Smrt Sinéad O'Connor, zatím z veřejnosti stále neznámých důvodů, otřásla jejími příznivci a příznivkyněmi. Jedním ze způsobů, jak se s jejím odchodem vypořádat, je bilance její tvorby a pátrání po méně známých klenotech jejího portfolia. Irská zpěvačka se však během své kariéry příliš nezapletla se světem filmu. Přesto má na svém kontě mimo jiné i jednu nevelkou, zato však výraznou roli.
Jako symbol občanského vzdoru a individuálního vzepření se vůči nacistickému režimu je díky problematicky lichotivému Spielbergově filmu celosvětově známý především moravský Němec Oskar Schindler. Během posledních let se však začalo hlasitěji mluvit o jiném, dost možná mnohem zaslouženějším hrdinovi, jenž na pokraji války zachránil z Československa téměř sedm stovek židovských dětí. V Praze vznikl o Britovi Nicholasi Wintonovi snímek s Anthony Hopkinsem. A brzy bude mít světovou premiéru.
Drama Minulé životy, vzniklé v koprodukci Spojených států a Jižní Koreje, se představilo na festivalu v Karlových Varech a ve čtvrtek vstupuje do běžné kinodistribuce. Snímek učaroval v Sundance i na Berlinale a zařadil se tak k nejvíce frekventovaným počinům letošní festivalové sezóny. Hořká romance, která se nestala, nepřekvapuje dějovými zvraty ani filmařskými postupy, místo toho útočí rovnou na emoce.
Vřískot 6 se nedávno objevil v nabídce Netflixu a již druhý týden se drží v desítce nejsledovanějších pořadů streamovacího giganta v Česku. Podruhé se vrací bez Wese Cravena a poprvé bez Neve Campbell či Davida Arquetta. Zato však s miláčkem současnosti Jennou Ortegou, která se po Wednesday stala hvězdou první velikosti. V rámci loňského restartu si další titul série vystačil s názvem Vřískot. Tentokrát si však filmaři uvědomili, že sebereflexivní hororová sága může těžko ignorovat vlastní minulost, a nový díl má v názvu číslici 6.
Nejhlubší nádech patří v týdnu po svém uvedení na Netflixu k nejsledovanějším pořadům. Pro dokumentární film, jenž se nezabývá některou z celebrit a jejich kauz, ale specifickým druhem sportu, to je slušný výkon. Značí, že snímek promlouvá k publiku nezvykle silným způsobem. Po jeho zhlédnutí je jasné proč. Stejně tak se však v příběhu hloubkových potápěčů a potápěček vyjevují odvěké problémy sportovních dramat.
Máloco je tak fotogenické jako pořádná exploze. Ví to Michael Bay, Robert Rodriguez a nakonec i sofistikovaný autor Christopher Nolan. Jeho Oppenheimer je jednomu nechvalnému výbuchu zcela odevzdaný. Historie filmových explozí je bohatá na velikost, metodu i kontext ohnivých bouří. Pojďme si některé z nich připomenout.
Metodou pokus/omyl se producenti v posledních letech naučili, že memová kultura je možná fajn, ale co do komerčního potenciálu je zcela nespolehlivá. Kasovní propadák Morbius se vrátil do kin poté, co jeho antifandom rozjel ironickou petici, jen aby se stal propadákem podruhé. Když tedy internet opanoval „Barbenheimer“, humor založený na tom, že se ve stejný den dočkaly premiéry na první pohled tak odlišné filmy jako Barbie a Oppenheimer, vůbec nešlo o záruku, že z toho doopravdy něco bude. Nyní jsme již chytřejší. A je to velké!
Jeden z největších fenoménu adult animace posledních deseti let Rick a Morty přišel v lednu o svého tvůrce, když producenti vyhodili z domácího násilí obviněného Justina Roilanda. Přestože legálně se Roiland všech obvinění zbavil, není v plánu z tohto rozhodnutí vycouvat, jak se potvrdilo na právě probíhajícím americkém Comic Conu.
Jako by poslední dobou těch komiksových pohrom nebylo málo, chystá se dost možná další. První Aquaman byl oproti veškerým očekáváním obrovským hitem. Do role superhrdiny tradičně považovaného za slabého a směšného byl obsazený hypermaskulinní Jason Momoa a tenhle prostý trik zabral na jedničku. Víc než miliardu v kinech nedal žádný jiný DCEU film. Jenže druhý díl zatím provází jedna katastrofa za druhou.
Ne, není řeč přímo o Warnerech či o filmovém DC Universe. Tak daleko ještě nejsme, byť bychom po fiasku Flashe nejspíš nebyli v šoku. Pro tyto kolosy však často pracují menší studia, která jim dodávají filmy jako hotové produkty. Mezi takové firmy patří i kanadské studio Bron, jež má na svědomí nejen Jokera, ale i mnoho dalších známých titulů. Nyní se ocitlo v problémech.
Když vyrazíte na Oppenheimera do IMAX kina, po odbytí všech trailerů a reklam na vás vyskočí hlava Christophera Nolana. S úsměvem vysvětlí, že pražští diváci a divačky mají jako jedni z mála na světě a jediní v kontinentální Evropě možnost zhlédnout snímek v nejvyšší možné kvalitě tak, jak zamýšlel. Po novinářské projekci jsme proto vyrazili do projekční kabiny, kde nám technik Michal Matys a jeho kolegové vysvětlili, co všechno obnáší promítání z nejvyšperkovanějšího filmového pásu všech dob.
Scenáristická a nyní již i herecká stávka paralyzuje celý americký audiovizuální průmysl. Tvůrci usilují o férovější podmínky v byznysu, v němž se (jako v mnoha dalších oborech) navyšuje nepoměr mezi ziskem vedení a vyplácenými honoráři. Čeká nás nejspíš dlouhý a krutý souboj. Jak zjistil server Deadline, plánem vedení studií je nechat nepokoje eskalovat tak dlouho, dokud účastníkům nedojdou úspory. Přesto existují projekty, které jedou dál, jedním z nich je vyhlížená druhá série Rodu draka.
Zachránce kinematografie Christopher Nolan přináší film o ničiteli světů J. Robertu Oppenheimerovi. Ze snímku s Cillianem Murphym se stal v posledních měsících internetový mem, hlavně kvůli premiéře současně s Barbie. Ta by chtěla symbolizovat mainstream budoucnosti, Oppenheimer je proti tomu dramatem pevně zakořeněným v tradičních příbězích geniálních mužů, kteří trpí svým údělem. Jeden z největších zločinů všech dob, na němž se protagonista osobně podílel, je předně pozadím pro jeho osobní tragédii. Ve srovnání s dalšími podobnými snímky je Oppenheimer jistě jedním z lepších. Otázkou zůstává, jestli ho ještě opravdu potřebujeme.
Pánský klub, který se poslední dobou těší zájmu diváků a divaček Netflixu, je bolestivý zážitek, nemá cenu chodit okolo horké kaše. Všechna česká sexistická i obecně „komediální“ klišé tady leží na jedné hromadě bez jakékoliv filmařské nebo vypravěčské finesy.
V posledních letech se díky comebacku Brendana Frasera dočkala nové vlny zájmu Mumie z roku 1999. Zdá se, že až nyní svět plně docenil její étos dobrodružného braku ze staré školy, který nese odkaz Indiana Jonese lépe než jeho vlastní pokračování z tohoto století. Existuje však snímek, jenž ještě důsledněji představuje labutí píseň éry bezstarostných analogových blockbusterů, a tím je Zorro: Tajemná tvář, jenž nyní slaví 25 let od premiéry.