Profilový obrázek

lamps

Komentáře 2 195

Od nejnovějších
  1. Nech svět světem
    Nech svět světem (2023)
    6
    Tady chce být někdo režisér vizionář. Agresivně excesivní film, stylisticky až abnormálně sebeuvědomělý a přeplněný nepřirozenými záběry, které znemožňují jakékoli ponoření do prostoru a scénografické přilnutí k postavám. Jediný způsob, jak brát něco takového trochu vážně, je nahlížet na film jako na totální konspirační satiru, která všechnu autenticitu jen předstírá. Minimálně závěrečná scénka a celá linie s dcerkou a jejím oblíbeným seriálem jde tomuhle čtení vyloženě na ruku. Zvířátka se srocují, protože „ví víc než lidi“, lidi neví nic, protože nedrží při sobě. V mnoha aspektech je to znepokojivé a nestabilitu společnosti, již řídí vazby a systémy přístupné a srozumitelné jen hrstce nejmocnějších, to vlastně nepřefukuje. Rozhodně se ale přeceňují dramaturgické meze tohodle ironického námětu na skoro 140minutové dějové ploše, kdy Esmail opakovaně protahuje i sebevíc banální scény a strašně okatě jim cpe punc skoro až drastické důležitosti. Podobné filmy už vznikaly, a přestože mnohdy neměly až tak ambiciózní scénář splétající dohromady základní morálku, reflexi současného světa položeného na oltář technologií a sítě , katastrofické konspirace nebo mezilidské vztahy v neuchopitelné situaci, nabídly daleko víc žánrově rozptýlené zábavy (Bílý šum, trochu Greenland, Proroctví, Někdo klepe na dveře, Ulice Cloverfield 10). Nech svět světem rovněž nelze povýšit nad žánrovou satiru, i když se většinou tváří vznešeně a hlubokomyslně jak fasáda Wall Street. Najde se tu dost zajímavých nápadů a vlastně je fajn, že to má jinačí look. Ale v součtu jde hlavně o gimmick, jehož se po nějakém čase přejíte. Účel světí prostředky, a zatímco první zde obstojí na jedničku, druhé je dost nešťastně koncipované. 65 %
  2. Finestkind
    Finestkind (2023)
    8
    Velmi poctivé starosvětské drama o postavách svázaných s rodinným odkazem, které mě opakovaně zaskočilo tím, jak mění žánrové polohy a v pravidelných rozestupech kupí zásadní přepisující zvraty. Hned několik epizod na moři nebo s pašováním heroinu by vlastně vydalo na samostatný film, ale Helgeland si soudržnost v pohodě uhlídá až do trochu přeslazeného závěru. Skvělí herci mu dost pomáhají, a přestože u vrcholných scén schází tarantinovské vedení pozornosti, v komornosti je tentokrát nenápadný půvab. Podobné filmy, i když ještě přemýšlivější, dělá Scott Cooper, a nepřekvapuje mě, že i tady se objevuje Ben Foster.
  3. Silent Night, Deadly Night
    Silent Night, Deadly Night (1984)
    8
    Možná zásadní slasher osmdesátek, který zajeté schéma obrací naruby a triumfuje zvláštním vytěžením brakové psychologie. Už od druhé scény s dědou film nabere zneklidňující ráz a následky i kypření dětského traumatu zobrazuje možná vyumělkovaně s ohledem na subžánr, ale zato s až překvapivou účinností. Dobré dvě třetiny pak veškeré dusno překlápí v klasický béčkový cynismus, což je naštěstí dost zábava se sebejistou režií a kupou skvělých nápadů. Zářný důkaz, proč jsou tyhle 80s horory pro tolik lidí kultovní a pro řadu špičkových filmařů tak formativní. A navrch ještě černohumorné ambivalentní zakončení.
  4. Spider-Man: Napříč paralelními světy
    Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023)
    9
    Geniální film, který to na dvou hodinách natírá nejen většinové hollywoodské konkurenci, ale také všem afroamerickým rapperům, kteří do schematických rytmů vypráví o tom, jak to mají v životě těžké, jak ‘haters gonna hate’ a jak se museli vydat vlastní cestou. Tohle je brutální menšinová a obecně coming of age odysea zabalená do těch nejatraktivnějších motivů komiksového žánru, který na osvobozující motivační myšlence ‘všichni můžeme být kýmkoli’ stojí. Dravé a hektické, ale maximálně přehledné. A s dokonale vybalancovanou mírou nerdovské komiky, hmatatelné osudovosti i civilních emocí.
  5. Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně
    Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně (2023)
    4
    Snydera nemusím a nejlépe mi pasuje k drahým videoklipům, ale z povahy se mi příčí těšit se na jeho opus magnum jen kvůli tomu, abych to frajersky setřel. Jenže Rebel Moon mi fakt moc nepomohl. První půlhodinka je přitom dost ok, Hopkinsův pacifistický robot je zajímavý a vypadá to, že hromadné vykrádání Snyder alespoň kočíruje v utlumenějším stylu. K originu protagonistky obšlehnutém od Gamory a celkovému vykreslení rebelské situace na bázi ,Star Wars mínus síla a charakterní postavy’ se přidává ještě ,Sedm statečných mínus charakterní postavy’. A v tu chvíli ztrácíte zájem, i když celkový koncept by mi ani nevadil. Stvořitele všichni sejmuli za opisování, ale tady je ukázkový příklad, jak vypadá vysokorozpočtová absence originality a formální organické jednoty. Je to zase sled komiksových stran, který by fungoval leda tehdy, kdyby to dělal Tarantino a do vcelku banálního příběhu vnesl svůj oddalovací narativ, zábavné postavy a nečekané zvraty. Tady není jediný vtípek, výprava je sterilní a jediné menší překvápko se váže na Hunnama. Tedy jasně nejcharakternějšího herce, jehož Snyder dokonale zazdí.
  6. Saltburn
    Saltburn (2023)
    8
    Zvěsti o kontroverzích a excesech se za mě nepotvrdily, Saltburn je velmi klasicky vystavěné vyprávění postavené na zrcadlení dvou ústředních postav a také dvou třídních světů, které se po dvou třetinách obrací na hlavu a poodkryje pravé záměry (jež zcela vysvětlí až v závěrečné polorekapitulaci). Podmanivě stylizovaný film o tom, jak dogmatizované boháče jejich okolí podprahově využívá, jehož satirickou artikulaci povyšuje na hutnou psychologickou partii hlavně Barry Keoghan - nelepší herec své generace, který ještě dokáže velké věci. Tady mu navzdory nečitelnosti jeho postavy snadno propadneme, jelikož slouží také jako objektiv do světa přetvářejících se školních institucí a ne tak pozérského prostředí majetné smetánky, která si svou pozici alespoň přiznává. Motivace infiltrujícího se hrdiny sice nejsou úplně jasné, ale jednotlivé postavy tu stejně jsou jen nositeli vnějších významů a nelze je brát úplně vážně. Spojení temného dramatu, ironie a cynismu je každopádně moc povedené a rád se k tomu někdy vrátím. Nemluvě o tom, co i v menších situačních rolích svedou herci jako Richard E. Grant nebo Rosamund Pike.
  7. Menu
    Menu (2022)
    7
    Má hlavní emoce po zhlédnutí se vztahovala na neodolatelnou chuť na cheeseburger, což je v kontextu příběhu vlastně pochvala. Menu dovede vtáhnout a pobavit, ale osobně se mi nejvíce líbilo rozkrývání lidských povah podle toho, jak jednotliví hosté reagují na ta nejlépe ošetřená a zkrátka nejgurmánštější jídla pod sluncem. Tehdy začnete většinou osazenstva pohrdat a ďábelské praktiky šéfkuchaře Fiennese si můžete užívat. Jenže Mylod sází na marxistickou kritiku kapitálu a hororovou zábavu svádí někam, kde je ve výsledku pořád jen neškodnou hororovou zábavou s triviálním poselstvím. Takže je to jak navoněná z prdu kulička, na níž ovšem máme díky šikovným tvůrcům obrovskou chuť. I takový chod nám někdy musí stačit, aspoň že je servírovaný s láskou.
  8. Jeden gól
    Jeden gól (2023)
    7
    Waititiho crowd pleasure aneb dosud nejpřístupnější film novozélandského mimoně. I tak je ale prošpikovaný jeho charakterem, legračními a tentokrát fakt božími ostrovany a příběhem, který lehkou komedii umí pozvednout tou nejupřímnější lidskostí. Pokud chcete, můžete se spolu s Fassbenderovým protagonistou duševně rehabilitovat a můžete mít radost z toho, jak ten film končí nevyhnutelně a přece nakažlivě. Fotbal prostupuje tlak a stres, který zdraví a životu obecně nesvědčí - a když se tomu vysmějeme, můžeme dokázat nejen na hřišti zázraky. 75 %
  9. Pátrání po Sugar Manovi
    Pátrání po Sugar Manovi (2012)
    7
    Dokument jsem registroval už v době uvedení, ale nevědomky jsem se přidal k celému světu a jeho protagonistu dalších 12 let ignoroval. Nedávno jsem Rodrigueze objevil díky Spotify a teď mi hraje tak často, že mi snad zadře jablečný software… Píseň Crucify Your Mind je jedna z nejgeniálnějších kdy nahraných věcí, jejímu rytmu, údernému riffu a poetice ani Bob Dylan nestačí. A když jsem se teď konečně dopátral Sugar Mana, chtě nechtě jsem se pral se slzami a definitivně se přemluvil ke koupi gramofonu, který debutově poctím albem Cold Fact. Dokument není kdovíjaký a až moc zanechává opar tajemnosti, který titulní detektivové jdoucí po stopě prchlivé hudební legendy prorážejí. Zbývá mnoho věcí, o nichž se chceme dozvědět víc (ať už to, co se sakra dělo s penězi za alba prodaná v JAR, nebo o následcích provalené jihoafrické slávy). Skončí se formou sladké pohádky, ale přece je to rozprávka ve vší své nepravděpodobnosti naprosto uvěřitelná a soběstačná. Rodriguez vyformoval sebe i velkou část jedné po právu nespokojené jihoafrické generace svými písněmi, které nosí srdce na dlani. A když se s ním seznámíme v několika rozhovorech, archivních záběrech a upřímně nadšených výpovědích lidí, jimž jeho hudba změnila život, nic víc k tomu nepotřebujeme. Příběh malého, skromného a pracovitého muže, jehož v domovské zemi přehlížené dílo si žilo vlastním transatlantickým životem, je zkrátka krásný, trochu hořký a inspirativní. Nadčasová hudba si své fanoušky nakonec vždy najde, a když je její autor takhle přízemní (v tom nejlepším smyslu slova) frajer, její konzumace je rázem ještě sladší.
  10. Zóna zájmu
    Zóna zájmu (2023)
    10
    Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto lhostejné a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.
  11. Stvořitel
    Stvořitel (2023)
    9
    Snad v životě jsem neviděl tolik nesmyslných hejtů na očekávaný film, které jsou fakt absolutně mimo a dají se snadno vyvracet. 1. Ten film prý vypadá, jako kdyby ho napsala umělá inteligence: Odvozeno zřejmě od toho, že AI tu není za padoucha, nýbrž oběť všech lidských chyb (tedy i jejího samotného vývoje, pak chyby v programování mající za následek jeden zásadní zvrat). Nebudu se bavit o tom, že ten film je hodně politický a vyjadřuje se k americké zahraniční politice zejména druhé půlky dvacátého století; nebo o tom, že prostě následuje známé schéma vyvoleného spasitele s úkolem vytrhnout nevinné bytosti z područí agresivních a invazivních režimů (o tom kdyžtak později). Umělá inteligence by hlavně nikdy nezvládla (fakt tomu nevěřím) vycucat hollywoodský žánrový velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi inspiracemi a zmnoženými perspektivami, jimž přisuzuje i odlišné formální dominanty. V pochopení pomáhá i rozdělení do kapitol, kdy každá nejen symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně kolo života (Stvořitel jako bůh, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života). Každá část, srozumitelně oddělená dílčím zvratem či vyvrcholením, má trochu jiný žánrový základ a vyvolává jiné emoce. Špionážní děj o protagonistovi, jenž ztratil své přesvědčení a vůli, se v momentě nástupu Alfie obrátí na dětskou perspektivu a celá kapitola dostává až čtverácký nádech, kdy se osudy některých záporných postav vyřeší nečekaně a nerušivě vtipně. V Přítelovi následuje vzrušující změna lokací a bourneovská naháněná a závěr nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele. 2. Je to jen výtažek odjinud: Tohle mohu částečně smáznout předchozím odstavcem. Stvořitele beru jako řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy sci-fi, která si bere z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky, jež se hrdě hlásily i k částečné brakovosti a vše přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. Tenhle film, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má také vlastní koncept a celou dobu šlape v tom přesahujícím hlavním příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který řídí optimistický futurismus (což je zásadní změna v žánru dystopie) a tradiční morální poslání hollywoodských filmů. A navíc mi osobně přišlo, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost toho, že se veze na historii média, která se ve filmové sci-fi do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví, posléze i skrze easter eggs, symptomatické významy a transtextuální čtení. 3. Je to rasistické: Nechápu proč. Protože obyvatelé jihovýchodní Asie jsou všichni rolníci? Už jsem zase u toho – Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se tu kritizuje lidská živočišnost a agrese, vybuchující ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou – tak jako nepřetržitě mezi východem a západem od zažehnutí studené války. Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tu tvůrci zachycují takové ikonografie a proto je tu scéna, kdy opička jakožto srdnatější součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou ale univerzálně srozumitelné a imitují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory. 4. Protagonista je nezajímavý. Je přesně takový, jaký má zhrzený a procitnuvší hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se opraví, když mluví o Alfie, a „she“ záhy změní na „it“. Pak naváže další větou a místo „it“ už zase automaticky říká „her“, neboť obě postavy jsou zkrátka silně spjaté, což příběh i dál jasně a srozumitelně formuluje. Audiovizuálně je to fantastické a dostáváme hafo působivých scén, jež jsou velikášské často jen díky správnému úhlu kamery. Mají tu spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby působily futuristicky. Ne už naturalisticky, ale tím pro mě krásným filmovým imaginárnem, kde se z bázeň vyvolávajících objektů stává aktivní součást děje (Joshuův rollercoaster na odpalovaných hlavicích). Zhltnul jsem to jak malinu a těch pár scén, kdy logika evidentně hapruje, na tom určitě nic nemění (a rozhodně za takovou scénu nepovažuj nástup sebevražedného AI robota ve službách lidí – ten stroj byl proti odporu známých forem AI očividně imunní a nikdo nemohl čekat, že jej zabrzdí neznámá superAI). V tomhle směru jsou to podobné cringe momenty jako v druhém Top Gunu, který byl taky skvělý, ale přístupnější a srozumitelnější. Fakt nechápu většinu publika, co se tak často zve žánrovými fandy a modlí se za každou skvělou žánrovku. A když pak přijde, tak remcají a zoufají si, že Den zúčtování byl lepší. Kdyby Stvořitel netrpěl srovnáváním lidmi, kteří asi nepoznají rozdíl otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi, měl by nakročeno mezi klasiky. Pro mě jí každopádně bude a už se těším, až to uvidím znovu a znovu.
  12. Zabiják
    Zabiják (2023)
    9
    Melvilleho Samuraje, k němuž lidé Fincherova Zabijáka tak často otrocky vztahují, nemám úplně v živé paměti. Je to ale dost pomalé a meditativní dílo, které rozkrývá protagonistovo postavení ve společnosti hlavně skrze odcizenost projevující se v dost úsporném stylu a jednoduchých kompozicích. Delonovo odloučení je posmutnělé až tragické. Zabiják oproti tomu vypráví o muži, jenž svou odcizenost považuje za doklad své výjimečnosti. Lépe se mají ti, kdo nejsou součástí stáda. Na druhou stranu, profesionální vrah stojící za hranou zákona se musí začleňovat do masy, aby se propracoval ke svým vyčnívajícím a občas podobně smýšlejícím cílům. Jenže i takový precizní člověk, který tráví veškerý čas racionálním plánováním a subjektivní analýzou okolí, může udělat chybu jako každý jiný člen stáda. Všichni jsme lidi a bojujeme za užití vlastních praktik. Fincher buduje absolutně pohlcující svět, v němž jsou všichni a všechno propojení, v pozadí neustále hučí zvuk dopravy a létají letadla, jež mohou kohokoli přenést na takřka jakékoli místo, a každý člověk může být potenciální obětí s identitou táhnoucí se v lejstrech, k nimž můžeme získat přístup jen za využití zfalšovaných identit. Zabiják je neskutečně soustředěný a precizně strukturovaný film, jehož pointa se formuje za pochodu a vyznění provokuje tím, jak je na první pohled neokázalé. Stačí dávat pozor a nespokojit se s jediným zhlédnutím.
  13. Napoleon
    Napoleon (2023)
    8
    Napoleon mě od začátku příjemně překvapoval a vlastně s tím nepřestal až do konce, i když karty se po první hodině jasně vyloží a víme, kam nás Ridley táhne a jaké prostředky si k tomu vybral. A já jim tentokrát podlehl. Napoleon je samozřejmě člověk takzvaně přeplý, jenž šplhá po mocenských příčlích s jistotou autistického stratéga. Říká, že miluje a slouží Francii, přičemž jeho politické plány na zajištění evropského míru dobytím celé Evropy nepůsobí zas tak hitlerovsky zlověstně a můžeme je emočně následovat jako zrození velkého hollywoodského vojevůdce. Jasně že takto obsáhlé životní období člověka, jehož osobnost dokázala pohnout dějinami jako žádná tehdejší, bude v dvouapůlhodinovém sestřihu nutně přizpůsobeném komerčním davům podáno zkratkovitě. Jenže minimálně v první polovině to Scott, Scarpa i oba střihači dělají tak souvisle, snadno následovatelně a s jednolitým formálním ksichtem, až je radost pohledět. Je to stylové, dostatečně výstižné v symbolech a detailech, v akční rovině epické a překvapivě drsné, a v osobní linii krásně… roztržité. Josefína se rychle stává těžištěm filmu, chlapa autisticky zamilovaného do ní i do boje za slávu a šíři francouzského lidu si omotá kolem prstu i za tu cenu, že ji nedokáže ani sexuálně uspokojit a do vztahu stále vulgárněji tahá politiku a řekněme pracovní poslání. Slavný dobyvatel v dopisech líčí své úspěchy a manévry, současně však básnicky vyznává lásku a doma škemrá o sex jako nadržený kůň. Ke konci už plynulost a provázanost všech perspektiv trochu opadne a chtělo by to ještě více času s Josefinou a větší hrst motivačních přísad Barryho Lyndona. A taky trochu víc politiky, která ustupuje nevyhnutelnému pádu antihrdiny, jehož poslání přetrhlo hráz udržitelnosti. Napoleonův život a osobnost tu následují okázalou a poctivě znázorněnou vývojovou trajektorii, že ji nakonec nemůže zazdít ani monotónní výkon Phoenixe. Tady herci stačí charisma, které musel mít i Napoleon. Jeho chtěnou velikost můžeme obdivovat, ale tvůrci se jí také vysmívají. Skrze Josefínu, s níž veliký vojevůdce ukázal svou lidskou maličkost a navzdory zvláštní osudové lásce jí způsobil mnohé újmy. A také optikou dějinné poučky, jejíž statistika počtu padlých má cenné údaje. Napoleon není sympaťák a líbí se mi, jak tenhle aspekt v hollywoodském velkofilmu o jednom z největších vojenských stratégů historie vybalancovali. A současně chápu, proč se to tolika lidem na základě téhle zkrácené verze příčí.
  14. Zimní prázdniny
    Zimní prázdniny (2023)
    8
    Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál.
  15. Ambulance
    Ambulance (2022)
    6
    Až nezdravě fotogenická Eiza Gonzáles, která by Kapitána Phillipse mohla vyučovat, jak zvládat frenetické stresové situace a ještě se z nich poučit, si krade každý okamžik pro sebe. Ona je morální osou tohohle úžasně přímočarého a naivního akčňáku, jehož dva antagonisté v kradené ambulanci ujíždí před zákonem a trochu i před sebou samými. Větší část filmu jsem si vrněl nad áčkově ošetřeným a obsazeným akčním filmem v pohybu v roztomile béčkovém provedení, až závěr mě kvůli poddimenzovaným postavám, tupým zvratům, stagnující gradaci a šíleně patetickým emocím hrozně otravoval. Škoda toho, protože Bay mě dlouho takhle poctivě nebavil, dialogové perličky na odlehčení potěšily a zběsilé tempo avizující skoro Fury Road dokáže strhnout. Když se ale profi lupiči promenádují kolem policejních hlídek v chabě ostříkané zelené sanitce a nepřitáhne to vůbec žádnou pozornost, dramaticky jde tahle poloviční LAPD procedura do kopru.
  16. Věční hrdinové: Indiana Jones a Harrison Ford
    Věční hrdinové: Indiana Jones a Harrison Ford (2023)
    8
    Nic moc nového pod sluncem, ale jako shrnutí Fordova přínosu charakterizovaného hlavně bičem a fedorou to má štědrou nostalgickou hodnotu. Informace se na sebe rychle kupí a každá půlhodina aplikuje trochu jinou perspektivu, takže nedostaneme jen životopis plný dat. Dýchne na vás řemeslná poctivost a láska ke kinematografii a jejímu největšímu hrdinovi, jenž měl trochu štěstí, ale vždycky si všechno uměl sám zařídit a naaranžovat. Harrison byl vždycky král a tady mu nasazují pěknou korunu.
  17. Tajemství a smysl života
    Tajemství a smysl života (2023)
    3
    Velikášské dílo Petra Vachlera se tváří jako definitivní existenciální odpověď na největší otázky, ale nabízí spíš ideologicky formované motivační pojednání o reinkarnovaných duších a rutinním milostném čtyřúhelníku. Řadě lidí film může otevřít oči a přivést je na cestu poznání, ale za cílovou duchovní destinaci se kvůli své manipulativnosti a okrajové vyhraněnosti považovat nemůže. Triky jsou pěkné, herci však nemají co hrát a jejich postavy postrádají životnost i hloubku, jakou bychom od takto hlubokomyslně zamýšleného vyprávění očekávali. Vše navíc kazí i přehnaná délka a nadužívání totožných postupů a doprovodných frází, které můžeme najít na libovolných facebookých zdech motivujících se teenagerů.
  18. Men
    Men (2022)
    6
    Hororový sequel k Dvojčatům se Schwarzeneggerem jsem teda nečekal. Jako vždy u Garlanda je to pozérské a tentokrát opepřené pokusy o černý humor, což je díky obsazení Roryho Kinneara, herce hodného spousty vedlejších postaviček v Mr. Beanovi, spíš neefektivní. Scény, v nichž má jen trochu delší dialog, nebo se nedejbože sejde s alteregy v hospodě, jsou prostě rušivé. Lidi jsou jistě bezcitní manipulátoři (na muže bych to asi úplně neomezoval, obzvlášť dnes, kdy už dva gendery stejně nefrčí), a když Harper sděluje labilnímu manželovi svůj rozvodový verdikt, film je rázem vtahující (má navíc k dobru dobře naaranžovanou úvodní scénu). Bloudění ve venkovském duševním labyrintu, o němž od začátku víme, že je to jen neškodný imaginární labyrint, se však rychle omrzí. Hra na Kubricka je tu patrná z poměrně strohé inscenace, jenže Garland je tak o 60 % horší režisér než Stanley (a to není urážka, fakt ne) a Men nudí. Závěr je samozřejmě pikantní a cronenbergovské hrátky vítám kdekoli, u závěrečných titulků si nicméně řeknu maximálně wtf a druhý den už o filmu nevím. Pche, na Osvícení si vzpomenu snad každý den a každý druhý uvažuji, jestli si ho zase nepustím. 65 %
  19. Nic ve zlým
    Nic ve zlým (2023)
    6
    Co dělat s „odvážnou generační komedií“, jejíž zápletka už v samotném základu působí tak nepravděpodobně a z pohledu žánru šablonovitě? Nechat nahou Jennifer Lawrence svést menší bitku na pláži… Bráno s nutným odstupem, Nic ve zlým je neškodný snaživý snímek s několika dobrými postřehy o úzkostech, jež mohou vyplývat z přehnaně starostlivých rodičů, nebo obecně o nastupující vysokoškolské generaci, jejíž zájmy leží spíš na displeji než v posteli. Nakonec je fajn, že nám tvůrci necpou happyend jak z Prciček a oba sympatické protagonisty nechají smířlivě povzdechnout nad tím, že jejich rozdíly se musí respektovat, i když by se samozřejmě daly překonat. Poučení postav je správně cílené a jednoznačné (a očekávané), cesta k němu někdy vtipná, někdy lehce trapná a většinou snesitelně připitomělá. V situaci toho hňupa bych ale v 19 určitě být chtěl, morální poučení by do rána vyklidilo pozice.
  20. To jsem já, Marget!
    To jsem já, Marget! (2023)
    8
    Ani se nedivím tomu senzačnímu hodnocení na Rotten Tomatoes. Ten film si zdánlivě jede podle šablony lehčích dramat o dospívání, ale skoro nikdy není neoriginální nebo nudný. Víc ho docení určitě ženy, ale vnitřní zápasy protagonistky jsou univerzální a vůbec nevadí, že dilema ohledně náboženství (mamka křesťanka x taťka žid) vyznívá hlavně symbolicky. Je to ostatně o tom, jak neposkvrněnou dětskou mysl ovlivňují venkovní podněty, jež ji zbytečně zatěžkávají přemýšlením nad něčím, co beztak nejde ovlivnit. Třeba menstruace. Co se má stát, k tomu dřív nebo později dojde. Dřív nebo později najdeme i ty kamarády, kteří za to stojí. A nakonec třeba i lásku, bez ohledu na vyznání či postoje rodičů. Možná je to až příliš feelgood a bez větších dějových zádrhelů, ale v tom je tentokrát asi kouzlo. A samozřejmě v Rachel, která zase hraje fantasticky. Jenže tentokrát asi hlavně proto, že hraje sama sebe.
  21. Pavučina
    Pavučina (2023)
    8
    Koncept má samozřejmě fatální logické díry a trochu ztrácí efekt, pokud znáte jednu čarodějnickou epizodu Simpsonových… Ale sakra, já byl nervózní a každý přesně načasovaný zvrat jsem si hrozně užíval. Na Pavučině je nakonec nejvíc nešťastné, že v závěru bezpečně zúročí načrtnuté motivy a primárně zůstává mainstreamovým hororem, ačkoli mířila k vyššímu a ojedinělému vysvědčení. Jenže práce s těmito motivy v čele s odvážným rozhodnutím démonizovat na pohled milující příměstskou rodinu je natolik jistá, že žánroví fandové by měli vzít kina útokem. Ač nedosahuje jeho kvalit a nechce se jim přibližovat, loňského Barbara Pavučina připomene opakovaně. Neobejde se bez lehce nadpřirozených motivů a ve finále následuje obvyklou hororovou šablonu. Jenže provedením je většinou vítaně realistická a má vtahující příběh i proto, že obvyklé hororové šablony umně převléká.
  22. Armageddon Time
    Armageddon Time (2022)
    8
    Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout.
  23. Mluv se mnou
    Mluv se mnou (2022)
    7
    Symbolika ďábelské návykové látky a generační satira občas upouští nahromaděné napětí, ale skloubení hororové a rodinné linie vyústí v silný žánrový zážitek. Film si nezaslouží nahlížet jako čistokrevný horor, nýbrž jako komplexní psychologické drama, v němž do sebe všechny motivy hladce zapadnou a jehož jednotlivé scény působí navzdory duchařskému podhoubí neotřele a originálně. Není to revize, ale místy tak alespoň vypadá. A to osobně cením. 75 %
  24. Meg 2: Příkop
    Meg 2: Příkop (2023)
    6
    Nakonec nevadí, že samotní žraloci dlouho hrají druhé housle. Obrovští megové beztak svou kořist jen ve velkém polykají a tvůrci se většinou nepokoušejí vzbudit bázeň z jejich smrtonosných nástupů. Moc by jim v tom nepomohlo ani poněkud umělé CGI. Tohle je v jádru osmdesátkový akčňák říznutý buddy komedií, do něhož se přimíchali megalodoni. A když se v závěru všichni sejdou v ostrovním letovisku, kde hrdinové nahání monstra ve vodě, na souši i ve vzduchu a do toho zlí lidé střílejí po hrdinech, je to zábava. Finální akce trvá dost dlouho, má spád a dobře obsazeným a celkem slušně napsaným protagonistům sežrání nepřejeme. Meg 2 hrdě tasí očekávanou stupiditu, ale rovněž působivé (byť místy nepřehledné) podmořské lokace a inscenace, kde Wheatley zdatně opisuje od Camerona, a nálož akce, která má hlavně bavit. Příběh samozřejmě kdekomu přijde jen pitomý a nejde říct, že nebude mít pravdu. Přece však jde o výplach, k němuž můžete pociťovat sympatie docela beze studu.
  25. Matinee
    Matinee (1993)
    8
    Přehlížený klenot z dob karibské krize. Exploatační režisér Woolsey uvádí v Key West poblíž vojenské základny film Mant! o člověku, jenž zmutoval smícháním mravenčí a lidské DNA. Dnešní optikou, kdy debata o jaderném zbrojení a zastrašování narůstá, se Matiné jeví jako ideální relaxační protipól k vážnému Oppenheimerovi. O závažných věcech pojednává s lehkostí nenáročného odpoledního představení v kině, kde publikum vášnivě reaguje na ty nejpokleslejší, a přitom nejvíc ryzí filmové podněty. Kinosál se zde stává popkulturním chrámem, který se z bezpečného útočiště před nástrahami reality mění v její ultimátní prožitek. Kvůli nezvladatelným vychytávkám Goodmanova režiséra (pocta Williamu Castleovi či Rogeru Cormanovi) a paranoii jednoho ze zaměstnanců, přesvědčeného o zažehnutí jaderné války, vzniká zábavný chaos připomínající katastrofické filmy. Ty evokuje i Woolseyho „4D“ projekce odkazující k systému Sensurround, který Universal vyvíjel v 70. letech a jenž rozvibroval sedačky u blockbusterů jako Zemětřesení (1974) nebo Bitva o Midway (1976)… Matiné perfektně reflektuje dobu, již pro změnu utvářel strašák studené války. Ta už v průběhu padesátých let zakořenila v popkultuře a v podstatě zažehla subžánr sci-fi hororů, jejichž zápletky se odvozovaly od možných dopadů radiace a vojenských experimentů. Woolsey přetváří hrozbu jaderného úderu, která prostupuje i každodenní školní docházku v podobě náhlých evakuačních cvičení, do ryzích cinefilních zážitků. Stejně jako Joe Dante, jehož možná nejlepší film docení hlavně milovníci kinematografie, jimž neuniknou ani sofistikovanější a skryté pocty. 85 %
  26. Oppenheimer
    Oppenheimer (2023)
    10
    Napodruhé, kdy jsem neměl infarktové stavy a dokázal se ještě lépe soustředit na konstrukci příběhu, jeho paralelních vícečasových linií i jednotlivých scén, to povýšilo na asi nejsilnější a nejdůležitější Nolanův film. Je to vlastně film o záměně, předávání a hlavně zamítání moci a prestiže ve světě, za jehož racionální a pragmatickou oponu vidí málokdo. Je úžasné, že těch pár rozhovorů s NÍM vygeneruje tak fascinující napětí a další v podstatě mysteriózní narativ o tom, co by mělo být důležité v mezích souboje vědy a morálky, ale co je zastíněné malicherným politickým aparátem charakterizovaným třeba oddělováním (chcete-li štěpením) geniálních a potenciálně vlastizrádných lidí a především pomstychtivou ješitností. Film o tom, co mohou udělat lidé s jejich děsivým chápáním vesmíru a světového řádu, nikoli co může napáchat bomba. To přece všichni víme, i když jako Oppenheimer třeba jen podprahově a s pár předběžnými teoretickými otazníky.
  27. Barbie
    Barbie (2023)
    7
    Barbie je film, který si vlastně budu pamatovat nadosmrti, i kdybych ho už podruhé neviděl. K prasknutí nacpaný letňák v ČB mi vygeneroval unikátní filmový zážitek hodný kultovního díla, jehož scénář sice jakoby místy generovala umělá inteligence, feminismus je v něm pro prváky a plastické postavy jsou hlavně prostředkem sdělení, nikoli emocí (což tvůrci přitom vnucují)… Ale koncept si vás získá absolutním příklonem k popkulturní perspektivě, zatímco jednotlivé myšlenky mají až překvapivě oduševnělý základ. I já jsem se v tom Kenovi nakonec našel, i když mi tam chyběly i plešaté modely hraček.
  28. Indiana Jones a nástroj osudu
    Indiana Jones a nástroj osudu (2023)
    7
    Je v tom strašně věcí, co mi minimálně při první projekci vadily a nedovolily mi ponořit se do příběhu tak, jak by si asi zasloužil. Hlavně vizuál je oproti všem předchůdcům zkrátka umělý a dost jsem trpěl u úvodního flashbacku. Omládlý Ford bil do očí, a byť akce na vlaku je sama o sobě vynalézavá a intenzivní a dobře reflektuje válečnou špionáž aka Kam orli nelétají, charakter Indyho v ní dostává na frak. Tenhle dřív obyčejný brýlatý profesor, co se mezi náckovskou přesilou často zmateně potácel a plány mu nevycházely, jelikož je vymýšlel za pochodu, přece nikdy nebyl heroickým nezranitelným hrdinou. Důchodcovská linka je naštěstí lepší, snaží se o variabilnější dobrodružství a dynamickou změnu lokací, přičemž po vzoru čtyřky neopomíjí rozvíjet osobnost a osobní život protagonisty. Chybí tomu Spielbergova kreativní inscenace, již Mangold jen občas vykrádá a většinou se k ní ani nepřiblíží, ale příběh je naštěstí dost přímočarý a motivačně sevřený. Zvraty se dopředu předesílají (bacha na loutkové divadlo) a tvůrci se snaží udržet děj v pohybu, i když vyžaduje komorní promluvy. Výtky navíc opět ignorují fakt, že neexistuje něco jako recept nebo optimální podoba filmu o Indiana Jonesovi - jsou tu formální dominanty, kterých se teda Mangold drží křečovitě, a potom jen volné pole působnosti pro žánrové a hypertextuání blbnutí. A toho tady dostaneme dostatek, od Tintina, podmořských verneovek a fascinace objevováním vesmírného časoprostoru v šedesátkách až po ‘ehm spoiler’ sandálové velkofilmy téže doby. Zčásti mě ten film štval, ale nechávám si dost prostoru k tomu, abych ho měl jednou taky hodně rád..
  29. Matka
    Matka (2023)
    4
    Ačkoli obsazení a tvůrčí tým vzbuzují naděje, Matka spadá k těm nejrutinnějším ambiciózním dílům Netflixu. Ženské hrdinky už životněji, nápaditěji a emocionálněji vytvarovala řada jiných filmů a 117 minut je pro takto šablonovitý děj hrozně moc. Snímek nevýrazný a nadbytečný v takřka každém ohledu.
  30. Vlk ze Snow Hollow
    Vlk ze Snow Hollow (2020)
    6.5
    Vehementní snaha přijít s usedlým a co možná nejrealističtějším konceptem vlkodlačího hororu nabízí na první pohled zajímavé spojení satirické detektivky s vraždící obludou v lákavém prostředí zasněženého neowesternu. Scény s chlupatou potvorou jsou super a vyústění celkem překvapí, ale v průběhu se dere do popředí neatraktivní rodinná vata a nesympatická hlavní postava, jejíž jednání dost narušuje potenciální napínavou zábavu. Humor není na obtíž, ale vedle jediné opravdu vtipné scény mu schází zapamatovatelná poetika a nedokáže zakrýt fakt, že ambiciózní tvůrce to celé myslel velmi vážně a komediálními vsuvkami jen zalepuje nefunkční vývoje aktérů a nefunkční aktéry jako takové. Ztratit u toho 80 minut života v pohodě můžete, ale na opravdu dobrý film si vlkodlaci budou muset stále počkat.
  31. History of the World: Part I
    History of the World: Part I (1981)
    6.5
    Vlastně už typický Brooks - geniální vtipné momenty (jednoznačně vede Mighty Joint a Poslední večeře v krátkém sledu) střídané nudnější vatou, která ale nepostrádá autorský švih a alespoň vynalézavé pokusy o humor. Hlavně část s inkvizicí je mrháním potenciálu, ale celé je to zase tak roztomile své a bujaré, že bych to nikdy nerealizované pokračování s krasobruslařem Hitlerem určitě rád uvítal.
  32. Nová šichta
    Nová šichta (2020)
    7
    Rozhodně dobrá a chvályhodná práce. Bohužel jsem se v průběhu jen těžko zbavoval pocitu, že takto poctivá tříletá práce se sběrem informací zkrátka vyžaduje více než střídmých 90 minut - ty možná stačí na to, aby na diváka plně zapůsobily chytře navozované kontrasty (špína a černota v šachtách × běloskvoucí kanceláře; dlouhé neupravené vlasy × krátký elegantní sestřih; manuální dřina a veget v hospodě × statické povolání a neustálý zápřah na mozek) a sociální apely kolem nezaslouženého statusu quo a dramaticky nastupující automatizace práce, ale opravdu empatického napojení na protagonistu a na jeho dílčí myšlenkové pochody jsem se osobně moc nedočkal. A mám přitom dojem, že se o to Jindřich Andrš skutečně poctivě snažil. Skoky mezi jednotlivými etapami mi ale přišly moc rychlé a hlavní myšlenku toho kterého úseku vždy tak nějak překotně vystihl některý z těch ne úplně autentických dialogů (hádka v hospodě, svěření se kolegovi na maškarním večírku). Co je ale naopak fajn a co kvituji, jsou jednoznačná srozumitelnost a stabilní argumentační stanovisko, od něhož se nijak drasticky neodbočuje. Tomáše nám samozřejmě má být trochu líto jako člověka, který po více jak 20 letech věrných služeb a pro většinu lidí nepředstavitelné dřiny musel v práci skončit a neměl jinou kvalifikaci, a dokument nám tohoto člověka představuje nezkresleně a v přímočaré jednoduchosti deklamuje, jak lze 'ostravský americký sen' i v nepřívětivé době dotáhnout do konce. A dá se tomu nakonec i docela odpustit, že vyjma úvodních minut postrádá veškerý materiál tu absolutní surovost a psychickou tíhu, jakou se chlubilo třeba slavné a námětem v mnohém spříznění britské filmové hnutí 'kuchyňského dřezu' z 60. ___ Nejedná se tedy o zásadní revoluční počin a mnoho dílčích motivů přechází časosběrná metoda moc kvapně a zjednodušeně, ale pravdivý a současně symbolický příběh sympatického protagonisty funguje a přináší vítaný pohled na další temnou stránku současné automatizace, stejně jako na nikdy neuhasínající plamínek naděje. Ocenil bych osobně upřímnější sejmutí venkovní masky příkladného bojovníka a zevrubnější prozkoumání sociálních i psychických problémů, ale jako výpověď o jedné životní etapě s cílem pozitivně burcovat sebevědomí nekvalifikovaných osob bez budoucí vize tento zajímavý portrét určitě obstojí. Méně už bohužel jako plaše a slabě strukturovaný apel na společnost samotnou.
  33. Boratův navázaný telefilm
    Boratův navázaný telefilm (2020)
    6.5
    První polovina super - svižná, vtipná, tak akorát nekorektní a nápaditá. Pak ale přichází nebývale stagnující vata plná kostrbatého pohybu postav a nudných emancipačních keců, které si mohl někdo tak odvážný a neotřelý jako Cohen odpustit. Na správnou vlnu se tak naladí zase až posledních deset minut a ukazuje se, že silnější je tenhle film v úsecích, kdy se sází na odděleně vypointované klipy a gagy. A to není pro celovečerák s přesahujícími politickými a sociálními nitkami úplně dobře.
  34. Wolf Creek
    Wolf Creek (2005)
    6.5
    S odstupem pár dnů ten film docela roste. Nenazval bych ho přímo dobrým, na to je v něm dost laciných zvratů a málo skutečného zhnusení, jaké nám třeba původní Texaský masakr servíroval i s úroky, ale určitě bych se o něm nebál napsat, že je v mnoha ohledech ozvláštňující. Nemám jistě nakoukáno nějak závratné množství slasherů, ale konkrétně hixploitation mám rád a určitě vím, s čím mohu od jeho zástupců při sledování počítat. McLean ale zajeté struktury úplně nenásleduje a docela jinak uchopuje hlavního záporáka, buranského bezcitného řezníka, který více než standardní anonymní hrozbu ztělesňuje hrozbu australského vnitrozemí jako takového - na první pohled drsný strýček odvedle, který si vás obmotá kolem prstu a odmítá globálně vnucovaný folklór (skvělá narážka na Krokodýla Dundeeho), ve skutečnosti ale nepředstavitelně surové nebezpečí, jaké vás buď zničí, nebo trvale poznamená. Představení hlavních postav a jejich charaktery bohužel nejsou moc zajímavé, ovšem pozvolné navozování atmosféry funguje dobře, a když se ten dobrácký strejda konečně objeví na scéně, už jen nervózně čekáte, co ty chudáky asi v příštích hodinách potká. Zajímavá je i struktura přesouvání pozornosti mezi jednotlivými oběťmi, která mi ale přišla lépe vytěžená i gradovaná ve dvojce - zde se McLean drží při zemi a snaží se dostát vnucovanému dojmu reality (inspirace dvěma reálnými vrahy je skutečná, ale okrajová a hodně přikreslená), ale úplně se mu nedaří trefit ten přesný balanc mezi šokujícím násilným slasherem a usedlejší výpovědí o přesahujících sociálních (dá-li se vztah mezi turisty a křupany v řídce osídleném vnitrozemí tak nazvat) problémech. Vydat se v druhé půlce cílevědoměji jedním směrem, určitě bych si neměl na co stěžovat.
  35. Tmavě červená
    Tmavě červená (1975)
    7.5
    Scény se zamaskovaným vrahem jsou špičkové a pointa i neokoukaný koncept rozhodně zvedají palec nahoru, ale nemohlo to vážně být o 15 minut kratší? Argento často úplně kašle na rytmus a některé scény až neúměrně protahuje, což je v případě takhle autorsky silného a výrazného díla velká škoda. Na silný dojem to stačí, ale znovu bych si to celé jen tak nepustil.
  36. When Worlds Collide
    When Worlds Collide (1951)
    6.5
    Je tu určitě spousta pozitiv a musím obdivovat odvahu tvůrců, kteří se do takhle objemné látky pustili už na počátku padesátých let. První dvě třetiny jsem si přitom dokonce říkal, že sleduji jedno z vůbec nejlepších sci-fi své doby, kde se napětí netěží z laciných trikových atrakcí, nýbrž ze samotného námětu vyvolávajícího silné empatie. To zaměření na komplikovaný lidský faktor v bezprecedentní situaci je celkově chvályhodné a plynou z něj silné motivy, ale ty jsou v součtu v krátké stopáži rozesety po trsech a chybí jim soudržné uchopení. Tuhle látku by dnes perfektně zvládl Emmerich, který zkrátka umí postavičky na osudové šachovnici dirigovat jako málokdo - pokud by mu tedy scénáristé utnuli teatrální snahu o humor a pohlídali si fyzikální nesmysly, jakých se dopouští Matého snímek (k Zemi se blíží obří hvězda a lidé unikají v raketě na poslední chvíli, nezasaženi žárem ani gravitací - a je tam toho samozřejmě více). Není to opravdu špatné a něco to o lidech jistě vypovídá, ale i s ohledem na dobu vzniku čpí z kvapně pojaté struktury nevyužitý potenciál. A já už se po tomhle solidním předkrmu vážně těším, až Roland konečně pošle vstříc matičce Zemi její zlobivý satelit Měsíc.
  37. Zardoz
    Zardoz (1974)
    7.5
    Ačkoli si sám nejsem jistý, jak se k němu postavit, dovolím si Zardoz nazvat vizionářským dílem hodným pozornosti. Může se sice stát (je to vlastně pravděpodobné), že se v úvodu zasmějete a přepnete na Výměnu manželek, ale já osobně jsem byl neopakovatelně okouzlen - dějí se tam divné věci a řada scén vypadá jako dražší pornofilm s dominantním, teple oblečeným hřebcem, jenže Boorman dokazuje filmařské kvality a vytváří okázale pohlcující svět, za jehož lacinou slupkou bují stovky zajímavých myšlenek a sebevědomá vize budoucnosti, která po rozpletení nepůsobí zase tak blbě, jak se zpočátku zdá. Byl jsem vážně zvědavý, jak se to vyvrbí, a poslední scéna mě definitivně přesvědčila o tom, že tenhle kult budu opatrně následovat - bez takových originálních úletů od nadaných režisérů by přece byla kinematografie o dost nudnější, stejně jako bez Seana Conneryho, který to i v nejvtipnějším představitelném kostýmu uhrál s velkou grácií. Chápu ale každé hodnocení, takhle zvláštní průsečík mezi brakovou satirou a inspirativně filozofující vizí lidstva si o diverzitu přímo říká. Za mě nějakých 75%, ale těžko říci, zda to ještě nevyzraje (či naopak neshnije)..
  38. Společenství vlků
    Společenství vlků (1984)
    6.5
    Napoprvé spíše zklamání a bohužel nevím, jestli bude nějaké podruhé. Atmosféra je bezesporu uhrančivá a koncept neokoukaný, ale ten snový a zamotaný narativ mi zkrátka přišel místy křečovitý a až příliš odtažitý. Je to možná báječná škola v aranžmá fikčního a fantastického světa, ale jeho dynamika mě nebavila a příběh mě oproti stejně starému a v lecčems podobnému Nekonečnému příběhu za pačesy nechytil. Ale třeba příště.
  39. The Rental
    The Rental (2020)
    6
    Nápad dobrý a spádu druhé poloviny není moc vytknout, ale film, který chce stavět na chování svých postav v nepředvídatelné a zapeklité situaci, si prostě nemůže dovolit, aby byly všechny postavy takhle nesympatické a hloupé (chudák nájemce se zpočátku prostě musel chovat zvláštně, aby to celé pasovalo nějak dohromady). Hororová linie je uspokojivá a režie nic nekazí, ale velmi křehké vztahy mě vůbec nebavily. Tohle chtělo na papíře lépe domyslet.
  40. Would You Rather
    Would You Rather (2012)
    7.5
    Ten jednoduchý koncept funguje po celou dobu perfektně - vůbec nevadí, že chybí nějaký tematický nebo myšlenkový přesah, protože je to stejně satira jako řemen, která na hororovém vztahu mezi lovci a oběťmi staví o dost explicitněji, než je zvykem. Ze hry není úniku a naštěstí je dostatečně vtahující a gradovaná, abychom s postavami bez obtíží vydrželi až do konce. Psychologie je samozřejmě z lacinějšího soudku, ale sám sebe jsem si do té situace často projektoval a zkrátka nemohu říci, že by tvůrci mou představivost a zúčastněnost v jakémkoli bodě nějak urazili. Takhle má vypadat levný komorní horor.