Recenze: Velká hra - Když sportovkyně vymění lyže za poker a hluboký dekolt

Molly (Jessica Chastain) totiž při zmíněném závodě utrpí bolestný pád a je diskvalifikována. Rozhodne se skončit s vrcholovým sportem a odstěhuje se do Los Angeles, aby mohla začít znovu a po svém, protože doteď její život organizoval despotický otec (Kevin Costner).

Molly se začne živit jako asistentka realitního makléře, který pravidelně pořádá pokerová klání. Nejdříve je pouhou hosteskou, brzo se ale pro hru nadchne a rozjede vlastní byznys založený na pořádání pokerových večerů. Stane se nebývale úspěšnou a vybuduje multimilionový podnik. Zaplete se při tom ale s mafií, poruší zákon a je zatčena policií.

Slovní spojení „podle pravdivého příběhu“ je v poslední době využívané nepřístojně často a málokdy je oprávněné (pracovat se slovíčkem pravda je vůbec ošemetné). Slouží jako marketingový tah, jelikož neuvěřitelný, ale přitom pravdivý příběh je přeci mnohem atraktivnější než neuvěřitelný příběh vyfabulovaný. I zde se využívá pověstné mantry, což je v tomto konkrétním případě výrazný problém.

Nezpochybňuji, že se příběh zakládá na faktech. Film je ovšem inspirován knihou Molly Bloom a i přes všechno to kladení důrazu na její morální konzistentnost působí zkresleně. Jako skvělé připodobnění poslouží Jiří Kajínek. I on je bezpochyby zločincem. Byl sice dost možná odsouzen i za činy, které nespáchal, rozhodně ale spáchal mnohé jiné, k nimž se veřejně přiznává. Jeho postava ztělesňuje trpitele, snad i novodobého Robina Hooda, a veškerá kritika míří na „chybné“ rozhodnutí státu.

A s Molly Bloom je to velmi podobné. I ona je zločincem, své činy přiznává, zároveň se ale stále prezentuje jako trochu nevinná dívenka ve společnosti mafiánů (u nichž prý nebylo poznat, že se neživí počestně). Molly Bloom si tak sype popel na hlavu, uznává chybu, ale přitom si dává velký pozor, aby byla její postava politováníhodná a obdivovaná za svou moralitu. Fakt, že své klienty za žádnou cenu nepráskla, je obdivuhodný, na druhou stranu to byla právě ona, kdo je všemožnými způsoby (vůně, díky níž hráči více přihazují, playmate jako hostesky) podporoval v utrácení a bez větších námitek půjčoval peníze, když bylo jasné, že je hráči nebudou schopni splatit (to, že jim pak v dobré víře chtěla zaplatit léčení, zní směšně). Důsledků si musela být vědoma.

Dost té teze o pravdivosti, přejděme přímo k filmovým kvalitám. Už dlouho jsem se nesetkal s filmem, který by vyžadoval takovou koncentraci. Neustále totiž někdo mluví, mluví dlouho, květnatě a nekončí. Režisér a scenárista Aaron Sorkin (Steve Jobs, Moneyball, The Social Network) chce vyprávět mnoho, ale ani 140 minut mu nestačí. Děj se tak za přítomnosti neustálého vysvětlování žene neúprosně kupředu, jenže množství dlouhých dialogů a dějový spád jsou upřednostněny na úkor postav, ze kterých jsou ploché, povrchně načrtnuté figurky s pouhým praktickým účelem posunout příběh dál. Hlavní aktéři v podání Jessicy Chastain a Idrise Elby sice vývojem projdou, to však nemění nic na jejich zploštělosti. Nemluvě o jasně vyprofilovaných rolích, kdy je striktně dáno, kdo je hodný a zlý.

Konec je patetický až běda – ať už mluvíme o kýčovitém projevu právníka Jaffeyho, symbolické jízdě na bruslích nebo o srdceryvném setkání a neopodstatněném prozření (Kevin Costner).

Přikrášlení se ale nevztahuje jen na závěr, po celou dobu je vše záměrně stylizované a líbivé, temná zákoutí pokerového byznysu jsou tak nastíněna velmi mírně.

Líbí se mi výstřih Jessicy Chastain na nekonečno způsobů a v některých momentech i svižnost vyprávění, které je mnohdy efektivní a efektní zároveň (například úvodní scéna – slova jsou převáděna do sledů vizuálních motivů). Chválu zasluhuje i povedený casting v podobě Chastain, který ovšem ztrácí na významu, když nemá co hrát.

Zajímavé téma, jež je bohužel zdeformováno pozlátkem podbízivosti a vyznívá tak přinejmenším neupřímně.

Hodnocení: 55%