Recenze: BlacKkKlansman - když Afroameričan s Židem infiltrují Ku-klux-klan…

Ne, to není fragment černohumorné anekdoty, to je jen začátek nového počinu živelného afroamerického režiséra Spikea Leeho, jehož angažovanost v politice a rasové problematice je hlavní rozpoznávací rys jeho filmografie. Novinka cinefila z Brooklynu slaví úspěch na dvojakém poli filmové reflexe, když pozitivní komentáře vychází z obou nesmiřitelných táborů, tedy jak od odborných kritiků (což deklaruje zisk Velké ceny poroty v Cannes), tak od „uvolněnějších“ diváků.

Současná vlna originální afroamerické produkce s výlučnou autenticitou trefně vyobrazuje sociální poměry ve světě rádoby vypořádaném s rasovou (a jinou) nesnášenlivostí. Mezi invenční autory, jejichž jména a náhledy rezonují a nabývají na síle, nepochybně patří kupříkladu Jordan Peele se svým satirickým hororem Uteč (2017), Boots Riley a jeho svěže nekonvenční Sorry to Bother You (2018) či Donald Glover, tvůrce fenomenálního seriálu Atlanta. Nemluvě o Black Pantherovi (2018), Straight Outta Compton (2015) či Dear White People (2017), snímcích, které za předchozími kvalitativně zaostávají, ovšem i ony neodmyslitelně přispěly k současné popularitě afroamerické tvorby. Situaci lze shrnout provokativní citací ze zmíněné senzace Uteč: „Černá je opět v módě“, a nutno podotknout, že zaslouženě. Jak si při tomto statusu quo vede Spikeův příspěvek? Najde si své legitimní místo v nynější silné konkurenci, nebo nezávazně splyne?

Stejně jako pohádkám předchází kouzelná mantra „za sedmero horami“, započíná i tento příběh přechodem přes hory, jako by Lee už předem upozorňoval na grotesknost svého vypravování. Neuvěřitelnost vypravovaného však nikterak nenarušuje režisérovu snahu o věrné vyobrazení reality, když se až na výjimky pečlivě brání sklouznutím k nadnesenosti, patosu či parodii, přestože se neustále drží na tenké linii reálně vyznívající absurdity. To ale bohužel neznamená, že by film byl, jak předznamenávají trailery, vtipný. Kromě pár ukrytých popíchnutí pohrávajících si s černobílou paletou humor absentuje.

Lee vědomě odhlíží od bližšího vykreslení postav a zanechává postavy odosobněné. Potenciálně zajímavé vztahy mezi Ronem a afroamerickou aktivistkou Patrice (Laura Harrier) a mezi Ronem a jeho židovským parťákem Flipem jsou odsunuty do nedešifrovatelných dálek, přímo vybízející se meditativní úvahy a otázky po individuální a kolektivní identitě, sounáležitosti, rovnosti jsou ignorovány. Za příběhem konkrétních mužů – Rona a Flipa, o jejichž intencích je prozrazeno jen nejnutnější minimum, se dýmavě rýsuje mnohem obecnější, univerzálně směrodatné sdělení o nepředpojatém přátelství. Postavy namísto emocí, názorů reprezentují kolektivní postoje, ideologie. V zásadě se nevyvíjejí, dodržují svou symbolickou úlohu až do konce. Což nemusí být nutně negativem, kdyby kontrastní ideologie nebyly prezentovány jen plakátovými a povětšinou strachem, hněvem protkanými floskulemi. Chvílemi to připomíná cyklicky se přepínající televizi mezi dvěma politickými debaty, při nichž se tradičně dozvíte vše a nevíte nic.

Postrádá se jakákoliv snaha o zprostředkování významotvorné myšlenky, počitku. A pokud se přeci jen objevila, je téměř nečitelná bez poslíčka v podobě zásadněji charakterizované postavy, která je nahrazena plejádou zjednodušených figur, hlásných trub ideologií a významných činitelů jako Donalda Trumpa (Topher Grace jako David Duke) nebo Angely Davis (Laura Harrier jako Patrice). Jako povrchové dobové zrcadlo posvěcené žánrem blaxploatace a obohacené o kulturní reference (viz Jih proti Severu, Zrození národa atd.) je BlacKkKlansman dostačující. Jako samonosný snímek už ne.

V souvislosti s režií Spikea Lee se mluví o zdánlivě ledabylé, odfláknuté režii, jež se nakonec vyprofiluje jako promyšlená hra s divákem. V tomto případě nelze mluvit o ledabylosti, spíše o strojovém vyprávění bez osobitějšího výraziva. Světlými problesky jsou první telefonát Ku-klux-klanu, romantická diskotéka, z níž nejvíce čpí příjemný sedmdesátkový feeling a záběr pracující se vzdalujícím se pozadím (Ron a Patrice svírají zbraně). Nejpůsobivější je pak samotný reálný předobraz, z jehož neuvěřitelnosti vyvstává pár plusových bodů, společně se závěrem, který počátek 70. let propojuje se současností sledem záběrů z rasových nepokojů z Charlotsville, na něž posléze reaguje Spikem nenáviděný Donald Trump. Zakončení tedy přináší jasnou zprávu, spíše snad výstrahu a obavu z přítomnosti, která je naneštěstí nejzapamatovatelnějším fragmentem celého filmu.

Hodnocení: 55%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE