Profilový obrázek

martin-mickey-stusak

Martin Štusák

Komentáře 4 457

Od nejnovějších
  1. Signál
    Signál (2024)
    5
    Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?
  2. King of the Lost World
    King of the Lost World (2005)
    0
    Mockbuster na snímek „King Kong“ (2005) od Petera Jacksona, do kterého se vmísil motiv povídky „Ztracený svět ´ literárního autora sira Arthura Conana Doyla, rovněž mnohokrát filmově zpracované, a rozpoznat lze i motiv televizního seriálového megahitu „Ztraceni“ (2004). Asylum a jejich céčkový filmový svět. Už úvod stojí zato. Letadlo vletí do džungle a mohutně exploduje. Vidíme trosky rozpůleného letadla, v nichž jsou jen otřesení cestující bez sebemenšího škrábance, jako by seděli v autobuse, který narazil do semaforu. Následně se dozvídáme, že narazili do skály a že první polovina letadla je několik desítek kilometrů daleko. A tak se tam vydají. Dobrodružství začíná a divák již má představu, jak to celé bude vypadat. Cestou je napadají obří CGI monstra, která se v záběru objeví tak krátce, že stačí mrknout a zůstanou nepovšimnuta. Pozor na toho Konga. Jeden by nevěřil, že je to celé o něm. Dokonce jsou také přepadeni domorodou skupinou, která vypadá jako středoškoláci, kteří zrovna mají karneval. Jedna domorodkyně dokonce umí kung-fu nebo co. Jedna nelogická věc za druhou, plus naprosto stupidní dialogy. Popis filmu končí informační větou, že začíná boj o život. To je pravda. O život diváka.
  3. Sliz
    Sliz (1988)
    8
    Je růžový, slizký a z jiného světa. Nebo ne? Ať tak či onak, tiše se přiblíží a pohltí svou oběť. Sliz. Nostalgická předělávka sci-fi hororu „The Blob“ (1958), který vylepšuje atmosféru na tvůrčí úroveň 80. let. Oproti původnímu filmu je patrný zejména pokrok ve vizuální stránce a tricích. Zde je již patrný mnohonásobně vyšší rozpočet. Atmosféra je tak zábavnější a vše je bráno s naprostým nadhledem. Takže ani tentokrát si nikdo hrůzou a napětím kousat nehty nebude. Synonymem je spousta vtipných hlášek nahrazující komediálnost. Režisér Chuck Russell, který se podílel i na scénáři, je sice pevně věrný předloze, avšak všechny dějové okolnosti pojal tak výrazně, že co se týče jakéhokoli potenciálu příběhu, předvídatelný, ač se to může zdát, není. Minimálně alespoň co se týče obětí. Jako obvykle je přítomna narážka na studenou válku, ale ne tak razantně jako v padesátých letech, kdy se to cpalo, kromě westernů, takřka do všeho. Takže suma sumárum, film tedy opět postrádá napětí, děs a vůbec jakýkoliv náznak strachu, ale je mnohem zábavnější a dá se říct, že neztrácí nic ani na dnešní dobu nadvlády CGI efektů. Starou dobrou nostalgickou školu atmosférického gore, výpravy a nasvícení scén prostě CGI nenahradí.
  4. The Day Time Ended
    The Day Time Ended (1979)
    4
    Vědecko-fantastický film z konce 70. let vzdává hold fantasy, sci-fi a mysteriózním filmům z předchozích let, které sahají až do 30. let 20. století. Už samotný název evokuje na film „Den, kdy se zastavila Země“ (1951). A podle toho také film vypadá. Triky jsou přesně takové, jaké byly v oněch letech. Nejzajímavější na ději je koncept, který o tři roky později použil Steven Spielberg pro svůj film „E. T. Mimozemšťan“ (1982) a Tobe Hooper pro svůj film „Poltergeist“ (1982), kterému se příběh přibližuje více. Malá dívenka se jako první setkává s podivnými událostmi a mimozemskými bytostmi v domě, kam se nastěhuje se svými rodiči. Když k poznání dojdou i rodiče, začnou se dít věci. Takže co se týče vývoje děje, předvídatelnost je již po tolika letech neodvratitelná. A co se týče mimozemských postaviček, Spielbergova „Blízká setkání třetího druhu“ (1977) se vrní blahem, a pravěkých zvířat, se samozřejmě jedná o výraznou animaci. Asi nepřekvapí, že tvůrci nevynechali ani souboj dvou dinosaurů, který jsme mohli poprvé vidět už ve 30. letech. Jako třeba ve filmu „King Kong“ (1933). No, tentokrát se jim to úplně nepovedlo. V příběhu je použito poměrně dost motivů, které jsou však značně odlehčeny. Možná proto, aby to na 80 minut stopáže nebylo příliš nacpané a nepřehledné. I tak se základní linie o cestování časem stává nelogickým konceptem ve spojení s příchodem malých mimozemských postaviček. Zkrátka to postrádá smysl. Spousta věcí zůstává nevysvětlena, tudíž v divákově mysli zůstává nad spoustou věcí rozum stát. A tak z filmu zůstává jen prosté vyprávění bez napětí, dramatu a emocí. Takže taková malá, skromná mysteriózní sci-fi fantasy pohádka pro dospělé.
  5. Narco Valley
    Narco Valley (2018)
    2
    Nízkorozpočtový film vhodný pouze pro televizi. Žánrově se jedná o další gangsterku, která absolutně ničím nepřekvapí. Nesčetněkrát vyzkoušená dějová šablona vytváří předvídatelnou etudu téměř v každé scéně. Je to opravdu jednoduché. Bývalý mladý gangster se po propuštění z vězení snaží napravit, ale osud ho stejně zavane do světa zločinu. K tomu žádné přestřelky, žádné honičky, žádné rvačky. Vše poklidn konverzační bez sebemenšího náznaku napětí či dramatu. Ano, je to dobré pro vyplnění televizního programu, ale jinak bohužel.
  6. Bad Blood: The Movie
    Bad Blood: The Movie (2016)
    5
    Námět příběhu evokuje tvorbu 50. a 60. let, kdy vznikalo poměrně hodně filmů o obojživelných tvorech, kteří zabíjejí vše živé. Zde motiv připomíná předlohu o vlkodlacích. Dospívající dívka je prostě napadena obojživelnou příšerou a celá koncepce zápletky je jen závodem s časem o nalezení protilátky dříve, než se v obojživelnou příšeru promění také. Film sice působí nízkorozpočtovým dojmem, ale poněkud neobvyklý vizuální nádech mu dává šanci. Připomíná totiž grindhouseovou produkci. Psychedelická atmosféra s patřičným gore, slizem a ujetosti působí spíše poněkud zmatečným dojmem, zejména v tom, co se děje a proč, byť je počáteční myšlenka poměrně jasná. Rodiče jsou znepokojeni drogovou závislostí své dospívající dcery. A zbytek? Najatý detektiv se svými halucinacemi k pochopení dané problematiky také příliš nepřispívá. Naštěstí toho v ději není použito tolik, aby to diváka zmátlo víc, než je nutné. Vizuálně je tedy film neobvyklý, ale v jádru poměrně solidní, takže v hororových vodách si šanci zaslouží. I kdyby jen na jedno zhlédnutí.
  7. Non si deve profanare il sonno dei morti
    Non si deve profanare il sonno dei morti (1974)
    8
    Zombie film, který vyšel čtyři roky před fenomenálním Úsvitem mrtvých (1978) George A. Romera, který jako by tento zastínil. A je to škoda. Zajímavá je doba natáčení, protože to měl na svědomí španělský režisér Jorge Grau, který se mimochodem inspiroval prvním zombie filmem George A. Romera ' Noc oživlých mrtvol“ (1968), přestože byly horory ve Španělsku zrovna zakázané. Spojil se tedy s italskými filmaři, kteří už měli se zombie horory zkušenosti a kteří tento film zafinancovali. A tak se stalo, že Grau posunul myšlenku o chodících mrtvolách zase o něco dál a navíc jej poprvé představil v barvě. Vymyslel originální nápad, jak probudit mrtvé, čímž se zase později inspirovalo mnoho dalších filmových tvůrců, kteří to dál pojali v nejrůznějších variacích. Nejzajímavější však na celém tomto filmovém počinu je to, že je kritikou moderní společnosti. Poukazuje na benevolenci vědců zabývat se vznikajícími problémy vedlejších účinků jejich činnosti a na benevolenci policie vymanit se ze svých předsudků a brát v úvahu přibývající jasné důkazy o skutečnosti. Snímek na růžích ustláno tedy zrovna neměl a v dnešní době je už těžké posoudit, zda to bylo právě tou kritikou, nebo přítomnosti krvavých gore scén. Mimochodem, právě proto má kvůli různému uvedení nezvykle velké množství alternativních názvů. Působivá vizuální stránka podtrhující nenáročnou výpravu fungující i dnes, zajímavé zvukové efekty a plně dostačující příběh mající myšlenku a vkus, vytváří dostatečně mrazivou atmosféru, která diváka na pochybách určitě nenechá. Na sedmdesátá léta se počáteční dějství vyvíjí obvyklým pomalejším tempem, ale pak vše nabírá na obrátkách a divák je do všeho pohlcen. Jorge Grau si tímto u George A. Romera rozhodně ostudu neudělal. A vlastně je i možné, že právě tento film zase pro změnu ovlivnil i Romera, čímž natočil svůj výše zmíněný filmový hit.
  8. Thirteenth Guest, The
    Thirteenth Guest, The (1932)
    6
    Detektivní příběh, jak z pera Agathy Christie, který není vhodný pro diváky trpící tryskaidekafobií. Před třinácti lety se na zámku konala večeře pro třináct hostů. Je to také třináct let, co hostitel během této večeře zemřel a před svou smrtí oznámil hostům změny ve své závěti. Většina jeho změn se týkala třináctého hosta, který se nedostavil a jehož totožnost zůstala neznámá, a tudíž záhadná. Hosté, kteří se večeře zúčastnili, jsou nyní postupně nalézáni mrtví u stolu přesně na místech, kde seděli. Kdo je oním záhadným třináctým hostem? A má něco společného s maskovaným vrahem? Píše se rok 1932 a do kin vtrhla tajemná detektivka, která by se dala považovat i za jeden z prvních náznaků subžánru „slasher“. Na svou dobu jen ještě není tak divoká. Každopádně maskovaný vrah tu je, i když vypadá podivně a jeho dějová struktura je poněkud neohrabaná. On je vlastně poněkud neohrabaný děj celý, i když svým tajemnem a průzračností detektivního žánru zaujmout může, byť některé postavy skutečně vypadají spíše komicky než vážně. Možná je vtom záměr odlehčit napínavý případ, ale těžko říct, jestli to má být ještě komedie, nebo už parodie. Nemotorní policisté, kteří se snadno leknou a dělají neuvážené věci, na vážnosti příliš nepřidávají. Mnoho scén se stává až příliš zbytečně hloupými, takže i vyvrcholení celého děje vyznívá spíše podivně než zajímavě. Námět zajímavý skutečně je, proto to srovnání s Agathou Christie, ale styl zpracování se bohužel nějak minul svým účinkem.
  9. Whispering Shadow, The
    Whispering Shadow, The (1933)
    6
    Jeden z průkopníků dobrodružně-akčních detektivních seriálů, v tomto případě navíc s mysteriozním námětem. Technicky se takové pojetí zdá být na počátek 30. let 20. století poměrně odvážné, i když honičky a bojové scény, které dnes vyznívají obzvlášť směšně, byly k vidění už v němých filmech. Zde to však v detektivním žánru vyznívá přece jen trochu jinak. Za zmínku stojí ukončení každého dílu, které se používá dodnes. Ano, vždy je maximálně napínavý. Děj má švih, charakteristickou atmosféru, napětí a žánrově typický patos. Akční scény s honičkami jsou trochu zrychlené a v technických částech je vidět triková stránka, ale komu by to z hlediska filmové historie mohlo vadit. A tak tu máme hon na zločince zabíjející elektrickým proudem pomocí rádiových vln, kterému se říká„Šepotající stín, což je ostatně také název tohoto seriálu. Tvůrcům se tímto podařilo chytit nový vítr do seriálové tvorby, které kvůli nutnosti navýšení rozpočtu po nástupu zvukového filmu nemělo zrovna na růžích ustláno. Zajímavostí ještě je, že se seriál také dočkal sestřihu do podoby celovečerního filmu.
  10. The Blackburn Asylum
    The Blackburn Asylum (2015)
    6
    Šablona tohoto dalšího slasheru v sérii filmů dané variace o cestě mládeže autem odněkud někam, kdy na určitém místě narazí na partu vizuálně poměrně nevzhledných masových vrahů, může být ve své představě již poněkud nudná, ale pro diváky neznalé podobných starších filmů proč ne. Příběh nás tedy zavádí do prostředí, kde stojí „Azylový dům Blackburn“, jak zní název snímku v českém překladu, kde se dějí věci vskutku bolestivě vražedné. Z pohledu diváka jsou bolestivé především viditelně špatné CGI, a to ani ne tak vizuální efekty, jako animace jednotlivých událostí. Lavina kamení hned na začátku vypadá jako z počítačové hry. Není od věci také vyzdvihnout poměrně velké množství dějových klišé, bez kterých se to prostě neobešlo. Ne, logika zde jako obvykle nemá místo, takže nemá smysl se pozastavovat nad chováním hlavních hrdinů v různých situacích a dějových zvratech. Plynulost se však drží a závěrečný souboj se zdá být atmosféricky i délkou přijatelný. Diskuze mládeže však mohla být promyšlenější ohledně daných situací. Řešení typických problémů a sporů hodných daného věku v tu nejnevhodnější dobu nepůsobí zrovna věrohodně. Výpravě není co vytknout. Už tak ponuré a temné prostředí benzinové pumpy na počátku děje by v každém vyvolalo nepříjemný pocit. Na nízkorozpočtovou produkci tedy film vypadá po vizuální stránce docela dobře, pomineme-li CGI animaci, takže alespoň v tomto ohledu je patrná tvůrčí snaha něco evokovat. Na poli filmové tvorby nic neobvyklého ani převratného, ale jako náhrada za tematicky starší, zrovna nedostupné, filmy za zhlédnutí stojí.
  11. Beyond Atlantis
    Beyond Atlantis (1973)
    2
    Dobrodružný film jako vystřižený z filmového archivu 50. let, kdy námětově podobných snímků vzniklo nepřeberné množství. Nějaká expedice do neznámých míst, kde se setká s podivnou civilizací domorodého typu a kde je také ukrytý poklad. No, a samozřejmě s celkovou dobrodružně-romantickou atmosférou. Tentokrát se psala sedmdesátá léta, takže film je natočen barevně, ale jinak obstojně není o co stát. Snad až na podvodní scény, které jsou technicky opravdu povedené. Tyto záběry se nesou v téměř dokumentárním duchu. Na to, že jde o dobrodružný film, to však celkovému dojmu přidává jen velmi málo. Na film ze 70. let už tomu chybí výraznější akce a hlavně solidní příběh, o který by se dalo z diváckého hlediska opřít. Bohužel se zde nedá očekávat žádná zábava. Neúměrně slabý film pro slabší divácké chvilky. Za zmínku stojí snad jen to, že v něm hraje syn Johna Waynea Patrick. A to je asi tak všechno.
  12. Ten: The Secret Mission
    Ten: The Secret Mission (2016)
    7
    Unesli dceru amerického velvyslance a to neměli dělat. V patách jim je deset dívek, každá s výraznou bojovou schopností, najatých SIS. Akční film, který se nebere vážně, ale žánrově je záměrně zábavný. Takové filmy pocházejí hlavně z čínské kinematografie a tento indonéský právě přenesl takové téma do své provincie. Podle standardní dějové šablony se tak bohužel každá nadcházející scéna stává předvídatelnou, ale proč si kvůli tomu kazit filmový zážitek? Akce je tu víc než dost a ta závěrečná rozveselí každého akčního fanouška. Závěrečný souboj se netýká jedné dvojice, ale je skupinový a přiměřeně dlouhý pro efektivní zážitek. Dějová šablona je tedy jasná. Únos, nábor, tvrdý výcvik a akce. A jelikož se jedná o nízkorozpočtový film, nelze očekávat nic velkolepého. Choreografie soubojů mohla být o něco lepší, ale zase je to stará dobrá akční práce. Celkově tu tedy máme skvělou akční zábavu z Indonésie s pěknými děvčaty v akci bez jediného hluchého místa. Klišé už k tomu tak nějak patří.
  13. To je ale bláznivý svět
    To je ale bláznivý svět (1963)
    8
    Velká motoristická honba za pokladem, která paradoxně začala autonehodou. Velkolepý a velmi zábavný road movie, který si i přes svou obrovskou délku překvapivě drží otěže zábavnosti. Pozadím filmu je prý pocta podobným filmům z němé éry a něco na tom je. Film předkládá spoustu automobilových gagů, které jsou sice prokládány poněkud nudnějšími pasážemi, ale to na věci, jako celku, nic nemění. Ano, je to jedna velká groteska, jen v moderním pojetí se zvukem a dialogy. Takže přímočarost děje v plné jednoduchosti je pochopitelná. Jediné, co vzbuzuje obdiv, je nezvykle dlouhá stopáž, která nutí člověka předem přemýšlet, jestli to pouhé taškařice dokáží utáhnout. A světe div se, ono to jde. Zábava je jak vizuální, tak i slovní, takže celému tomuto filmovému pojetí bylo dáno dost energie na to, aby vše vydrželo. Hloupost, chamtivost, nestydatost a dalších charakterových lidských vlastností drží posloupnost všeho možného i nemožného v rámci daných skutků dosáhnout svého cíle tak okázale, že tu není nikoho, kterému by divák fandil a kterému určitě ne. Takže kladná či záporná postava? Ne, všichni jsou tu na jedné lodi… pardon, na jedné cestě. Později bylo na takové téma natočeno více filmů, takže se nedá říct, že zrovna tento je ten, ke kterému je třeba se vracet. No, šanci si to určitě zaslouží.
  14. Alla ricerca del piacere
    Alla ricerca del piacere (1972)
    8
    Námět tohoto filmu dává tušit, že se jím inspirovali čeští tvůrci filmu „Dívka na zabití“ (1975), který vznikl tři roky po tomto. Příběhy jsou samozřejmě odlišné, ale v obou případech mladá dívka pátrá po své ztracené kamarádce. Italské giallo, v němž nezvykle převažuje erotika, giallo spíše zastiňuje, takže celkové pojetí působí především jako erotický thriller. Na rozsahu všech zmíněných scén to ale nic nemění, i když fanoušci pravého gialla budou tentokrát bohužel zklamáni. A tak tu máme další vlastnost, kde se všichni chovají společensky s nevinnou tváří, ale s jiskrou sexu v každém pohledu. Vlastně už na začátku filmu musí být divákovi vše jasné, co se týče ztracené dívky, ale stejně je třeba to celé dokoukat do konce. S atmosférou nejistoty a tajemna se pracuje o něco méně, než je u giallo filmů obvyklé, ale funguje to, a tak i zde člověk často tuší, že nic není tak, jak se zdá. Film oplývá pomalým tempem s minimem děje, který se drží spíše při zemi, ale pro oko nemravovo má jistý šmrnc díky vlivu různých erotických eskapád, které jsou lesbického původu. Barbara Bouchet využívá svůj půvab do neskonalé skutečnosti, takže i jistý druh naivity její postavy občas rozvíří dějové vody, ale opět ne moc. Takže pseudothrillerová zápletka, k tomu série erotiky, ono pomalejší tempo a krotký, ale ne nezajímavý, děj mistrně podpořený kamerou, která umně mísí poetiku s napětím umocněným neméně zajímavým soundtrackem. Jasná volba.
  15. White Ghost
    White Ghost (1988)
    4
    Zde se tvůrci jistě inspirovali filmem Francise Forda Coppoly „Apocalypse Now“ (1979), který připomene už porada generálního štábu v úvodu s danou problematikou a následujícími plány. Jako obvykle jde však jen o námět, jinak si to jde svou cestou. Onoho vojáka ale pojali zvláštně. Chodí po vietnamské džungli polonahý jako Tarzan a vypadá jako dospělá verze mladíka z filmu „Modrá laguna“ (1980). Samozřejmě, že na správný válečný film o válce ve Vietnamu je tu kromě pár přestřelek, vypadající jako nutnost, i pár vyloženě drsných scén, ale co se týče děje, je do ouvej už i divákovi. Příběh je jasný, ale po sobě jdoucí scény jakoby ztráceli logiku. Zkrátka to není moc promyšlené, ale těžko říct, jestli to není jen z nutnosti kvůli nízkému rozpočtu. Jedná se o film z konce osmdesátých let, tedy z doby, kdy byly videopůjčovny nacpané podobnými filmy až po okraj a byly hojně vyhledávány pro hladové videopřehrávače. Příběh ohledně vietnamské války v džungli může diváky takových filmů oslovit. Zpočátku ději chvíli trvá, než nabere očekávané akční obrátky, ale jakmile se tak stane, není nouze o naprostou válečnou bezcitnost. Jako celek to není žádný trhák, ale žánrově s vědomím, že jde jen o videofilm, ještě dokáže přinést nějaký ten filmový zážitek.
  16. Cry Blood, Apache
    Cry Blood, Apache (1970)
    3
    Povraždí skupinku Apačů kvůli zlatu. Ostatní Apačové se po zjištění masakru pomstí. Vizuálně drsný western a ve své kvalitě krutý k divákům. Film neměl během výroby zrovna na růžích ustláno. Tři roky navíc trvalo, než byl uveden, a tak je to na celkovém výsledku poměrně znát. Herecké výkony oplývají amatérismem, výprava je nulová, prostě se jen natáčelo někde venku, navíc podivný střih a tok děje také působí dost kostrbatě. Ne, tohle prostě neuchvátí. Jedná se o film o pomstě, tentokrát však ze strany indiánů, což není na western úplně obvyklé. No, škoda.
  17. Indio
    Indio (1989)
    7
    Po úspěchu filmu „Rambo“ (1982) se na přelomu 80. a 90. let 20. století objevilo ve videofilmech množství tematických napodobenin různé kvality. Tento film, jehož hlavní ekologické téma se týká kácení deštných pralesů, dokonce na Ramba za mnoha okolností přímo odkazuje. Stejná je i dějová šablona, v níž se, byť mírně pozměněné, objevují i stejné scény. Jako například ošetřování zraněné ruky. Hlavní postava, a toho si jistě málokdo všimne, nese přímo jméno autora literární předlohy Ramba, a to Davida Morrella. Hlavního padoucha, v tomto případě šéfa stavby silnice skrz deštný prales, ničícího vše, co mu přijde do cesty, včetně místních domorodců, navíc charakterově stejného se šerifem, který se snažil Ramba chytit, zde opět se stejnou vervou hraje Brian Dennehy. Dokonce občas použil i stejné hlášky z Ramba. Takže ano, skutečně se jedná o věrnou kopii „Ramba“ (1982), ale nese si svůj vlastní příběh s úplně jiným vyzněním. Filmů upozorňujících na bezhlavé kácení deštných pralesů, jinými slovy na ničení plic Země, bylo natočeno také dost. Nejznámějším z nich je asi vysokorozpočtový „Šaman“ (1992), který se zase může pochlubit dobrodružně romantickou atmosférou s odkazy na přírodní vědy. Ale zpět k Morrellovi. Ve videoprůmyslu byl v té době docela žádaný a právě vliv osamělého akčního hrdiny se ohledně zájmu diváků projevil. Dnes se na film můžeme dívat všelijak, ale faktem je, že není úplně špatně natočený. Italská produkce kdysi hodně kopírovala známé filmy tohoto žánru, jenže většinou šlo o triviální kvalitu. Tento akční snímek si lze okem nostalgie vychutnat i dnes.
  18. Charley Varrick
    Charley Varrick (1973)
    9
    Přestože se jedná o nedoceněnou klasiku, je film řazen mezi dvacet nejlepších neo-noirových thrillerů 70. let. A je to film, z něhož se v pozdějších desetiletích hodně čerpalo, i když odkazuje na některé starší filmy o bankovních loupežích. A to je jeden z důvodů, proč je příběh a zejména charaktery postav dnes poměrně známé a vývoj děje do značné míry předvídatelný. Role bankovního lupiče se s chutí ujal Walter Matthau v domnění, že se tak zbaví nálepky komediálního herce. V době svého uvedení však film neměl zrovna na růžích ustláno. Mezi režisérem Donem Siegelem a Walterem Matthauem vznikly spory a zejména Matthau se o filmu nevyjadřoval příliš pochvalně. Studio Universal nakonec o film ztratilo zájem a brzy byl stažen z kin. Z dnešního pohledu se však jedná o vynikající filmařský počin Dona Siegela, který navazuje na jeho mimořádně úspěšný film s Clintem Eastwoodem Drsný Harry (1971). Siegel byl zkrátka úspěšný, a tak je osudu tohoto filmu věčná škoda. Matthau tedy v neobvyklé roli lupiče a drsňáka. Už to je samo o sobě přitažlivé. Navíc když bankovního lupiče nehledá ani tak policie, jako spíš mafie, které uloupené peníze patřily. Takový námět vždy vzbudí určité divácké sympatie a zvědavost.
  19. That Uncertain Feeling
    That Uncertain Feeling (1941)
    7
    Příběh byl pro film napsán podle francouzské divadelní hry „Divorçons“, která již dříve byla dvakrát zfilmována. Zajímavostí je, že druhou filmovou verzi „Kiss Me Again“ (1925) režíroval Ernst Lubitsch, režisér tohoto filmu, což znamená, že v podstatě natočil předělávku svého vlastního filmu, i když jsou v ději poměrně značné rozdíly. Francouzský divadelní námět je v obou případech stejný, jen pokaždé jinak zpracovaný. Jde o vztahovou komedii, která začala obyčejnou škytavkou. Jde spíše o situační komedii, v níž sem tam nějaký vtip či humorná situace vykouzlí úsměv na tváři, ale jako celek to zase lecjaká pecka není. Herecký ansámbl se však snaží, což svědčí o tom, že své role pojali dobře a snažili se ze sebe vydat maximum. Do kin však snímek diváky nepřilákal, takže veškerá nadšená snaha nakonec vyšla vniveč. Z dnešního pohledu v kontextu filmové klasiky to už přece jen kapánek vypadá jinak. Jak doba pokročila, snímek kapánek dozrál a stal se více zábavným a v rámci humoru relativně jemným vztahovým trojlístkem, ve kterém je hlavním motorem nejrůznějších konfliktů a úsměvných etud žena. Do jedné z rolí je skvěle obsazen Burgess Meredith, který je u nás známý především jako trenér Rockyho ve slavné filmové sérii Sylvestera Stalloneho. Dnes je tedy film příjemně odpočinkový, v některých ohledech zábavný a přitažlivý svým námětem i vlivem jeho zpracování. Jen pro jistu je raději lepší od toho moc neočekávat. Své diváky si to už určitě při uvedení najít dokáže, neboť takovéto milostné trojúhelníky mezi dámou a dvěma pány byly, jsou a jistě i nadále budou přitažlivé po mnoho dalších let.
  20. W Django!
    W Django! (1971)
    7
    Spaghetti western, Django a klasický příběh o pomstě. Zkrátka a dobře, zabili mu ženu a to neměli dělat. Drsné téma si samozřejmě zaslouží drsné zpracování, a tak se také stalo. Django jako statný pistolník, který působí dojmem, že se snad s pistolí v ruce už narodil, postřílí armády frajerů jen proto, že nepřátelsky jenom mrkli. Atmosféra je tedy odpovídající, a to i se soundtrackem typickým pro spaghetti westerny. Tvůrci se snažili do děje vnést i trochu humoru, ale byli s tím tak opatrní, že je to spíše na škodu. Anthony Steffen se, jako obvykle, v hlavní roli nijak neztrácí, takže Django je stále takový, jaký vždy byl. Chybí mu ale pořádný záporák jako protipól, což by mělo tendenci vést děj ke klasické závěrečné konfrontaci. Film je tedy poměrně akční a děj se ubírá stále k věci, ale není to jako filmy o Djangovi s Frankem Nerem nebo Terencem Hillem. Je to prostě akce s jednoduchým dějem a to je vše. Takže jako spaghetti westernový akční film je pro akční fanoušky v pohodě, scénáristicky by to jinak mohlo být daleko přitažlivější.
  21. Musorshchik
    Musorshchik (2001)
    6
    Už název snímku v českém překladu„Popelář“ na romantické drama vyznívá poněkud neobvyklým dojmem. Naprostý minimalismus postav dělá z příběhu téměř komorní záležitost, ovšem s přirozeným prostředím, které napomáhá dané, v tomto případě zimní, atmosféře. Alexej Guskov a Olesja Sudzilovskaja tvoří svými rolemi sympatickou dvojici, kterou osud svedl dohromady. A nebo ne? Jaké tajemství skrývá, jak se v Česku říká, pracovník technických služeb zametající ulice, z něhož se v mžiku vyklube milionář? A kdo je ta pohledná žena, jejíž charakter se neustále mění? S každou další scénou vyvstávají další a další otázky, na které divák marně hledá odpovědi. Filozofie myšlení člověka v rámci daných skutků a osobního tajemna, se tímto naskýtá pohled na lidskou chamtivost mířící až do obhajoby beznadějně. Děj tak představuje závoj náznaků, nejasností a dvojsmyslů v jinak poměrně jednoduchém ději. Jednoduše se setkávají dva lidé a pomalu se mezi nimi prohlubuje vztah. Vývoj děje podle typické romantické šablony se však tentokrát nekoná. Závěr je nepředvídatelný a o to překvapivější. Možná dokonce přímo šokující. Není to zkrátka romantický film, jak v první polovině stopáže vypadá. Tvůrci si však na něco takového vzali dost těžké scenáristické břemeno. Že je v jednoduchosti síla, bohužel v tomto případě neplatí. I když má závěr vyvolat dojem překvapení, chybí mu patřičný tah na branku, a to i v tomto případě, kdy se dbalo na to, aby se příliš rychle neprozradilo víc, než je nezbytně nutné. Každopádně se stále daří povznést abstraktní myšlení s přesahem do filozofického zaujetí, které ale lze v oné jednoduchosti také jednoduše přehlédnout. Takže co s tím? Je to určitý příběh o smyslu života, poukazující na morální volby člověka, který může být svým stylem zpracování romanticky povznášející, ale jako celek bude jinak pro mnohé diváky spíše zklamáním.
