Od filmového porodu k tomu skutečnému. Filip Renč vypráví o "Zoufalých ženách"

Zrovna jsme ve střižně filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Jak to máte s finálním střihem? Mluví vám do toho producent?
Finální střih je hotov, schválený producenty i Halinou Pawlowskou. Teď se mazlíme s detaily – děláme barevné korekce, čistíme materiál od různých věcí, které nechceme, aby byly vidět. A děláme triky. Tomáš Gaisler (Pokrok) dělá trikové věci společně s Tomášem Srovnalem (PFX).

Jaká změna byla dělat po Lídě Baarové vztahovou komedii?
Změna to je hlavně psychická, spíš v tom příjemném směru. Protože když člověk točí drama, nosí si ho v hlavě i domů, je tím zatěžkanej. Když točí komedii, tak je na place i lepší nálada. Humor je uvolňující, očišťující. I když práce a nasazení je úplně stejné. Člověk si taky musí uvědomit rozdílný přístup ve vedení herců, v záběrování, rytmice, rychlosti dialogů. Když dělá akční komedii, tak má jiné vyjadřovací prostředky než když točí válečné drama. Výběr hudby, dramaturgie hudby a zvuků je také úplně jiná. Rád měním žánry, pokaždé chci dělat trošku jiný. Takže vždycky začínám od nuly.

Do čeho vám mluvila autorka knižní předlohy a scénáře Halina Pawloská? A jaká to byla spolupráce?
Já jsem jí mluvil do scénáře a ona mi mluvila do obsazení (smích). Ale obojí snad bylo konstruktivní. My se na tom obsazení s producentem Páskem, Konyukovem i s Halinou museli shodnout. Byl to celkem dlouhý proces, než jsme ty hlavní role obsadili. To trvalo skoro rok.

Vztahových komedií vznikne v České republice každoročně několik. V čem bude ta vaše jiná?
V čem bude jiná… Vždycky záleží na látce a týmu, který to dělá. Každoročně tady vznikne třeba šedesát filmů a ví se tak o čtyřech, o pěti. Sice se točí komedie, ale nikdo je nevidí, protože se třeba nepovedly. Já doufám, že tahle se povede, protože předloha od Haliny je vtipná, taková ironicky-sarkastická ženská komedie. Bude to takové filmové šampaňské s mexickým podtextem. Proč s mexickým, to se diváci dozví. Halina je vtipná autorka, má dobré dialogy. Myslím si, že je těžší diváka rozesmát, než ho rozplakat. A to, jestli se komedie povede, na to není klíč. Buďto ten strojek šlape jako švýcarské hodinky, nebo nešlape.

Ještě bych se vrátil k Lídě Baarové. To byl první tuzemský film, uvedený na Netflixu. Jaký z toho máte jako režisér pocit? Sledujete statistiky?
V českých a slovenských kinech film vidělo půl milionu diváků, na to, jaké to bylo těžké téma, je to na naše poměry skvělý výsledek. Bylo to v distribuci v Rakousku, v Německu, v USA na Netflixu i v mnoha jiných zemích. Já jsem jenom rád. Každý filmař musí být rád, že jeho práci viděly miliony diváků, ke kterým mohl promluvit. To je jedno z obrovských kouzel filmové práce.

Jakou má vlastně dneska režisér u nás pozici?
Je to strašně nevýhodná pozice být jenom režisér. Spousta producentů si tady převzala ten americký model, kdy oni budou určovat, kdo bude hrát, budou říkat, jak má vypadat střih, jak má vypadat hudba. Ale na to se musí studovat, to je součástí režijní práce. Ale producent Pásek i Igor Konyukov mi dali naštěstí volný prostor a důvěru.

A vědí producenti, co vlastně dělají?
Režírovat může jen jeden člověk. Dávat všechny informace a pocity do souvislostí, do jednoho směru, do jednoho jasného výsledku a sdělení. Producenti si musí vybrat takového režiséra, ke kterému mají důvěru. Na druhou stranu by měl režisér akceptovat a dodržovat rozpočet a počet natáčecích dnů.

Ve filmu máte scénu u porodu. Jak se všeobecně ví, budete brzy otec. Půjdete k porodu?
Je to legrační, ve filmu jsme točili dva porody a může se stát, že v době premiéry budeme mít s mojí ženou Maruškou termín porodu. Takže to je opravdu takové zvláštní a hezké propojení s tímto filmem. Chci být určitě u toho (pozn. redakce: stalo se o pár dní později, po uskutečnění rozhovoru, 24.12.2017).

Máte jméno?
Jo, máme. Chceme, aby se jmenovala Sofie. Sofie Marie. Ono se to prý nemá říkat předem, ale já nevím, co je na tom tajného, proč by se to dopředu říct nemohlo. Je to krásný jméno.

Vy jste vystudoval dokument na FAMU. Táhlo vás to k dokumentu?
Já šel na FAMU v době, kdy prakticky nebylo v 18-19 letech možné, aby vás přijali na hranou režii. Na dokument se přijímali mladší kluci a holky. Byla větší šance se tak dostat na půdu filmové akademie, začít pracovat s filmem, s vidinou, že člověk může přejít časem do jiné katedry. Já si vybral dokument. Byla tam větší tvůrčí svoboda i za komoušů, nekecali nám do toho tak jako na hrané režii. Měli jsme celkem svobodu a vlastně mnoho lidí z dokumentu volně přešlo k hrané režii. Já měl dokumenty vždycky herecky stylizované. Od samého začátku jsem dělal něco mezi hraným filmem a dokumentem. Zapadákov (1987), Srdíčko (1988) nebo Fanstory (1987).

A pak jsem paradoxně chtěl přejít k hranému filmu, takže jsem napsal scénář podle Josefa Klímy, Requiem pro panenku (1991). Film jsem natočil ve třetím ročníku na dokumentu, přerušil jsem studia, natočil tento celovečerní film a pak jsem ještě dva roky dostudovával dokument a paradoxně jsem absolvoval dokumentární tvorbu s celovečerním hraným filmem.

Je nějaké téma, které byste chtěl bytostně zpracovat?
Určitě, je to Milan Kundera a Valčík na rozloučenou. Už jsem s panem Kunderou byl přes jeho přátele v jakési komunikaci, ale zatím to nevypadá, že by povolil natáčení nějaké své knihy. Nějak se mu do toho nechce. Myslím, že byl zhrzený z filmové adaptace svého románu Nesnesitelná lehkost bytí.

Já knihu Valčík na rozloučenou neznám, mohl byste přiblížit její téma?
Je to zajímavá životní úvaha nad tím „být či nebýt“.

A potom mě zaujal také Ladislav Mňačko. Měl jsem pět let práva na román Jak chutná moc. Máme i scénář, ale ani na tuhle těžkou látku se nepodařilo najít televizi, sponzora, producenta.

Aby to ale nevyznívalo beznadějně, Mňačko ani Kundera sice nevyšel, ale mám v plánu jiné a zajímavé filmové projekty.