Počítačové hry se mění v interaktivní filmy. Že by předzvěst budoucí tváře kinematografie?

Počítačové hry se mění v interaktivní filmy. Že by předzvěst budoucí tváře kinematografie? 2 obrázky v galerii
Vývoj počítačových her byl v minulosti vcelku triviální. Stačilo třeba jen pár šikovných designérů a programátorů, aby nějakou kvalitní vytvořili. Dnes se však vývoj řady her podobá více a více vývoji filmu. O jakých hrách mluvíme a čím jsou tak výjimečné?

V minulosti se v herním světě filmové formě nejvíc podobaly počáteční herní intra, do kterých vývojáři i dnes vkládají obzvlášť velké úsilí, aby hráče co nejvíce navnadili. Nicméně s příchodem nového desetiletí se začalo rodit víc a víc her, jejichž samotný gameplay připomíná průchod filmovým dějem. Pokročilý způsob počítačové animace, styl, jakým spolu postavy hovoří, jaká je jejich interakce, práce s perspektivou, dramatická hudba, emotivnost příběhů atd., to vše má dnes mnohem blíže k filmu než k čemukoliv jinému.

Jednou z prvních filmově pojatých herních sérií je například heroická sci-fi trilogie Mass Effect, kde se hráč zhostí role statečného lidského velitele jednotky, která musí odvrátit hrozbu v podobě prastarých mimozemských bytostí plánujících zničení veškerých galaktických civilizací. Filmově pojaté herní ukázky, napětí z vyvrcholení určité dramatické situace, strach o život oblíbeného hráčova parťáka, slzy štěstí při vyznání lásky hrdiny půvabné modré mimozemšťance, nebo i slzy smutku při hrdinské oběti oblíbené postavy - to vše hráč v této trilogii najde. Některé komentáře hráčů mluví za vše. „Lituji lidi, kteří nejsou hráči. Neví, o jaký úžasný zážitek přicházejí.

Za zmínku taktéž stojí studio Telltale Games, kde vytvářejí filmově pojaté adventury podle určité populární značky - Živí mrtví, Hra o trůny, The Wolf Among Us. Ty jsou specifické systémem příběhu, který staví hráče před zásadní rozhodnutí, která následně ovlivní další průběh hry. Po většinu času tedy hráč spíše sleduje dokonalou animaci dramatických situací, kde občas musí rychle reagovat, v často přepečlivě propracovaných rozhovorech mezi postavami vybírá možnosti dialogu, plus čas od času je mu povoleno svou postavu ovládat a chodit s ní po pevně stanoveném území. Ve výsledku se jedná o hry, na které opravdu spíše „koukáme“ než abychom je vyloženě hráli. Což se řadě hráčů nelíbí, nicméně je i velká část těch, kteří s tím nemají problém.

Podobnou hrou je i francouzský doják s názvem Life Is Strange, kterému byl velkou inspirací i kultovní seriál Davida Lynche Městečko Twin Peaks. Jedná se o hru, která velice sází na emocionální složku, o čemž svědčí i některé reakce hráčů: „Jediná hra, u které jsem brečel dojetím.“ „Hra, která mi změnila život.“ A podobně... Jedinečné aspekty zde tvoří opět zmiňované filmové mezi-scény, líbivý melancholický soundtrack a vztah hlavní hrdinky s dlouho neviděnou nejlepší kamarádkou, které, vzhledem ke schopnosti pohybovat se v čase, zachrání život.

Velmi zajímavou interaktivní hrou filmového typu je hororová adventura Until Dawn, která je analogií na klasické vyvražďovačky teenagerů trávících víkendy na opuštěných chatách hluboko v lesích plných krvelačných bestií a smrtícího nebezpečí. Until Dawn je zajímavý především faktem, že animované postavy mají fyzickou podobu skutečných herců, kteří postavám propůjčili svůj vzhled, hlas a v některých případech i obličejovou mimiku. Něco podobného taktéž můžeme najít u graficky znamenité, ale ne příliš úspěšné adventury Beyond: Two Souls, kde si hlavní hrdinku zahrála Ellen Page po boku Willema Dafoea.

Poznámka Tomáše Chvály k Until Dawn: Nejzajímavějším na tomhle kousku je pro fanoušky hororů to, že se de facto stávají při hraní režiséry. Je právě na jejich schopnostech, kolik postav dovedou ve zdraví do konce (a věřte, že možností nabízí autoři dostatek, nemluvě o barevné paletě úmrtí).

Zmiňuji zde výtvory, které jsem měl tu čest hrát, počet obdobných je samozřejmě mnohem vyšší, konzoloví hráči by mi určitě neodpustili, kdybych nezmínil například dobrodružnou sérii Uncharted, kriminální adventuru Heavy Rain a nebo třeba postapokalyptickou zombie mlátičku The Last of Us, která se pyšní mnoha cenami a nálepkou nejlepší konzolová hra dekády. I ta vděčí za svůj úspěch své filmovosti.

Peter Stormare v hororové lekačce Until Dawn

Jistě není troufalé tvrdit, že velké procento z herní komunity nehraje hry jen kvůli tomu, aby zabili čas (a pochopitelně nějakého toho padoucha), ale především proto, že chtějí projít konkrétním příběhem. Stejně tak nepouštíme filmy pro nic za nic, ale protože nás zajímá, co nám příběh nabídne a někdy i to, jak je formálně pojatý. To samé platí i u některých her. A právě tyto hry mohou mít zcela výjimečné postavení v tom, že místo toho, abyste byli pouhými diváky určitého příběhu, můžete být jeho součástí. Navíc ovlivňováním průběhu děje vnímáte danou zápletku osobněji, tudíž ji můžete i silněji prožívat. To je jeden z nejzajímavějších aspektů filmově pojatých her, které, jak se zdá, mohou být brzy verzí budoucí podoby kinematografie. Nikoliv jejím koncem, jak tvrdí někteří skeptici, ale její zásadní proměnou. 

Ankety
Jaký "prokletý film" byste chtěli příště?
Kletba z temnot (2012)
Umučení Krista (2004)
3:15 zemřeš (2005)
V zajetí démonů (2013)
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist