20.5.2019, 10:02

Téma: Nejkrásnější záběry filmové historie #2

Téma: Nejkrásnější záběry filmové historie #2
Cinematography | Foto: The Black and Blue

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné reality. Některé nás mohou naučit historii, jiné burcují naše sebevědomí, další mohou dokonce probouzet city, které nám ve skutečném životě třeba schází. Ale k obdivování pořád zůstává a pro někoho i vystupuje také jejich formální stránka, skrze níž filmaři nechávají své myšlenky promlouvat a přenášet na vnímavého diváka. A zřejmě nejdůležitější formální složkou je samozřejmě práce s kamerou, která celý ten spektákl snímá a zprostředkovává obrazy - tedy to, čemu se tenhle cyklus bude snažit alespoň trochu zajímavě věnovat.

Stejně jako v první části, i nyní dojde na výběr sedmi záběrů z různých období a zákoutí kinematografie, které považuji nějaký způsobem za esteticky hodnotné či formálně a historicky inspirativní. Minule jsme brouzdali všemi možnými směry, od klasického Hollywoodu až po zřídka zmiňované maďarské snímky, abyste měli vy, čtenáři, kromě čtení o notoricky známých dílech také možnost seznámit se s filmy potenciálně novými. Dnes tomu nebude jinak, tak s chutí do toho.

Tenkrát na západě (1968)

Režie: Sergio Leone / Kamera: Tonino Delli Colli

Tenkrát na západě | Foto: Chasing Light - dougKIM photography

Začínáme ovšem těžkým kalibrem. Sergio Leone se v šedesátých letech etabloval coby inovativní tvůrce, který zaprášeným westernovým schématům vlil do žil zcela novou krev. Jeho dolarová trilogie s Clintem Eastwoodem patří k vrcholům spaghetti westernu, zatímco pozdější Tenkrát na západě vytváří dosud nevídané spojení různorodých žánrových reminiscencí a klasického vyprávění s evropským uměleckým filmem. Málomluvný příběh s drsnými charaktery, který komunikuje s divákem výhradně prostřednictvím obrazu a pečlivé inscenace. Krásných a památných záběrů je ve filmu habaděj, já jsem zvolil nakonec ten, který je právě z pohledu komunikativnosti a utajování důležité pointy naprosto zásadní. Záměrně rozostřený záběr se několikrát opakuje jako flashback a vzpomínka Harmoniky (Charles Bronson), přičemž dotyčná postava se vždy o něco přiblíží a obraz se zjasňuje. Leone a slavný kameraman Tonino Delli Colli tak skvěle využili deformace obrazu a díky jeho opakovanému a systematickému zasazení do syžetu dodali záběru dnes už legendární dávku atmosféry a osudovosti. V jednoduchosti bývá síla.

Texaský masakr motorovou pilou (1974)

Režie: Tobe Hooper / Kamera: Daniel Pearl

Texaský masakr motorovou pilou | Foto: ascmag.com

Moje osobní srdcovka a krásná momentka z proslulého hororu, který řada diváků možná odsuzuje jako brak a pro explicitní a bezmyšlenkové prosazování násilí už v názvu samotném, ovšem po filmařské stránce jde o neprůstřelnou kvalitu, která navozuje dusné napětí možná nejúčelněji v historii žánru. Opět jsem trochu váhal s výběrem, protože Hooper a Pearl hlavně v první polovině trumfují řadou nervózních záběrů na bázi "lovec - oběť", ale nakonec u mě zvítězil ten, který nádherně spojuje křehkou oběť se strašidelným domem plným děsivého zla. Ženská postava nejprve sedá na houpačku a čeká na přítele, který vešel do domu první (a divák už viděl, co se mu stalo). Když se dlouho nevrací, dívka vstává a kamera zahajuje její sledování z podhledu, čímž dává vyniknout nejen hezkému pozadí herečky, ale především onomu spojení se znepokojivým místem, které si dívku přitahuje do svých osidel. Je sice krásný prosluněný den, ale dusno cítí především divák, který se bojí, co bude ženu čekat na konci cesty u domovních dveří.

