Martin Myšička si při natáčení Přání k mání zlomil palec. Všichni slyšeli, jak něco křuplo

V létě mi zavolal režisér Vítek Karas s nabídkou role. Zrovna jsme se sousedem opravovali společný plot na zahradě. A udělal mi tím radost. Poslal mi scénář, který se mi líbil a tak jsem mu na to řekl ano a rád. Je to sice moje první spolupráce s Vítkem Karasem, ale stoprocentně jsem mu věřil, a myslím, že jsem udělal dobře. A on zase naslouchal nám, když jsme ještě společně s Jitkou natáčeli společné scény. Takže natáčení to bylo milé a tvůrčí, všechno fungovalo, jak mělo, nikdo tzv. neprudil a celý štáb fungoval jako dobře seřízený stroj.

Film je stylizovaný a to nejen způsobem hraní, ale i výtvarná stránka filmu je opravdu výjimečná, náladou a barvami mi připomínala Amélii z Montmartru nebo Karlíka a továrnu na čokoládu. Ondřej Lipenský vytvořil nádherné dekorace. Je to film o kamarádství, lásce, o odvaze a odhodlání. O tom, že opravdická kouzla existují a že možnost přát si cokoli může být ohromně krásné, ale i velice nebezpečné. Záleží na tom, kdo má takové přání k dispozici. Film je také o tom, že když se o něco upřímně a vytrvale snažíte, a věříte ve svojí sílu, kouzla pak snad nejsou ani zapotřebí, a také o tom, že největším kouzlem je kamarádství, fungující rodina a především láska. A to nejen mezi muži a ženami, ale i mezi rodiči a dětmi. 

Šlo o tanečně kouzelnické číslo ve varieté, které se natáčelo v Národním domě v Karlových Varech. V rámci tohoto triku mění moje partnerka při tanci šaty, ovšem bleskurychle a několikrát za sebou. Samotný trik je natočen v jednom záběru, takže to není žádný filmařský trik. A proto jsme museli toto číslo poměrně důkladně nacvičovat. Pomáhal nám s ním opravdový iluzionista. V Národním domě s námi natáčelo i několik dalších skutečných kouzelníků. Takže to pro mě bylo velmi zajímavé setkání s profesí, která je tak záhadně přitažlivá, ale bohužel prý v současné době na úbytě. Většina slavných varieté zaniká. Nicméně poodhalili nám pár triků, i když samozřejmě jen takových, které neprozradí ta hlavní jejich tajemství. Musím říct, že je to náročná profese a ta velká varietní kouzla jsou vlastně komplikovaná věda. 

Martin Myšička (*1970) Martin Myšička se narodil 9.3.1970 v Příbrami. Dětství prožil ve vesnici Stará Huť. V roce 1995 úspěšně dokončil studium DAMU a zároveň studium na Matematicko-fyzikální fakultě, kde studoval jadernou a subnukleární fyziku. V témže roce získal cenu Alfreda Radoka Talent roku za roli...

Byl jsem v Karlových Varech bohužel jen pár dní, pamatuji si moc pěkně zrekonstruovaný Národní dům, kde jsme natáčeli tu varietní scénu a především pak hotel Imperial, kde se nejen natáčelo, ale bylo tam i zázemí pro štáb. Hotel Imperial působí jako pohádkový zámek. Já jsem uvnitř hotelu žádné scény neměl, ale musel to být skvělý zážitek, hlavně pro děti, být v tak krásném prostředí. 

Děti byly výborné, nadšeně pracovaly a natáčení si opravdu užívaly. Musel to pro ně být skvělý zážitek. Představitel Alberta, Filip Antonio, je již zkušený herec a jeho talent je nepopiratelný. I ostatní byli výborní. Bavil mě Lukáš Březina, který ve filmu hraje Emana - jak byl smutný, když se točily scény bez něj a on nemohl být na place, tak ho to bavilo. Myslím, že je to především zásluha režiséra, velmi dobře s dětmi pracoval, dokázal v nich vzbudit nadšení a měl velkou trpělivost. 

Na natáčení na lodi vzpomínám. Byla krásná. Zkusil jsem ji si sám i řídit, což jsem měl předepsáno ve scénáři a byl to adrenalinový zážitek. Uprostřed řeky, když není nikde nablízku žádná překážka, je to docela pohoda, ale zkusit třeba přistát u břehu, je už opravdu práce. Majitel lodi nám kladl na srdce hlavní zásadu, že to není jako řídit auto, loď má mnohem větší setrvačnost, takže se každý manévr projeví až za chvíli, a proto je nutné hodně předvídat. Obzvlášť v silném proudu. 

Ano, právě při natáčení na lodi, ale už uvázané u břehu, jsem si zlomil palec na ruce, přiskřípl jsem si ho do futra u dveří. Udělal jsem si to sám a přímo v záběru. V okruhu několika metrů prý všichni slyšeli, jak něco křuplo. Měl jsem pak palec zafixovaný v dlaze, což způsobilo potíže při natáčení v dalších dnech, musel jsem palec schovávat a různě to kamuflovat. Naštěstí těch dní pak už nebylo mnoho. 

Velmi jsem měl rád film „Ať žijí duchové“, samozřejmě „Tři oříšky pro popelku“ nebo třeba „Jak vytrhnout velrybě stoličku“. Našlo by se jich však mnohem víc. A já věřím, že film Přání k mání by se také mohl stát oblíbeným rodinným filmem. Půjdu na něj do kina i s dětmi, doufám, že se jim bude líbit. Jsou sice již o dost starší než hlavní hrdinové filmu, ale já myslím, že je to film, který by mohl bavit i je, tedy že je takzvaně pro děti i pro dospělé. Jestli bude mít Přání k mání u diváků úspěch, to netuším, všichni jsme pro to však udělali maximum, a i když je úspěch vždycky tak trochu alchymie a kouzlo, tomuto filmu bych to velmi přál. 

Když jsem tuto scénu četl ve scénáři, říkal jsem si, že je to možná přes čáru a zajímalo mě, jak to chce režisér natočit. Když jsem ji pak natočenou viděl, přišlo mi, že to funguje. Je to dobré. Film školometsky nevychovává, ukazuje prostě i takové děti, které dělají hlouposti především proto, že napodobují dospělé. 

Kouzlu, ve smyslu, že někdo mávne rukou a přede mnou se zničehonic zhmotní třeba slon, moc nevěřím. Ale když se kolem sebe rozhlédnu a podívám se hlouběji, vidím, že celý náš svět je naprostý zázrak. To, jak například funguje lidské tělo, narození dítěte, to je zázrak. To, že po zimě přijde jaro a všechno ožije. Že obyčejná moucha umí lítat... A také věřím, že síla mysli a srdce a silné přání mohou rozhýbat netušené věci a dosáhnout mnohého. A ano, věřím, že svět okolo nás je mnohem záhadnější a krásnější než si běžně myslíme. 

Když si odmyslíme tu zprofanovanou vánoční kulturu, komerci, honbu za dárky, která zastiňuje to podstatné, tak věřím tomu, že čas Vánoc má svou vnitřní sílu, svou spiritualitu. Už jenom ta představa se mi líbí. Vždyť je to také doba zimního slunovratu, kdy nejhlubší tmou začíná pronikat světlo. Lidé mají větší pocit sdílení a touhy být spolu, otevřít svá srdce něčemu, co je přesahuje a spojuje. Nezažil jsem sice žádný konkrétní vánoční zázrak, mám ale toto období rád a i když už jsou naše děti velké, pořád Vánoce společně prožíváme. Není u nás hlavní mít co největší stromeček a hromadu dárků, je hezké tu dobu strávit společně, být v klidu a spolu. To že je to velká hodnota, poznáme už jenom díky tomu, že není vůbec snadné toho docílit.