11.3.2019, 10:00

Režisérka o Šťastném Lazzarovi: Jde o posvátnost života bez předsudků

Režisérka o Šťastném Lazzarovi: Jde o posvátnost života bez předsudků
Šťastný Lazzaro | Foto: Tempesta

„Šťastný Lazzaro je příběh nižší posvátnosti bez zázraků, nadpřirozených sil nebo speciálních efektů. Jde o posvátnost života bez předsudků, o posvátnost prosté důvěry v lidské bytosti. Protože byla možná i jiná cesta, cesta dobroty, kterou sice lidé vždy ignorovali, ale která se znovu a znovu objevuje, aby je znejišťovala. Jako něco, co mohlo být, ale co jsme nikdy nechtěli.“

Hodní hoši, svatí, zkrachovalci a Lazzarové

Když jsem cestovala po své zemi a době, často jsem potkávala „šťastné Lazzary”, lidi, které bych popsala jako dobrotivé, většinou však ne jako někoho, kdo zasvětil život konání dobra, protože tito lidé nevědí, co to je konat dobro. Jsou prostě takoví a to, čím jsou, je nutí stát v pozadí, protože pokaždé ustoupí druhým - aby nerušili. Neumí se ukázat nebo spíš ani netuší, že je možné se „ukazovat”. Po lidstvu vždy dokončí těžkou a nepříjemnou práci, napravují spoušť způsobenou ostatními při bezmyšlenkovité honbě za prospěchem, a nikdo si nevšimne, že tak činí. Knihy a filmy často vypráví o vzpurných hrdinech, kteří bojují proti bezpráví, vnitřně se přerodí a prosadí svou - chtějí změnit svět! Ale náš Lazzaro svět změnit nemůže a jeho posvátnost zůstává nepovšimnuta. Svatí v našich představách se musí prosazovat, měli by být silní a charismatičtí. Ale já si nemyslím, že posvátnost tkví v charisma. Naopak si myslím, že kdyby se dnes objevil nějaký svatý se svým nutkavým voláním po jiné životní cestě, kdyby se měl zjevit v našich moderních životech, pravděpodobně bychom si ho ani nevšimli nebo bychom ho bez zaváhání odvrhli. O čem tu teď mluvíme, je víra v humanitu, ne perfektně spravované oficiální náboženství s velkolepými róbami a týdenními pravidly.

Šťastný Lazzaro | Foto: Tempesta

Cesta ze středověku do středověku

Pomocí Lazzarových dobrodružství jsem chtěla - co nejjemněji, s láskou a humorem - popsat tragédii, která zničila mou zemi, a to cestu od materiálního středověku k středověku lidskému: konec rurální společnosti, odchod tisíců lidí, kteří nevěděli nic o modernitě, k hranicím měst, jejich odevzdání toho mála, co měli, aby měli ještě méně. Svět umouněného vykořisťování, který zaniká a mění se v místo, kde se objevuje vykořisťování nové, nablýskanější a atraktivnější.

Cestovat časem, a přitom zůstávat na místě

Aniž by to tušil, Lazzaro cestuje časem a, s přátelsky otevřenýma očima, se podivuje nad obrazy moderního světa jako nad nějakou záhadou. Proč cestovat časem? Při obracení stránek historie a pozorování epoch tak protichůdných a zároveň v mnohém podobných jsem ve škole vždy chtěla zatřást knihou a zamíchat kartami. A kinematografie tohle do jisté míry umožňuje.

Šťastný Lazzaro | Foto: Tempesta

Velký švindl

Při tvorbě příběhu jsem se odrazila od skutečné události, která mě ohromila: příhody, v níž jistá markýza ve střední Itálii využila odlehlosti několika svých pozemků, aby před svými rolníky zatajila konec povinných odvodů sklizně. Když byly v roce 1982 dohody o povinných odvodech nahrazovány nájmem nebo placenou prací, markýza předstírala, že se nic nezměnilo. Tím pádem její rolníci několik let setrvávali v poloslužebném postavení, zatímco staleté, možná tisícileté vykořisťování transformovaly státem regulované smlouvy. Byl to epochální přerod, který nahradil staletou porobu vlastní volbou a smluvními závazky. Vždycky jsem se cítila hluboce zasažena příběhem rolníků, kteří se na schůzku s tímto historickým přerodem dostavili pozdě. Nebyli u transformace, a museli se tak spokojit jen se zbytky této významné změny. Byl to výstřižek z novin, který mohl být druhý den zapomenut. Oni si ho ale závistivě uchovali, pověsili na zeď, dokud nezežloutl, jako jedinou zprávu o světě, který se rozpadl a nechal je čekat opodál: Velký švindl.

