Recenze: Osm hrozných aneb Jaká je novinka Quentina Tarantina?

Recenze: Osm hrozných aneb Jaká je novinka Quentina Tarantina?
Osmička v názvu ale odkazuje především na to, že jde o osmý film Quentina Tarantina. Což byste ale snadno poznali i kdybyste to předem nevěděli a i kdyby ve filmu Samuel Jackson nemluvil o svém velkém černém péru. Je to totiž vlasně variace na jeho Reservoir Dogs (1992) ...
Asi se sluší upozornit, že jsem Quentina Tarantina nikdy nepovažoval za génia a že se mi jeho Pulp Fiction (1994) hrozně líbilo proto, že je v něm nejvíc cool hlášek a nápadité nečekané brutality. Ze stejného důvodu se mi docela dost líbil Nespoutaný Django (2012). Nikdy jsem neocenil Tarantinovy snahy o komplexnější scénář, jehož prvky do sebe mají složitě zapadat.
Osm hrozných
A to je bohužel i případ Osmi hrozných (2015), kteří více než dvě hodiny slibují cosi komplexního a zajímavého, abyste v závěrečné půlhodině zjistili, že řešení celé zápletky je prostší než průměrný díl "Hercula Poirota" a že "ti zlí" zhola zbytečně připravovali strašlivě překombinovanou habaďůru, když mohli dosáhnout svého mnohem, mnohem jednodušeji. Nebudu spoilerovat, ale například:
Postava X lživě tvrdí, že se jmenuje Y a zastává unikátní povolání Z, a opatřila si za tímto účelem falešný dokument, který to prokazuje. Přitom se stejně dobře mohla vydávat za někoho úplně jiného, neboť nikdo, kdo se měl v chatě nacházet, skutečnou postavu Y nezná a nemá důvod její přítomnost v chatě očekávat.
Postava X (jiné X), která není debil, si je naprosto jista, že postava Y (jiné Y) neotrávila kafe, protože "se toho kafe sama skoro napila". Kdybych já otrávil kafe, tak bych pokládal za samozřejmé, že se z toho hrnku schválně "jakoby skoro napiju" právě proto, abych nebyl v podezření, že jsem ho otrávil!

Trailer:

To jsou přesně takové drobnosti, nad kterými můžete mávnout rukou ve třicetiminutovém díle "Hercula Poirota", ale když se podobných blbostí dočkáte v téměř tříhodinovém filmu, ve kterém je všechno odhalováno a připravováno v-e-l-m-i p-o-m-a-l-u, vyvolá to podstatně větší trpkost v ústech.
Naštěstí je ve filmu dost humoru, brutality a cool hlášek, takže se to pomalé tempo dá přežít a všechny ty kličky a odbočky vám - i když je spousta z nich úplně zbytečná - zabrání v usnutí.
Musím ale upozornit, že přes 95 procent filmu se odehrává v jedné místnosti a v jednom dostavníku, a rozhodně bych se tuto konverzační záležitost neodvážil označit za "western" v jakémkoliv smyslu toho slova. Stačilo by velmi málo úprav, aby se tentýž příběh mohl odehrát třeba v současné nevadské poušti nebo na skotských blatech v roce 1930...
Jennifer Jason Leigh, Kurt Russell, Bruce Dern
Osm hrozných
Tarantino použil ten úplně nejširší kamerový formát (dnes již nepoužívaný), což může znít paradoxně vzhledem k tomu, že z majestátní přírody neuvidíme ve filmu téměř nic. Ale je třeba uznat, že interiérové scény mají v tomto formátu jisté kouzlo, protože toho v záběru vidíme více, než jsme zvyklí. U nás to má ještě jeden vedlejší efekt v tom, že někteří promítači/kinosály nejsou schopni správně vymaskovat plátno pro tento formát, takže nad a pod obrazem uvidíte celý film rušivé šedivé pruhy (jako se to stalo na premiéře v Lucerně). Současně to ale odhaluje nevypilovanost Tarantinova scénáře, protože se opakovaně stává, že spolu dvě postavy vedou dlouhý dialog, zatímco pár metrů od nich stojí tři nebo více dalších postav, které k problému mají co říct, případně zrovna bolestivě umírají, ale Tarantino je zcela ignoruje, protože ho právě nenapadlo nic cool, co by mohly říct nebo udělat.
Jennifer Jason Leigh, Tim Roth, Kurt Russell
Osm hrozných
Lišácké bylo také ukecání Ennia Morriconeho (ano, ještě žije) k tomu, aby pro tento newestern složil pár minut nové hudby. Je zajímavé sledovat, jak se Tarantino snaží na svůj film naroubovat původní orchestrální hudbu (což snad zatím nikdy nedělal) a co zvláštního z toho vzniká. A když se hrdinové potácejí sněhovou vánicí, zazní asi na minutu hudba z Carpenterovy Věci (také od Ennia Morriconeho), což - jestli to skutečně měl být odkaz na Kurta Russella v jiné vánici před 35 lety - je hezkým příkladem toho, proč mám Tarantina tak trochu za kokota, který už má to nejlepší za sebou, tak se snaží aspoň za každou cenu šokovat něčím nejednoznačným a neuchopitelným, co mohou jeho fanoušci měsíce rozebírat. A samozřejmě musí do svého filmu dát rasismus a misogynii, aby proti tomu někdo protestoval a aby ho Tarantino mohl poslat do prdele.
Přes to všechno tento film doporučuji, protože je dostatečně "jiný" a dostatečně kvalitně zvládnutý na to, aby nebyl tak nudný, jak mohl při své strašlivé délce být. A svůj vztah k Tarantinovi jsem vysvětloval právě proto, abyste mohli být strašlivě natěšeni, pokud se vám jeho předchozí filmy (na rozdíl ode mne) strašlivě líbily.
Hodnocení: 60%
Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE