Zápisky z Rudolfina: Lva si ochočil Masaryk a pořád je lepší dívat se doma

... jenže tady pohádka končí. Nepochybně se mezi vámi najdou tací, co by rádi na Českého lva vyrazili a užili si atmosféru na vlastní kůži. Byli byste ale zklamáni. A to hodně. Česká filmová a televizní akademie se totiž ani tentokrát nepoučila z chyb předchozích ročníků a stále je lepší - pokud chce člověk něco z večera opravdu mít - zůstat v pohodlí domova na sedačce.

Proč, to se pokusím shrnout v následujících několika bodech.

Rudolfinum je síd­lem České filhar­mo­nie. Jde tedy o místo, kde se "především poslouchá". Celý sál je tak doslova obsypán sloupy, protože na hudbu člověk tolik vidět nepotřebuje. Jakmile ale máte akci, kde diváci vyžadují pohled na pódium, přichází problém. Každý rok proto pozvaní návštěvníci hrají hru "musím rychle ukrást nějaké místo, nebo budu za sloupem". A věřte, hraje se už téměř 30 minut před odstartováním slavnostního večera. Pro pořadatele to má jistě tu výhodu, že jsou všichni brzy na svých místech. Dobrá čtvrtina diváků nicméně skončí za sloupem a ze slavnostního večera vidí minimum.

Řešení je přitom snadné (a vyzkoušené) - stačilo by připevnit na sloupy malé televize, jak řešili obdobný problém bývalí organizátoři Lvů v Lucerně.

Potlesk je nedílnou součástí večera. Dokonce tak důležitou, že režisér diváky v sále před přenosem upozornil, aby tleskali (a pokud nebudou, poprosí je o to znovu). Přirozeně se tleská po ukázání nominovaných. Moderátorka Adéla Banášová nejspíš měla instrukce nečekat a vždy začala mluvit do potlesku. Pravidelně se tak stávalo, že než potlesk skončil, už přicházel na pódium někdo nový a diváci v sále netušili, kdo to je a jakou kategorii jde předat.

Teď si nejspíš po předchozím bodě říkáte "Neví, kdo to je... to nepoznají známé lidi?". Vtip je v tom, že diváci v sále vidí celý večer jen z dálky (v bližších řadách sedí nominovaní). Přestože je na pódiu obří televize, na níž by šlo přenášet detaily z pódia a psát tam "teď se dává tahle cena, předává ji tenhle a vyhrál onen", nic z toho režie večera nedělá. Pro představu, jak "blízko" většina diváků slavnostní večer v Rudolfinu vidí, se podívejte na následující foto (ano, vlevo je část jednoho z mnoha zákeřných sloupů!).

Jakmile dojde na pódiu k vtipu, který vychází z toho, že se někdo nějak zatváří, mohou si to lidé v sále jen domýšlet. Asi jsme si měli vzít kukátko.

Již v době, kdy byl Český lev v Lucerně, platily hudební vsuvky za jisté nutné zlo. Bohužel se organizátoři nových Lvů nepoučili a místo toho se rozhodli, protože jsou přece v Rudolfinu a je dobré toho využít, na hudbu přitlačit. Nic proti tomu, párkrát to vyšlo hezky (třeba vtípek s hudbou z Pata a Mata), ale většinu času jde zbytečné zdržovačky, bez kterých by se večer obešel (což dvakrát platí pro tklivé a zbytečně natahované hudební číslo Vojty Dyka).

Co nám tedy vychází? Je hezké být na podobné události osobně, ale věřte mi, že jste z večera u televizních obrazovek měli z přenosu více než diváci v sále. Za sebe ale i tak musím letošní ročník pochválit. Adéla Banášová byla pohotová, vtipná a nebála se trefovat i do samotných Českých lvů, což je přesně to, co by měl ostřílený moderátor dělat. Večer slušně odsýpal a i vítězové několikrát předvedli zábavnou děkovnou řeč. Zklamáním je naopak "výkon" samotné Akademie. Nechci jim brát nadšení pro Masaryka, ale přehlédnout například v kategorii nejlepší zvuk Anthropoid, kde si zvukaři kvůli akčním sekvencím jednoznačně více "mákli", to působí až komicky.

P.S. I takhle se dá očividně dodržet Dress Code Black Tie... Well Played!