Martin Svoboda

Vše začalo v roce 2019, když Martin Scorsese prohlásil, že filmy Marvelu nejsou „opravdové filmy“, ale spíš atrakce, a internet v důsledku téhle průpovídky málem zkolaboval. Hledat hlášky velkých režisérů o stavu kinematografie, nejlépe zahrnující nějakou pasivně agresivní poznámku, která popudí fanouškovské základny populárních blocbkusterů, se od té doby stalo nezbytnou součástí pracovní náplně filmových novinářů. Pusu na špacír si teď pustil milovaný kanadský režisér Denis Villeneuve, který stojí za oběma díly Duny. Jeho slova opět provokují, ale tentokrát nejde jen o z kontextu vytrženou větu, ale předmět hodný zamyšlení.

Ridley Scott má na kontě pár hitů, ale nikdy nebyl hitmakerem. Jedna z věcí, které na něm můžeme obdivovat, je ostatně právě to, že přes obrovské množství průšvihů nikdy nepřipustil porážku a dokázal se udržet na pozici režiséra vysokoprofilových a drahých spektáklů až do osmé dekády života. Zdá se, že notorickému britskému bručounovi, který nejde pro ostré slovo daleko, si zkrátka málokdo troufne říct ne. Možná za klasiky jako Vetřelec (Alien) a Blade Runner, možná prostě budí strach. Nyní to ale zřejmě dosáhlo extrému a Paramount si s hrůzou připouští, že druhý Gladiátor (Gladiator 2) je další hollywoodskou velkoprodukcí, která se utrhla ze řetězu a nyní nezbývá než sledovat, jak se řítí k nevyhnutelně nepříjemnému konci.

Na seznamu filmů, které nepotřebují remaky, bychom nejspíš Americké psycho (American Psycho) ani nenašli, protože by nikoho nenapadlo, že je nutné ho tam vůbec umisťovat a upozorňovat na něco tak samozřejmého. Přesto se šušká o tom, že studio Lionsgate chystá remake snímku, jehož prospekt na pokračování už producenti jednou sami zhatili svou nenažraností, když uspěchaně uvedli falešný druhý díl. Nyní již ikonická antikapitalistická satira se sadistickým byznys casual vrahem s tváří Christiana Bala ale nejspíš nebude mít pokoj.

Avatar: Legenda o Aangovi (Avatar: The Last Airbender) je pravděpodobně nejvlivnější americký dětský animovaný seriál tohoto století a modla tamních mladších mileniálů i starší generace Z, jejichž dětství po své premiéře v roce 2005 ovládl. Prakticky žádné televizní fantasy se od té doby nevyhnulo srovnání. Jeho vstup na velká plátna však zabrzdil M. Night Shyamalan svou dnes již notoricky příšernou celovečerní adaptací z roku 2010. Příběh o malém spasiteli skončil u ledu na skoro patnáct let, než se vrátil v podobě hraného seriálu Netflixu. Kdybyste se nyní, necelý týden po premiéře, podívali na různé databáze, našli byste hodnocení odpovídající skromné spokojenosti. Pokud byste navštívili sociální sítě a poslechli si názory početného fandomu předlohy, dozvěděli byste se něco o válečném zločinu proti lidskosti, jímž má tento seriál být.

Hannah Dakota Fanning byla svého času největší dětskou herečkou planety, stejně fascinovaný byl svět naposledy o dekádu dřív Macaulay Culkinem. Jistě, populárních nezletilých star je bezpočet, nicméně talent Fanning nespočíval jen v charismatu a roztomilosti, považovali jsme ji za skutečnou herečku schopnou podávat plnohodnotné dramatické výkony, což je mnohem vzácnější. Dnes slaví třicáté narozeniny. Kam se poděla?

Nová česká rodinná komedie Matka v trapu nabízí další komedii, která nám chce se smířlivým nadhledem ukázat, jak se dá vyrovnat s životními trápeními. Není to nemožné, jako bezprostřední srovnání se nabízí americké Zimní prázdniny uvedené v našich kinech ve stejný den. Námětem velmi banální film o lidském soužití, který táhnou skvělí herci a silná režie i přes občasné zašustění papírem. Při zhlédnutí českého snímku můžeme jen tápat, proč je pro nás něco takového zdánlivě nedosažitelné.

Do premiéry Jokera: Folie à deux chybí ještě půl roku, přičemž už za sebou máme pět let čekání. (Ne, rok 2019 nebyl předloni.) Jednička svého času strhla celou popkulturu a připsala si pro věkově nepřístupný film neuvěřitelnou miliardovou sumu na tržbách. Část publika snímek milovala, část nenáviděla, rozhodně se ale bylo o čem bavit. Může se totéž podařit dvojce? Režisér Todd Phillips si tu možnost pojistil podle reportů nečekaně vysokým rozpočtem.

Einstein a bomba (Einstein and the Bomb) je britský snímek uvedený čerstvě na Netflixu, jenž ve své hodině a čtvrt dramatizuje myšlenky Alberta Einsteina a z pohledu na marketing je jasné, že doufá v získání pozornosti hlavně příznivců megaúspěšného Oppenheimera. Drtivou většinu skromné stopáže sledujeme irského herce Aidana McArdlea, jak v poměrně dobře technicky ošetřených scénách přehrává stylizované momenty z fyzikova života s péčí fikčního dramatu. Svou strukturou, užitím vysvětlujících mezititulků i autentických záběrů a absentujícím tradičním dějovým obloukem ale výsledek evokuje víc dokument.

Právě probíhající berlínský festival mimo jiné přinesl premiéru odkládaného, přestříhávaného, přesto se zvědavostí vyhlíženého sci-fi Kosmonaut z Čech (Spaceman), jenž na Netflix dorazí již za deset dní. První reakce nestoupají se svým nadšením až do vesmíru, přesto se zdá, že své příznivce si skromný snímek s Adamem Sandlerem v čele podle předlohy původem českého spisovatele najde.

Právě ve chvíli, kdy vstupují Zimní prázdniny (The Holdovers) do českých kin, se mírně vyrovnává jazýček vah u oscarových predikcí. Poslední měsíce platilo, že jasným kandidátem na zlatou sošku za nejlepší mužský herecký výkon je Cillian Murphy z Oppenheimera. Jakmile se ale sezóna udílení cen skutečně rozjela, začal stoupat prospekt oscarového vítěze Paula Giamattiho. V tuto chvíli se podle překvapených komentátorů zdá, že má Giamatti možná dokonce trochu navrch, i když rozhodnuto zdaleka není. Podívejme se tedy, jestli je všechen ten povyk na místě.

Rok 2023 byl v mnoha ohledech rokem Sandry Hüller. Německá herečka vstoupila do mezinárodního povědomí už v roce 2016 svou rolí v úžasném Toni Erdmannovi, v něm na sebe však pozornost nevyhnutelně strhával hlavně její kolega Peter Simonischek. Vloni však hrála hlavní roli hned ve dvou filmech, jež se dočkaly obrovské mezinárodní pozornosti a vyhrávají ceny jak na prestižních festivalech, tak na mainstreamových cenách. Zóna zájmu (The Zone of Interest) patří mezi největší oscarové favority a Anatomii pádu (Anatomie d'une chute) si zamilovali snad všichni festivaloví diváci, včetně těch karlovarských. V druhém jmenovaném titulu se však Sandře zrodila nečekaná konkurence, která už si odnesla i cenu z Cannes a obráží od té doby všechny možné akce za vysokého zájmu paparazzi – border kolie Messi.

Michael Keaton jistě patří mezi nejcharismatičtější a nejmilovanější herce, ani on však nemá na růžích ustláno. Jeho druhý režijní počin Knox Goes Away, prvním byl thriller Vánoční vrah (The Merry Gentleman) z roku 2008, si odbyl premiéru už v září na festivalu v Torontu. Vlažné reakce vedly k takřka nulovému buzzu. Trvalo další dva měsíce, než se snímku vůbec chopil distributor pro domácí americký trh. Nyní je jen málo pravděpodobné, že se kdy snímek dočká uvedení v českých kinech. Přesto uvádí trailer a chystá se alespoň na některé trhy. Polovina kritiků rozhodnutí světí svou vlažností, druhá mluví o nepochopeném klenotu.

O kom jsme se už dlouho nebavili… Hm… Co třeba o Saddámu Husajnovi? To je člověk, na jehož životopis budou proudit davy! Věří tomu alespoň režisér Johan Renck. Neměli bychom to ale s posměšky přehánět, z nevděčné látky udělal událost sezóny už svým seriálem Černobyl (Chernobyl). A již brzy se o totéž pokusí s materiálem, který nás velmi osobně zajímá, tedy s Kosmonautem z Čech (Spaceman) s Adamem Sandlerem. Možná tedy, že si irácký diktátor přeci jen zaslouží naši pozornost?

František Vláčil se narodil právě před 100 lety. Jistě patří mezi tragické génie české kinematografie, pronásledovaný jak nepřízní doby, tak osobními problémy. Nejprve se poctivě vypracoval do pozice režiséra, aby během šedesátých let nabídl stranou nové vlny vlastní vizi toho, kam to umělecký film může dotáhnout. Jeho filmy z této doby považujeme za vrchol naší kinematografie. Pak se režimu zprotivil, nakonec ale zvládl točit dál. Přestože nebylo nikdy jeho cílem proti němu ve svých filmech bojovat, jeho upřímná povaha však nesvědčila okupačním požadavkům deklamovat loajalitu.

Jako mnoho jiných dětských hvězd, i Millie Bobby Brown bude mít určitě alespoň částečný problém s tím, že si ji lidé uvězní jednak v její enormně slavné roli v netflixovském hitu Stranger Things, a jednak o ní nebudou schopni přestat uvažovat jako o dítěti. Nezdá se však, že by se vstupem do dospělosti mířila k zapomnění či vyhoření. Vlastně se zdá, že to má v životě srovnáno víc než většina jejích vrstevníků.