystique, představil skupinu mladých hrdinů. Nemá smysl se ale nad tím dále rozplývat. Herci, příběh, režie, všechno splnilo svůj účel a mutanti znovu slavili úspěch.

Následující přírůstek do série, X-Men: Budoucí minulost (2014), dokázal dohnat svého předchůdce a v některých ohledech ho i předehnat. S ním se do režisérského křesla vrátil Bryan Singer a rozhodl se s rolemi postav v rámci příběhu ještě trochu více zamávat pomocí cestování v čase. Výsledek byl sice skvělý, v kinech utržil velmi pěkných tři čtvrtě miliardy a získal 90% hodnocení na Rotten Tomatoes, ale první místo už v tu dobu patřilo někomu jinému, z jehož stínu X-Meni dodnes nevyšli. Řeč je nepřekvapivě o všudypřítomném MCU. To už totiž rozjíždělo svou zlatou sérii a o poznání odvážnější, originálnější, ale také méně přístupní mutanti neměli šanci.

Ve stínu MCU i sebe sama

X-Men: Apokalypsa (2016)

Bohužel, pravidla vesmíru, života a tak vůbec jsou neměnná, neoblomná a platí pro každého. To znamená, že všechno dobré musí jednou dojít k svému zaslouženému konci. Pro mutanty to byl film s příznačným názvem X-Men: Apokalypsa (2016). V něm se režie znovu ujal Singer a rozhodl se na plátno přenést jednoho z nejmocnějších záporáků.

Byl to jeden velký, výstředně monochromatický chlápek s pleškou, který má hluboký hlas, mesiášský komplex, miluje teatrálnost a má nějaký velký cíl. Ne, nebyl to Thanos, mluvím o Apocalypsovi. Ten je nejmocnější, nejnebezpečnější a nejneporazitelnější ze všech padouchů, se kterými se tým superhrdinů dosud setkal.

Recenze: Z X-Men: Apokalypsa je výrazně cítit "únava materiálu" Recenze: Z X-Men: Apokalypsa je výrazně cítit "únava materiálu"

Rok 1983. V egyptské pyramidě se probouzí Apocalypse (k nepoznání namaskovaný Oscar Isaac), první (a nejmocnější) mutant světa. Dá dohromady své...

A kdyby nestačil nepříliš vynalézavý námět, všeprostupující digibordel dotáhne práci do konce. K tomu přidejte slabé postavy (nově představené mladé verze dobře známých mutantů ztvárnila skupina mladičkých a nepříliš zdatných herců), zkratkovitý scénář a máte zaděláno na průšvih. A ten se, i přes pár světlých momentů, jako byla zpomalená scéna s Quicksilverem nebo Magnetova polská eskapáda, dostavil. Zdaleka ne tak hezké tržby jako minule a jedna z nejhorších hodnocení z celé série.

No a o tři roky později tu máme poslední film z této série. Feige se sice téměř jistě pokusí tuhle krávu podojit, když už ji koupil, ale od toho nás naštěstí ještě dělí nějaká doba a Temný Fénix je stále z produkce Foxů, byť do kin vstupuje až po uzavření dohody. A Fénix? Ten je, nejen pro mě, velkým zklamáním. Teda ne že bych čekal něco jiného, ale u takhle dlouho trvající série jsem do poslední chvíle doufal, že se tvůrcům povede nějaký husarský kousek. Nepovedl. Nebudu tu ale rozebírat celý film, to udělají jiní ve svých recenzích.

Stručně o filmu

To, že půjde o průšvih, naznačovaly už četné přetáčky, stejně jako informace, že se bude jednat o druhou adaptaci příběhu o Fénix, tématu, na kterém si už jednou vylámali zuby.

Projekce vše potvrdila. Foxové si totiž uvědomili, že jejich sérii X-Men odzvonilo a je čas vyklidit ring. Zároveň byli svědky malého zázraku, který se povedl konkurenčnímu MCU a jenž zastínil všechny okolo. Není tedy divu, že film dopadl, jak dopadl - průměrný až podprůměrný blockbuster s hezkými triky, několika unavenými hereckými veterány, kteří už toho mají dost, a občasnými světlými momenty, které ale nepřebijí všeprostupující pocit prázdnoty, únavy a zmaru.

Nejlépe to shrnuje věta přímo z filmu: „Vždycky tě něco mrzí a vždy máš proslov. Ale to už nikoho nezajímá.“

Proč to nefunguje?

Avengers: Infinity War (2018)

X-Meny od jejich o něco úspěšnějšího sourozence odlišuje jedna zásadní věc. MCU celou dobu jede podle plánu, má pevně danou vizi, tvůrci spolupracují a všechno šlape jako švýcarské hodinky. Zato mutanti jsou podobní hyperaktivnímu dítěti, které létá od jednoho k druhému, ale neví, co vlastně chce. Všechno je o náhodě, což však není strategie a nejvíce na tom tratí film samotný. Jedni X-Meni vypráví tohle, jiní támhleto, třetí přepíšou události předešlých dvou a celý kolovrátek jede zase od začátku. Díky tomu mutanti nikdy nemohli dát vzniknout něčemu, jako byla Infinity War nebo Endgame. A když se o to pokusili, dopadlo to mdle, zkratkovitě a hrozně klišovitě.

Celou dobu tu mluvím o týmovkách, ale co sólo série? Ty jsou druhým důvodem tohoto stavu. Jak začal Marvel Entertainment? Menšími sólovkami, kde se tolik nehrálo o osud světa, jako o solidní expozici postav, řešení jejich vnitřních problémů a skrze to budování pevných základů pro budoucí Avengers. Díky tomu ve chvíli, kdy vznikli, už měli diváci vztah ke svým hrdinům a film mohl přeskočit základní expozici postav.

To a) umožnilo rozvíjet postavy od začátku filmu a tím se vyhnout zkratkovosti, b) dalo větší prostor hercům, c) diváci se těšili na to, jak se budou vyvíjet jejich oblíbenci a měli jistotu určitého „kvalitativního standardu“, který od filmu mohli očekávat.

Foxové zkusili nakopnout sérii originů, která začala a skončila s mizerným X-Men Origins: Wolverine. Druhý, už jenom The Wolverine (2013), nedopadl o moc lépe. To i přesto, že měli v zásobě silné herecké obsazení složené z mladých talentů a starých veteránů.

Recenze: X-Men - První třída Recenze: X-Men - První třída

Vracíme se na začátek. Tehdy nebyl žádný Profesor X, ani Magneto. Jmenovali se Charles Xavier a Erik Lehnsherr. A byli nejlepšími přáteli.

I když by se na první pohled mohlo zdát, že mutanti o univerzum nikdy víceméně neusilovali, je to klam. Totiž, když vznikla první trilogie, idea na úzce propojené univerzum byla teprve zajímavým nápadem, kterému moc lidí nevěřilo, a když sérii oživila První třída v roce 2011, bylo pozdě, protože než se stihli Foxové otočit, byli tu Avengers. Zároveň se od Apokalypsy snažili přijít s nějakým stejně osudovým padouchem, jako je Thanos, a v Temném Fénixovi se snaží o uzavření děje ve stylu Endgame. Nepříliš překvapivě to nefunguje.

Neřešil jsem Deadpoola a Logana, protože ani jeden z nich není nijak úzce zakomponovaný do zbytku franšízy a Deadpool ke svému úspěchu ani moc nepotřebuje existenci X-Meních filmů.

Přehřátí a následný pokles nabídky

X-Men: Dark Phoenix (2019) | Foto: 20th Century Fox

Přesně to čeká filmové adaptace komiksových superhrdinů. S Endgame a Temným Fénixem dosáhli hollywoodští filmaři absolutního vrcholu křivky, kdy je na tak obrovskou nabídku, jaká dnes je, adekvátní poptávka. A stejně jako je tomu ve světové ekonomice, i tady přijde úpadek. Poptávka začne klesat a nabídka se bude muset přizpůsobit. Superhrdinové nezmizí, ale počet jejich filmů za rok se razantně sníží. Zatímco ale Endgame představil, jak vypadá pozitivní stránka současného stavu (film po všech stránkách velkolepý), tak X-Meni ukazují pravý opak – tvůrcům došly nápady, a tak se plácají v bahně repetetivnosti a nikoho to už moc nebaví.

A co se bude dít dál, to je otázka. Může přijít vlna superhrdinské renesance, může se vrátit western, nebo třeba James Cameron konečně dodělá pokračování Avatara. Ať to bude cokoliv, jedno je jisté, X-Meni v současné podobě toho součástí nejspíš nebudou.

Ankety
Těšíte se na nového Batmana?
Ano
Ne
TOPlist