Recenze #2: Nit z přízraků - bude Day-Lewisovi noblesní vztahová válka stačit na Oscara?

Než přistoupím k bližšímu ohledání nezvyklé romance Paula Thomase Andersona (Magnolia, Až na krev, Mistr), musím upozornit na náročnost snímku z hlediska „stravitelnosti“. Děje, stejně jako slov, je pomálu a sledování vyžaduje divákovu pozornost při rozeznávání jemných nuancí a gest. Pokud tedy nejste vyznavači meditativních, nepříliš dějových dramat, dost možná zakusíte útrpný zážitek.

Jak jsem již zmiňoval v předchozím odstavci, herci mnohé prožitky vyjadřují minimalisticky skrze mimiku, gesta nebo činy. Historie, pozadí postav a dokonce některé scény jsou úmyslně zamlženy či jakoby ledabyle zapomenuty, což postavy halí do tajemna a vybízí divákovu imaginaci k aktivitě. A právě řeč těla společně s činy při detailnějším vhledu výmluvně rozkrývají charakter postav, transparentně signalizují emoce aktéra (nezbytná je ovšem ona pozornost) a přesto neodkrývají příliš, aby pohnutky a vztahy protagonistů zůstaly dostatečně nečitelné. Všeříkajícímu tichu bohužel odporuje nekorespondující závěr, doslovně interpretovaný tak, aby se i slabomyslný dobral pointy.

Fascinující je pojetí vzájemného vztahu dvou hlavních postav (Daniel Day-Lewis a Vicky Krieps). Na jejich soužití může být nazíráno jako na lásku, ne ovšem lacinou a přímočarou. Osudová náklonnost se v tomto případě projevuje věčným soubojem o dominantní pozici, zkrocením partnera, přičemž není jisté, zda partner ke svému protějšku pociťuje nesobeckou lásku, či pouze využívá druhé osoby jako prostředku pro naplnění vlastních potřeb. Odpověď zřejmě zahrnuje obě varianty a platí pro oba dotyčné. S přihlédnutím k nestálé povaze emocí, kdy je i přes absenci intimnějšího fyzického kontaktu (k polibku dojde) znatelná vášeň, přitažlivost střídající se s nenávistí a vztekem vůči partnerovi, je na místě otřepaná fráze: „Nemohou žít spolu, natožpak bez sebe“ (nebo tak nějak).

Vzhledem k tomu bych Nit z přízraků (2017) přirovnal k filmům jako Válka Roseových (1989) nebo Mr. & Mrs. Smith (2005), kde se s podobnou nejednoznačností citů také setkáváme a řeší se poměrně rázně. Zato Nit z přízraků je důmyslnější, svou válku vede noblesněji, ukázněněji, bez velkých proklamací a patetických činů, tak nějak „mezi řádky“.

Přestože jsou postavy v jistých směrech radikální a chorobné a jejich chování je umocněné do krajnosti, projevují se u nich klasické neduhy dlouhodobého soužití. Nakonec právě onen opěvovaný vztah je takové nejbolestnějším negativem. I přesto, že je komplexní, nedokáže po dobu 130 minut dostatečně zabavit. Mnohdy je ubíjející, stejně jako samotné manželství, což je zápor jediný, bohužel velmi podstatný.

Na poslední štaci se Daniel Day-Lewis obklopil umnými kolegy – na mysli mám především režiséra Paula Thomase Andersona, Vicky Krieps (Alma) a Lesley Manville (Reynoldsova sestra Cyril), přičemž i on sám opětovně prokazuje obdivuhodné převtělení do role. Avšak právě monotónnost a cykličnost syžetu (schéma díla) zabraňuje protagonistům projevit plně herecké kvality. Day-Lewis odchází jaksepatří, Oscara ale nezasluhuje.

Hodnocení: 70%