Pomsta (2017)

Režie: Coralie Fargeat / Kamera: Robrecht Heyvaert

Pomsta | Foto: Movie-freak.be

Celkem nedávný příspěvek do kategorie revenge filmů, zpopularizovaných již v sedmdesátých letech brakovým Plivu na tvůj hrob (1978), byl hlavně po stránce stylistické vítaným provětráním. Záměrně přepálené herectví, potoky krve, snímání pomocí transfokací či neobvyklých úhlů a symbolické dekadentní prostředí. Příběh sice za moc nestál, ale oči si povětšinou užívaly, nemluvě o přítomnosti atraktivní Matildy Ingrid Lutz. Nejvíce mě zaujal hned úvodní záběr filmu, který spojuje takřka vše zmíněné. Nejprve vidíme nehostinnou pouštní krajinu, která se po oddálení rámu mění v pouhý odraz v brýlích mužské postavy. Ta pilotuje vrtulník a za ní, lehce rozostřené, sedí krásné ženské stvoření. Pokud jsme dopředu obeznámeni se zápletkou, tak okamžitě musíme docenit, jak bravurně záběr kombinuje kladné (dívka), záporné (muž) a neutrální (poušť) aktéry a jak předesílá jednak vývoj ženské postavy, která s lízátkem působí vedle ošlehané mužské tváře jako neškodná barbie, jednak extravagantní stylistický charakter filmu.

Ostrov (1960)

Režie: Kaneto Šindó / Kamera: Kijomi Kuroda

Ostrov | Foto: Film Ha Ha

Skutečně je tomu tak. Jeden z nejkrásnějších japonských snímků všech dob má podobu mlčenlivého parametrického vyprávění, které v prvé řadě zdůrazňuje cyklický charakter života a jeho ubíjející stereotyp. Film Kanety Šindóa z roku 1960 reprezentuje formu inscenovaného dokumentu, kdy jsou veškeré zobrazované události hrané, ale vyznívají stoprocentně realistickým dojmem. Příběh o rodině, která žije v izolaci na opuštěném ostrově a jedinou náplní jejího života je soustavné obdělávání tamní půdy a dovážení zásob a surovin z pevniny prostřednictvím malého člunu s vesly. Krásný film to vlastně je i není - divák sleduje mučivou námahu muže a ženy a formální uchopení díla ho nutí s nimi hluboce soucítit, ale přesto od jejich lopocení díky objemnému humanismu a špičkovému rámování a inscenaci nelze odtrhnout oči. Záběr, který vidíte, nádherně skloubí přírodní krásu a mír s únavným každodenním procesem a posiluje ono tiché spojení lidí s přírodou, která jim sice klade překážky, avšak současně je jejich jedinou životní jistotou a zdrojem obživy.

Sedmá pečeť (1957)

Režie: Ingmar Bergman / Kamera: Gunnar Fischer

Sedmá pečeť | Foto: screenfellows.com

I Skandinávie dostane svou čestnou a zaslouženou zmínku. Švédský filmař Ingmar Bergman patří k nejvýraznějším uměleckým autorům dvacátého století a jeho repertoár zahrnuje dlouhou řadu interpretačně bohatých děl, které zkoumají duši, rozpolcenost a náboženské vyznání člověka. Dost možná nejznámějším z nich je Sedmá pečeť, kde divák sleduje skupinku různorodých aktérů na jejich osudové cestě v kulisách nelítostného středověku. Jednou z nich je i navrátivší se účastník křížových výprav, rytíř Antonius Block (Max von Sydow), jehož dohání minulost v podobě Smrti, s níž melancholický muž svádí symbolickou šachovou partii o vlastní život. Záběr, na němž si Smrt právě volí barvu figurek, je jedním z nejslavnějších ve filmové historii z pochopitelných důvodů a díky přesné souhře kamerové pozice, metaforického prostředí, umístění postav a jejich výrazných kostýmů. Rytíř čelí mocnému protivníkovi na mořském pobřeží, které v kinematografii často stojí jako symbol morálního očištění, čemuž dává vyniknout i sytá hloubková kompozice. Fantaskní vzezření jednoho z aktérů a celkové okolnosti jejich střetu pak dotváří jinak jednoduše a účelně koncipovaný záběr.

