Umučení Krista
70%
Gibson si stojí za tím, že tuto vizi biblických událostí mu vnukl sám Duch svatý. V době premiéry filmu ujišťoval o vlastní silné víře a vysvětloval, že chtěl zobrazit průběh nejstaršího lidského hříchu, kvůli němuž Bůh zabouchl nebeskou bránu. Pohled na Ježíšovo utrpení, ať už ho přijímáme jako historický fakt, nebo pouze jako biblické vyprávění, ostatně doprovází zajímavé schizma. Zatímco část věřících pociťuje při pohledu na krucifix lásku a milosrdenství, především Židé za ním shledávají spíš utrpení a teror. To souvisí také s anglickým názvem filmu, neboť „passion“ dnes v křesťanské terminologii vyjadřuje hlavně pozitivní emoce a Kristovo obětování, i když latinský původ inklinuje k utrpení.
Nepřístupný cenzorský rating dvouhodinové podívané, již ze dvou třetin tvoří detailně snímané záběry bičování, ponižování a ukřižování muže, jenž se ve světě filmu ničím neprovinil, celkem jasně dokumentuje Gibsonovu osobní interpretaci. Roger Ebert ve své recenzi nazval Umučení Krista „nejnásilnějším filmem, jaký kdy viděl.“ Stephen King v eseji pro Entertainment Weekly popisoval vlastní hanbu, když v kině přihlížel nekonečné agónii po boku sotva osmileté holčičky, již zjevně přivedla pobožná matka, a kterou po několika minutách omrzelo zakrývat si oči.
„Komu vadí násilí, ať na to nechodí,“ varoval Gibson v soudobém rozhovoru pro ABC. Jenže tenkrát na jeho film snad ani nešlo nejít a ignorovat ho. Hollywoodská hvězda, již prý v devadesátkách přivedly na cestu vnitřního poznání problémy s návykovými látkami a převládající pocit vyprázdnění, si musela projekt zafinancovat sama. Žádné studio si netrouflo investovat do takto citlivé látky formulované natolik agresivně. Gibson bral na svém vrcholu kolem dvaceti milionů dolarů za jednu roli, takže těch 45 milionů, co do projektu údajně napumpoval skrze svou společnost Icon Productions, pro něj vlastně nebylo existenčních.
A navíc měl zatraceně dobře promyšlený koncept včetně propagace, který generoval chtěnou kontroverzi snad nejúčelněji v dějinách kinematografie. Jeví se až zlověstně s odstupem let, kdy Gibsona opakovaně načapali s antisemitistickými výhrůžkami. Hercův otec dokonce čelil obvinění z popírání holokaustu a syna vedl k ultraortodoxní katolické větvi, přičemž od roku 2010 si Gibson v Hollywoodu na pár let neškrtl po dalších nařčeních z rasismu a jiných přečinů.
Před premiérou Umučení Krista byl Gibson ještě relativně čistý a obdivovaný tvůrce, ale téma přesto vzbuzovalo hlavně v židovské obci obavy z překrucování historie a antisemitismu. Kvůli tomu dalo od projektu ruce pryč i studio 20th Century Fox, které se bálo, že by film mohl zesílit protižidovské tendence. Gibson si nemohl dovolit drahý marketing (u velkých blockbusterů vyjde klidně na sto milionů dolarů) a místo toho se soustředil na organizovanou církev a její vysoké představitele. Pořádal soukromé projekce a zásoboval americké kostely DVD návody, jak myšlenky filmu začlenit do kázání. Mnoho kongregací pobízelo své členy k návštěvě kina a činili se také zámožní věřící – texaský podnikatel Arch Bonnema například zakoupil šest tisíc vstupenek na promítání během prvního týdne, jež rozdal v tamní komunitě.
Šeptandě napomáhaly také fantastické historky ze zákulisí, již měla sužovat vyšší moc. Do dvou lidí včetně Jima Caviezela údajně udeřil blesk a hlavní herec onemocněl pneumonií. Šířily se zvěsti o infarktech během promítání, jednou z potvrzených obětí byl brazilský pastor. Média se rovněž prohýbala pod senzačním vyjádřením tehdejšího papeže Jana Pavla II., jenž film podle všeho viděl a nechal se slyšet, že přesně „takhle to bylo.“ Vatikán vydal matoucí prohlášení, v němž výrok ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.