Velmi skutečná bajka

Ve Šťastném Lazzarovi jsme se oproti minulým filmům rozhodli ještě více experimentovat se žánrem bajky, včetně všech jejích nedůsledností, mystérií, opakujících se motivů, hrdinů i padouchů. Bajku a její symbolismus vnímám ne jako nadpřirozenou abstrakci nebo příslib mlhavých nadlidských dobrodružství, ale jako spojku mezi realitou a další vrstvou bytí: symboly se rodí ze života, hluboce a v takovém detailu, že se stávají životem všeho, životem země. Itálie, která se proměňuje. Děj je vždy stejný: příběh znovuzrození, fénixe a nevinnosti, která se k nám, navzdory všemu a všem, vrací, aby nás pronásledovala a mučila. Postavy jsou tím pádem fantaskní, ale reálné, stejně jako jsou fantaskní a reálné lokace, v nejsyrovějším smyslu těchto termínů.

Šťastný Lazzaro | Foto: Tempesta

Natáčení

Film jsme natáčeli v létě a zimě roku 2017, první část mezi městy Vetriolo a Bagnoregio, poblíž Viterbo a Castel Giorgio v provincii Teni, druhou část v Miláně, Turíně a Civitavecchii. Jak mohou místa, tak vzdálená od sebe, náležet stejné geografii? Běžně Itálii rozdělujeme na sever a jih a hranice nastavujeme na vertikální ose. Podle mě však velké rozdíly už neleží na ose mezi severem a jihem, ale mezi vnitrozemím a vnějškem, mezi hornatým jádrem a městy a metropolemi a pobřežím. Přesuny lidí obnáší přechod z izolované reality do otevřené. Už nejsou vertikální, ale rozbíhají se všemi směry - šikmo, křivě, horizontálně - a rýsují ještě širší, komplexnější krajinu. Stejně jako u předchozích filmů jsme netočili digitálně, ale na Super 16 mm film. Tato volba nevzešla ze stylistického odůvodnění nebo nostalgie, ale z okouzlení fantastickou technologií, která ovlivňuje metody práce. Při natáčení jsme velmi soustředění a na práci si dáváme záležet. Nic nevzniká nahodile a vše je důkladně připraveno a nazkoušeno, ačkoliv některé scény mohou budit dojem, že vyplynuly ze situace. Přes přípravy a zkoušení si toto médium však zachovává všechen svůj taj a účinek: obrazy nemáte plně pod kontrolou a výsledek je vždy úžasnou kombinací živosti exponovaného filmu a vlastního natáčení. Pak je tu pozvolnost, očekávání nadcházejících denních shonů, tajemství obsažené v tom, co člověk dělá, které pomáhá lépe uchovat sílu obrazů i filmu samotného. V době, kdy nás dusí opakující se a opakovatelné obrazy, kinematografie může stále extrahovat, hýčkat a hrát si s okem - překvapovat a být překvapována.

-
-
Servus
Autor:
Servus
Související filmy: Šťastný Lazzaro
Související osoby: Alice Rohrwacher

Související články:

Premiéry v kinech: Chudý italský rolník potkává smetánku z vily Tugendhat

Pouhé tři novinky vstupují tento týden do českých kin. Na své si přijdou fanoušci tuzemského filmu (Skleněný pokoj), děti (Kouzelný park) a vyznavači artu...

Černoch v Ku Klux Klanu, oživený Don Quijote a vrah „umělec“. Filmy z Cannes v českých kinech

O víkendu skončil 71. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes a tuzemští distributoři se chlubí svými úlovky. Co všechno se ze slavné Francouzské...

Ankety

Na kterou červnovou novinku (2019) vyrazíte do kina?
  • X-Men: Dark Phoenix
  • Poslední večery na Zemi
  • Muži v černém: Globální hrozba
  • Tajný život mazlíčků 2
  • Podfukářky
  • Yesterday
  • Annabelle 3

Nejnovější články:

Sdílet tuto stránku:

Partneři: