Adam Sedlák: Jsem unavený z většiny české filmové produkce

Úplně na začátku filmu byla představa, ve které hraje kyslíkový stan. Zajímaly mě rituály, které patří k životu sportovce. Na tom všem jsem chtěl film postavit. A tak trošku udělat film o cyklistice bez kol. Scénář jsem psal v rámci několika let, takže je logické, že se film postupně měnil a vznikl z toho film, kterým Domestik je.

Cenu Filmové nadace jsme dostali opravdu na úplném začátku. To jsme neměli ještě ani jednu korunu. Oceněný scénář byl druhou verzí původního scénáře. Při natáčení šlo o sedmou verzi. Takže se dá určitě říct, že se to změnilo. Ale jestli zásadně? To ani já samotný už nevím. Je to prostě proces.

Před samotným natáčením bylo náročné si zodpovědět otázku, zda to bude lepší točit v reálu anebo je lepší postavit byt v ateliéru. Každá varianta měla svoje pro a proti. Nakonec převážil ateliér, který jsme nechali postavit v montážní hale v Kbelích. Bohužel vedle letiště. Takže natáčet někde, kde nad vámi pořád létají letadla, komplikuje natáčení neustále, především když jsme natáčeli dlouhé záběry. Každopádně 90% procent filmu bylo natočeno tam. Ušetřili jsme díky tomu mnoho cenného času, když jsme se nemuseli přesouvat kvůli lokacím.

Kyslíkový stan není žádný můj výmysl. Opravdu je to nástroj k tomu, aby si člověk zlepšil kondici. Dokonce i Kateřina Neumannová v tom spala, pokud vím. Je však velmi náročné zde spát, člověk se vlastně přes noc dusí a je to i psychicky obtížné. Když jsem na to narazil, přišlo mi jako zajímavý nápad udělat film, kde bude antagonistou děje právě kyslíkový stan.

Proces natáčení je pro mě nejméně oblíbená část filmu. Člověk vstává brzo ráno, chodí zase spát pozdě v noci. A v podstatě jen minimalizuje na place chyby, se kterými nepočítá. Obtížné to bylo pořád, protože jsme neustále soupeřili s časem. Nejobtížnější na celé realizaci bylo shánění finančních prostředků, i přestože je Domestik vlastně nízkorozpočtový film. Radost se dostavuje, až když to začne člověk skládat ve střižně a začne to fungovat.

Dělali jsme casting, ale vlastně jsme ve finále na něj tolik nedali. Častokrát herci přijdou nevyspalí, unavení. Na text se podívají pár minut před castingem. Nakonec jsem si vybral herce, kterým jsem věřil, že se na to budou hodit nejlépe a pak jsem s nimi nacvičoval.

Snažím se mít všechno co nejlépe před natáčením připravené, nazkoušené. Mít jasnou obrazovou koncepci, technický scénář, storyboard apod. Ale někdy se samozřejmě scéna nezdaří, člověk se pak nesmí držet své původní představy za každou cenu, ale zkusit vzít scénu třeba za úplně opačný konec. Změnit dialogy nebo to zkusit úplně bez nich. Takže bych řekl, že ten můj natáčecí proces je silně kontrolovaný, ale jen do té doby, než to nefunguje, pak hledám jinou cestu.

Jiří trénoval pod dohledem trenéra. Měl svůj jídelníček, aby zhubnul. Trénoval jezdění na cyklistických válcích i oválu. Cvičil kondici, se kterou byl před natáčením na tom nejhůře, což odpovídalo každému netrénovanému člověku.

Vyhýbali jsme se pohledům z oken, pracovali se s malou hloubkou ostrosti, postavy máme často komponované v neostrosti či zezadu. Snažili jsme ve filmu nemít klasické establishing shoty, které uvozují, kdo a kde se nachází. Často zobrazujeme věci ve velkém detailu. Bez širšího kontextu. To vše pomáhalo k tomu, aby film působil, co nejvíc sevřeně. Dá se říct, že ve filmu je jenom jedna scéna: běh v parku, která slouží k tomu, aby se člověk konečně nadechl.

Mnoho zvuků už bylo popsáno ve scénáři. Přemýšlel jsem nad zvuky, aby nefungovaly jenom jako popis prostředí, ale aby hučení cyklistických válců či vysavače odráželo rozpoložení postav. Zároveň stan má svůj zvukový vývoj a postupně se mění každou scénou. Jednou ze složek zvuku kompresoru je bušení srdce ještě nenarozeného dítěte našeho zvukaře. Zvuková dynamika byla stejně tak pro nás důležitá, jako když se stříhá z hlasitých scén do úplného ticha a zase naopak.

Herec Jiří Konvalinka je spoluautorem hudby. Hudbu složila skupina Vložte kočku, kapela našeho hlavního herce Jirky Konvalinky. Skládání hudby byl samozřejmě dlouhý proces, kdy se hledalo, jak to má znít. Chtěli jsme na začátku, aby hudba vycházela pocitově ze zvuků kompresoru či cyklistických válců. Chtěl jsem použít plíživou hudbu, která budu umocňovat stísněnou atmosféru filmu. A mít tam i lehce hororový nádech.

Je to samozřejmě skvělý pocit mít debut v hlavní soutěži na áčkovém festivalu. Když jsme to ukazovali programovému vedení Karlu Ochovi a jeho dramaturgickému týmu, pouštěli jsme jim to jako film pro sekci Na východ od Západu, která je pro první a druhé filmy určená. Takže ve výsledku jsme byli z toho zařazení do hlavní soutěže určitě nadšeni. Věříme, že si film díky uvedení ve Varech najde cestu i na další světové filmové festivaly.

Osobně škatulky žánrů moc nemusím, je to zbytečně svazující. Věřím, že každý divák film bude „číst“ trošku jinak. A to si myslím, že je tak správné.

Divák ve filmu nenarazí na známé filmové tváře, téma filmu se nevyrovnává s naší minulostí, není to ani crowd-pleaser. A to je přesně typ českého filmu, na který bych chtěl jako divák zajít. Jsem unavený z většiny české filmové produkce, proto mi přijde osvěžující a zajímavé jít do kina na film, co se chová a přemýšlí trochu jinak.

Momentálně pracuji na námětu na druhý celovečerní film. Tentokrát bych chtěl udělat film, který bude k divákovi vstřícnější. Teď můžu jenom prozradit, že to bude o vztahu mládí ke stáří. Do té doby bych chtěl ale ještě stihnout udělat dokument o FedCupu 1986, jež se konal na pražské Štvanici. Což byla vlastně po olympiádě v Moskvě a Sarajevu největší sportovní událost, která se kdy konala ve východním bloku. Ale především to byl neskutečný tenisový příběh.