To vše posilovalo touhu vidět film, který jeho pověst skutečně předchází. Dopředu avizované kontroverze se ostatně jen zintenzivňovaly. Pokladny kin praskaly ve švech a snímek je naplnil 612 miliony dolarů, ovšem jeho přijetí bylo dokonale polarizované. Ve zmiňované recenzi to skvěle vyjádřil Roger Ebert, jenž udělil nejvyšší možné hodnocení a oslavoval dílo jako unikátní pojednání o jisté ideji prezentované nekompromisními uměleckými volbami. Neopomenul zmínit opoziční a podle něj zcela validní názor konkurenčního kritika, jenž shledal „neúprosné násilí sebezničujícím. Připadal jsem si zneužitý filmařovým záměrem potrestat publikum pro bůhvíjaký hřích.“
Z Gibsonovy obhajoby přitom vyvěrá, že tento perfektně validní názor může být vůči filmu současně pochvalný. Režisér hodlal znázornit obětování Ježíše, jehož Bůh na Zemi seslal s nezvratným vykupitelským posláním. Nikoli pouze Jidášem, ale všemi lidmi všemožných vyznání zrazený muž přijímá rány za nás všechny. Gibson této vizi podřizuje extrémní, v hororové terminologii tzv. splatterovou formu, kdy nám zdlouhavě a bez lítosti omlacuje o hlavu tolik krve a sténání, kolik by vydalo na umírající římský regiment. Podle Gibsona je to totiž vše pouze o lidech, kteří „se dopouští hrozných zvěrstev stejně jako krásných a dobrých věcí, přičemž vždy máme na výběr.“
To však přirozeně nestačilo k setřesení antisemitistických nařčení nebo k odvrácení nenávisti plynoucí z odchýlení od evangelií. Za to veřejně lynčovali už Martina Scorseseho a jeho Poslední pokušení Krista (1988), ale tady čekalo na věřící větší sousto. Někteří se filmu zastávají a podporují názor, že židovské a hebrejské postavy v příběhu zastupují úplné spektrum lidské morality. Gibson ostatně vypráví vizuálně srozumitelným stylem a v podstatě beze slov – klade důraz na fyzická gesta či symboly a postavy nechává hovořit latinsky či v aramejštině, pochopitelně s titulky. I tak přetrvávají interpretace tvrdící, že režisér svedl vinu za zabití Krista a tudíž za lidské přiklonění ke hříchu na Židy.
Jednak totiž čerpal z vedlejších literárních zdrojů včetně kontroverzního deníku jeptišky Anne Catherine Emmerich s názvem The Dolorous Passion of Our Lord Jesus Christ, jenž například dle Andrewa Gumbela z The Independent obsahuje „mnoho antisemitistických detailů v evangeliích nepřítomných.“ Momentálně je navíc těžké opomenout Gibsonovo extempore z roku 2006, kdy řídil pod vlivem a na policistu pořvával cosi o „zku*vených Židech, kteří mohou za všechny války na světě.“ I když jen v aramejštině, Gibson rovněž ve filmu ponechal vyjádření židovského kněze Caiaphase, jenž po Ježíšově odsouzení cituje Matouše 25:27 – „Jeho krev spočine na nás a našich dětech.“
Film se také odchyluje od „biblické pravdy“ a řadu zapsaných souvislostí překrucuje. V evangeliích například nejsou takřka žádné zmínky o mučení, nemluvě o natolik drastickém. Trnem v oku pro mnohé byla také latinská mluva postav a smyšlené detaily kolem tažení kříže do Golgoty nebo tajemné postavy symbolizující zlo. Lidem vadí i neupravená vizáž Krista, stále ulpívají na romantizované představě dokonale upraveného božského kazatele.
Umučení Krista se každopádně stalo fenoménem, který přerostl svou kulturní oblast jako málokterý jiný projekt. Podobná skandálnost doprovází snad jen extrémně brutální horory překračující psaná i nepsaná tabu, ať už mluvíme o Kanibalech (1980) nebo Srbském filmu (2010). To jsou ovšem kultovní či vyhraněná díla oslovující okrajové publikum. Gibsonův film před dvaceti lety jakoby promlouval ke všem a lidstvo dokonale rozdělil. Jedna půlka ho hází do jednoho pytle právě se samoúčelně drastickými splatter horory a myje si nad ním ruce. Té druhé však vyjevil ty nejhorší pocity asociované s pohledem na krucifix a v dobrém smyslu rozšířil obzory v tom, jak se lze poučit z největšího příběhu historie.
Několik let se mluví o výrobě pokračování, jež Caviezel před pár lety označil za příští největší film všech dob. Dnes už by se společnost možná nedala strhnout tak snadno, ale vášnivou debatu by Gibson stále rozproudit dokázal. A o nic jiného mu napoprvé možná ani nešlo.
Podívejte se také na žebříček nejlepších historických filmů podle databáze Kinoboxu.
zdroje: ABC, The Independent, The Guardian. RogerEbert.com