Playtime (1967)

Režie: Jacques Tati / Kamera: Jean Badal, Andréas Winding

Playtime | Foto: Elokuvia listalla

Pro ortodoxní fandy mainstreamové kinematografie bude kultovní francouzský filmař Jacques Tati dost možná španělskou vesnicí. Pravdou ale je, že tenhle všestranný tvůrce přivedl na svět geniální postavu zmateného pana Hulota, jehož satirická filmová dobrodružství byla v padesátých a šedesátých letech evropskou alternativou k Chaplinovu Tulákovi. Jeho nejproslulejším snímkem, v němž Tati opět sám ztvárňuje mlčenlivého Hulota, je jistě ojedinělý formální experiment Playtime z roku 1967. Příběh postrádá ucelenou dějovou linku a drolí se na sérii komických epizodek s vlastním vnitřním vývojem, přičemž gagy se naráz odehrávají v různých plánech mizanscény a jsou často založeny na extravagantní zvukové složce. Inkriminovaný záběr tuto strategii krásně reprezentuje a situuje Hulota nad lineárně poskládaný kancelářský labyrint, v němž se to hemží pohybem a samostatnými dějovými akcemi. Prostředí je chladně vykonstruované a nápaditě zastupuje kontrolovanou chaotičnost úřednického světa, v němž se lidé neustále přesouvají různými směry a obyčejný návštěvník to celé bezradně sleduje.

Skleněná oblaka (1958)

Režie: František Vláčil / Kamera: Josef Vaniš

Skleněná oblaka | Foto: Tumblr

A na závěr i jedna výrazná česká stopa. Františka Vláčila dnes známe coby nesmlouvavého autorského tvůrce kriticky velebených filmů jako Markéta Lazarová, jeho úplné režisérské začátky nás ale zavádí k dvacetiminutové poetické nádheře jménem Skleněná oblaka. Snímek bez dialogů sleduje malého chlapce, který je coby syn pilota přitahován k nebeské modři, kam jeho mysl stále uniká. Vláčil a kameraman Josef Vaniš využívají zasněné dětské perspektivy k vytvoření omamné obrazové kulisy plné symbolicky koncipovaných a nasvícených záběrů. Vybraný screenshot pochází ze scény, kdy chlapec s jeho dědečkem sledují skrze sklo počínání doktorů, zachraňujících život prostřednímu mužskému členu rodiny. Pomocí zadního nasvícení vynikají nezřetelné siluety postav a posiluje se dojem vnímání prostoru a událostí prostřednictvím snové imaginární mysli. Nádherný úkaz toho, jak se dá i beze slov dosáhnout čisté emocionální odezvy.

Doufám, že se vám četlo příjemně, že jste získali nějakou tu diváckou inspiraci a že budete zvědaví na příští šťastnou sedmičku. Tak zatím filmům a kameře zdar.

-
-

Související články:

Téma: Nejkrásnější záběry filmové historie

Filmy tak milujeme a uznáváme proto, že jsou schopny nést inspirativní morální poselství a proměňovat problémy všedního dne v niterný záblesk opouštěné...

REVENANT v bikinách uprostřed spalující pouště. Tahle pomsta bude sladká

Takzvaný revenge žánr má nejnovější přírůstek se sakra svůdnou a nebývale drsnou ženštinou (Matilda Anna Ingrid Lutz) v hlavní roli. Francouzský snímek s...

Architekt nakreslil slavným režisérům domy tak, aby odpovídaly jejich filmovému stylu

Každý režisér má svůj jedinečný rukopis, který jeho fanoušci dobře poznají. Italský architekt a ilustrátor Federico Babina se pustil do odvážného projektu...

Nejlepší horory všech dob

Dnes jsme vás informovali, že zemřel režisér Tobe Hopper, autor kultovního hororu Texaský masakr motorovou pilou (1975). Při té příležitosti oprašujeme...

Seznamte se: Texaský masakr motorovou pilou přichází ve 3D

Začíná to působit skoro komicky. Napřed se hojně předělávaly starší horory do novějšího hávu, protože chtělo studio těžit z moderní klipové estetiky.

Ankety

Na kterou červnovou novinku (2019) vyrazíte do kina?
  • X-Men: Dark Phoenix
  • Poslední večery na Zemi
  • Muži v černém: Globální hrozba
  • Tajný život mazlíčků 2
  • Podfukářky
  • Yesterday
  • Annabelle 3

Nejnovější články:

Sdílet tuto stránku:

Partneři: