Recenze: The Ballad of Lefty Brown - Bill Pullman s kolty proklatě nízko

The Ballad of Lefty Brown v žádném případě nespadá do ranku výše zmíněných děl ani rozpočtem, ani hvězdným leskem tvůrčího týmu. Jedná se o skromný projekt s malým počtem důležitých aktérů, točený výhradně z lásky ke klasickým westernovým příběhům, přičemž se není čemu divit, že o jeho existenci má ponětí jen málo diváků a ještě méně ho zatím stačilo zhlédnout. V USA byl nasazen 15. prosince, tedy v éře osmé epizody Star Wars, pouze do dvou kin, z nichž během sedmi dnů stačil vytřískat pouhých 7856 $, než byl jednadvacátého prosince stažen. Dá se předpokládat, že nějaké zisky budou ještě následovat z prodejů na DVD a Blu-Ray, ale spíše se jen potvrdí, že Lefty Brown se svou velmi úzkou cílovkou z diváckého povědomí rychle vyšumí.

Přitom se nedá v žádném případě říci, že si svůj osud filmového psance zaslouží - nedočkáme se sice ničeho ozvláštňujícího a Moshe diriguje vyprávění v zajetých kolejích westernové jistoty, ale na druhou stranu právě v tom poctivém přístupu k postavám a k odkazu na oblíbené vzorce klasických westernů je skryt nenápadný půvab tohoto revenge dobrodružství. Příběh sleduje asi šedesátiletého Leftyho Browna (Bill Pullman), který se celý život drží jako klíště svého kamaráda Eddieho (další veterán Peter Fonda). Ten se má právě stát senátorem, když je chladnokrevně zastřelen při stopování zlodějů dobytka. Lefty, jediný svědek vraždy, se odhodlaně vydává odčinit svůj status hloupého budižkničemu a ochranářského parťáka pomstít, přičemž se sám stává ochráncem mladého kovboje a podaří se mu odhalit politické spiknutí, které za zločinem stojí.

Film se opírá především o tři největší devízy - herce, kameru a hudbu. Kromě Billa Pullmana, kterého mám hodně rád už od Dnu nezávislosti (1996), kde si střihl suverénně nejvíc cool filmového prezidenta, se tu objeví už zmíněný Fonda a dále Tommy Flanagan, jehož si můžeme pamatovat třeba z Gladiátora (2000) nebo ze seriálu Zákon gangu (2008 - 2014), a James Caviezel, který už stihl ve své kariéře řadu áčkových produkcí. Nejlepší dojem zanechá samozřejmě Pullman, jehož netradiční neschopný klaďas si rychle získá sympatie a divák mu fandí, ale i Flanagan jako ožralý maršál a Caviezel coby uhlazený guvernér dodávají svým jinak šablonovitým postavám potřebné charisma a šmrnc. Neznámý kameraman McFarland má také pevnou ruku, řada záběrů působí svěže a vytváří poctivou westernovou kulisu, kterou umocňuje povedený soundtrack od H. Scotta Salinase, dalšího no name člena tvůrčího týmu.

Výčtem hereckých výkonů a dvou základních formálních složek ale seznam pozitiv pomalu končí. Je sice pravda, že scénář se snaží přicházet se zvraty a diváka překvapovat, takže nehrozí, že místo dokoukání filmu půjdeme vytřít kuchyni, ale celkově jde strašně poznat, že příběh vede nepříliš zkušený filmař, který sice ctí klasiku a umí vykouzlit odpovídající atmosféru, jenže neumí jít do hloubky a cokoli podat alespoň trochu okázale a nepředvídatelně. V celém snímku jsou všehovšudy tři přestřelky, které hlavně v prvním a posledním případě dojíždí na mizernou práci se střihem a návazností záběrů - to je ale ten nejmenší problém. Vyprávění totiž vyznívá chvílemi hodně zdlouhavě a monotónně, což je způsobeno jednoduše tím, že postavy, jejichž vývoj má stát ve středu pozornosti, se buď vůbec nevyvíjejí (Lefty, jenž jde podle vlastních slov poprvé v životě udělat něco správného, je od začátku do konce stejně natvrdlý sympaťák se srdcem na pravém místě) nebo je jejich vývoj dopředu odhadnutelný (Flanaganův maršál Harrah). Nejednou jsem si posteskl a vzpomněl na legendární Stopaře (1956), kde s postupné přeměny Johna Waynea při stopování unesené dívky skoro přebíhal mráz po zádech. A velmi předvídatelně a nevynalézavě působí také odhalení pravého viníka, kterého scénář odkryje hrozně brzy, a vrtá mi hlavou, jestli to byl podivný záměr nebo vypravěčská neobratnost Troškových rozměrů.

The Ballad of Lefty Brown je snímkem, který chce vzdát hold svým předchůdcům a zároveň dostát svému poetickému názvu a rozjímat nad chlapstvím, ctí a přátelstvím v divokém období, kdy oko za oko bylo stále platnějším zákonem než zákon skutečný. Příjemný zážitek primárně pro ty, kteří s otevřenou náručí vítají každou komornější americkou produkci, jež se nechce zavděčit masově a spoléhá na přízeň vnímavějších filmových žroutů. Nejedná se zdaleka o tak kvalitní dílo, jak by si zasloužili přítomné herecké persony, ale pokud si chcete na sto minut odfrknout u jednoduchého, hezky vypadajícího westernu s hlavní postavou, kterou budete mít rádi, za pozornost určitě stojí.

Hodnocení: 60%