Pozoruhodný dokument o československém chartistovi z australské buše

"Jsou feralové, co jim zarostly do dredů mušle a slimáci a ti tam shnili... Můžeš žít jako pes, u boudy a s blechama, navzdory tomu, co tě naučili rodiče. Ale lidi tě pak začnou nenávidět..." Charlie Soukup (Austrálie, 2016)

Celovečerní dokumentární snímek Feral (2018) pojednává o československém rodákovi Karlu "Charliem" Soukupovi (ročník 1951), který se po peripetiích z éry komunismu (věnoval se undergroundové hudbě, podepsal Chartu 77) dostal přes exil v západní Evropě do Austrálie, kde nyní žije jako poustevník.

Celovečerní režijní debut Jiřího Holby vykresluje svéráznou osobnost skrze její "originální osud, překvapivou identitu a svéráznou filosofii" během doby, kdy si Soukup v Austrálii staví příbytek z hlíny a dalších přírodních materiálů.

V tuzemských kinech bude mít Feral (v českém překladu něco jako "neochočený", "zdivočelý", "volně žijící") premiéru 1. listopadu. Do kin jej uvádí distribuční společnost Wet Cat Pictures, která zájemcům o dokument přináší rozhovor s jeho režisérem Jiřím Holbou.

Kdy jsi poprvé zaregistroval Charlie Soukupa?
Zhruba v 18 letech, kdy jsem si na svoje nové video chtěl nahrát něco z televize, a pořad, který tam zrovna běžel, pojednával o Češích v Austrálii. A mezi nimi byl Charlie. Zajímal jsem se tou dobou o šamanství, psychotropní drogy, východní filozofii a vše s tím spojené, a Charlie mi do toho moc hezky zapadnul. Až později jsem zjistil, že se jedná o významnou osobnost českého undergroundu, o člověka, který se s komunistickým režimem nikdy nemazlil a ovlivnilo to pak celý jeho život. Zaujal mne tím, že minulost jaksi nechal běžet, oprostil se od ní, a zároveň na ní vybudoval nový život.

Kdy jsi poprvé zaregistroval Austrálii?
Austrálie apriori nikdy nepatřila do mých vysněných zemí, míjela mne. Jelikož jsem ale dostal pracovní víza na Nový Zéland, který mne v tehdejším období života neoslovil, rozhodnul jsem se cestou zpět podívat na pár týdnů do vedlejší Austrálie. A byla to sympatie hned první večer, kdy jsem se procházel po Sydney a cítil u lidí otevřenost, přímočarost, a zároveň nespoutanost. Zdál se mi sen, že jsem našel nový domov. Rozhodnul jsem se tam zůstat.

Jak ses k Charliemu dostal, seznámil se s ním a jaký byl tvůj první dojem z něj?
Dobrovolničil jsem u The Hemp Embassy - Konopné ambasády, v hippie městečku Nimbin, kde se připravoval protest festival Mardi Grass. Natáčel jsem v místním radiu rozhovor s šéfem celé akce, a když jsem se vracel na ambasádu, volali na mne japonští kamarádi - Hej! Máš tu nějakého Čecha! Na schodech seděl Charlie Soukup a bylo to další z pozoruhodných setkání, které se mi tou dobou stávaly. V podstatě mi přišlo, jakoby tam na mne čekal a hned začal povídat.

Charlie sám sebe prezentuje jako opozici k systému, který nazývá pokryteckým – mimo jiné tím, že si sám vypěstuje jídlo, například cibuli – kterou ovšem nikde není vidět... A tak je tedy záhadou, co Charlie vlastně jí?
Charliemu není dopřáno vypěstovat si cibuli, banán nebo marihuanu, protože nikde dlouho nevydrží. V době, kdy jsme se poznali, byl vyhozen od jednoho souseda, vzápětí si jej k sobě na rozlehlý lesnatý pozemek vzala sousedka jiná. Je zvyklý vytvářet si záhony, vodní přepady nebo improvizované přístřešky zcela originálním způsobem, využívaje a přetvářeje krajinu kolem sebe, což lidem občas vadí. I tam jsou starousedlíci uzavřeni ve své světy a nerozumí jiné kultuře - pokud s nimi každý den nepijete litry piva a netúrujete motorky po lesích, a namísto toho kouříte marihuanu a sedíte dlouhé hodiny v lotosu, jste prostě podivín, blázen. Charlie jí to, co si koupí. Jezdí jednou týdně do obchodu na nákup a kupuje si, na co má chuť. Chutná mu rýžové mléko, ovesná kaše na milion způsobů nebo arašídové máslo. Čaj jsme si vařili z jehličí, které jsme trhali z jednoho druhu stromu. Byl fantastický.

V případě, že si ale kupuje jídlo za peníze od systému – není pokrytcem on sám?
Není, protože o této situaci otevřeně mluví a reflektuje ji.

Nešlo by pak říct, že to, co Charlie představuje, není žádné opozitum vůči systému, ale pouze jeden z jeho symptomů? A mezi tím jak žije on a například bankovní úředník není ve skutečnosti žádný rozdíl. A ten vzniká jen jako pouhý dojem pod optikou romantiků, kdy přání je otcem myšlenky? A konec konců – ten úředník vlastně na daních živí Charlieho, ne naopak.
Vezmu odpovědi na košatou otázku odzadu. No, živí jej jako každého jiného seniora v penzi. Charlie se nikdy v životě nevyhýbal práci a v krajních případech i práci, která mu přinesla doživotní zdravotní problémy, jako třeba v Sydney po příjezdu v jedné lakovně v kontaktu s chemickými látkami, jež mu přivodily ekzémy. O Charliem se opravdu nedá říct, že by spoléhal na peníze jiných, nebo byl lenošivým, to je ostatně ve filmu v patřičném rozsahu zobrazeno. Romantici jsou už takoví, že vidí pouze jednu stránku věci, ale mají v tomto světě své opodstatnění a i tento film jim může být při hloubání určitým ukazatelem nebo průvodcem. Charlie sám říká, že “to prohrál,” že je součást tohoto systému, jež kritizuje - tím, že pobírá rentu, ví, že už v tomhle životě nedosáhne ideálního stavu bytí, po kterém touží. To mu ale není důvodem k rezignaci, ke vzdálení se od svých cílů, kterých se třeba dotkne v některém z příštích životů. V tom vidím rozdíl mezi ním a tak zvaným bankovním úředníkem, který se - zase takhle ve škatulce - nepídí po širším poznání, které by mu učinilo život méně pohodlným a dokonce by mu ukázalo vlastní životní cíle jako povrchní a marné. Každopádně rozuzlení této záležitosti ponechávám na divácích.

Jaké byly první divácké reakce na film?
Film vidělo vyloženě pár lidí, kterým svítila po projekci v očích světýlka a byli hezky “vyklidnění.” Viděli jej i určití lidé z dokumentární branže, kterých si velmi vážím, a těm se film moc líbil, říkali, že je obrazný, halucinační, se skvělými střihovými postupy.

Jakou předpokládáš Charlieho reakci na film?
Charlie viděl film poprvé před pár dny a dotkla se jej pasáž, která se týká jeho bývalé - a zřejmě stále trvající - lásky. Víc nevím, to se dozvíme, jakmile přijede po zhruba deseti letech do Česka u příležitosti premiéry filmu.