  22. Oskar
    Oskar (1991)
    4
    Gangsterských komedií se nikdy moc netočilo a Sly se zřejmě rozhodl tuto díru zaplnit. A pro takový filmový projekt se rozhodl využít úspěšnou divadelní hru Clauda Magniera, kterou právě zasadil do oněch amerických gangsterských 30. let. Hned je však třeba zapomenout na francouzskou filmovou verzi „Oskar“ (1967), kterou neproslavil nikdo jiný než sám Louis de Funès, který hru dokonce přímo uvedl na divadelních prknech. Sly se spíše atmosférou přiblížil ke staršímu snímku dánskému „Oskar“ (1962). Sly má na komediální dobrodružství až příliš kamennou tvář, ale protože tajně konkuroval Arnoldu Schwarzeneggerovi, který měl se svými komediemi vždy úspěch, šel do toho s chutí a obrovským elánem. Nehledě na famózní francouzské zpracování se samozřejmě dostavilo zklamání. Z bláznivé komedie se stala spíše průměrná úsměvnost, ve které kromě základů scénáře nefungovalo téměř nic. Sly se sice snaží seč může, ale nebýt občasných vtipných replik a hlášek, nejeden by se ukousal nudou. Ne, tady Sly udělal chybu. Chtěl ukázat, že stejně jako Arnie umí dělat komedie, ale tahle hra se pro něj ukázala jako dost velké sousto. Ale ano, sem tam něco pobaví, ale pokud právě mladý divák ještě neviděl Funèse. Na vtipné repliky a hlášky je tu sitcom. Na komedii, navíc bláznivou, už jsou potřeba také blázniviny a právě tady už to bohužel dost skřípe. Zkrátka tomu chybí ta správná energie.
  23. Chor Nikal Ke Bhaga
    Chor Nikal Ke Bhaga (2023)
    8
    Loupež diamantů v dopravním letadle, kde nic není takové, jak se zdá. Nebo snad ano? Záleží na tom, kdo se dívá a z jakého úhlu. Tarantinovská souhra nejrůznějších situací, kterými prochází letuška Neha Grover, která se dostala do svízelné situace, ze které aby se zase vymanila, vymyslí hodně odvážný plán, ve kterém hraje na obě strany. A co se týče veškerých událostí a hlavně překvapujících zvratů, kam se hrabe letuška Jackie Braun ze snímku „Jackie Brown“ (1997). Film by se dal zařadit mezi tzv. heist movie, ale je tu jedno velké ALE. Film uvádí Netflix, a jak je u tohoto VOD zvykem, příběh má sice svou základní dějovou linii, ale obsahuje viněty na motivy několika dalších filmů. Takže základ motivu o letušce a jejím plánu z výše zmíněného Tarantinova filmu, který jistě posloužil jako inspirace, je dán. Příběh to už má samozřejmě svůj vlastní. Loupež, přepadení, policejní zásah, dramatické vyšetřování, jedno překvapení za druhým a máme tu dobrodružný thriller, ve kterém o napětí rozhodně není nouze, který si s divákem právě těmi překvapujícími zvraty krásně pohrává. Scénáristé ale vždy formou retrospektivy divákům danou situaci ihned vysvětlí, takže každý zvrat má vždy svou logiku. Co se týče postav, ty sice vyznívají dost neobyčejně a vlastně se to týká i mnohých dialogů, ale to na věci nic nemění. Pro někoho to tedy může vyznít jako dějový mišmaš všeho možného v naprosto průměrné atmosféře, ale co se týče indických filmařů, ti tímto snímkem Quentinu Tarantinovi vzdali hold krásně.
  24. Brush with Danger
    Brush with Danger (2015)
    4
    Sourozenci Zhengovi se jako nezávislí filmaři pokusili tímto nezávislým thrillerem proniknout na americký trh. A je to film, který při vší své kreativitě především vybízí ke vzpomínkám na podobné béčkové filmy z přelomu 80. a 90. let. Kromě ztvárnění hlavních dvou postav stála Livi Zheng za režií, kterou na svůj první nízkorozpočtový film docela zvládla, i když je stále co zlepšovat, a Ken Zheng je zodpovědný za scénář. Samotný příběh je poměrně jednoduchý, což znamená, že je naprosto srozumitelný, a bohužel také dost předvídatelný. Samotný začátek představuje klasicky záměrně nahodilé množství dějových konfliktů, které mají prezentovat akční scény s bojovým uměním, ale brzy se ukáže, že i zápletka má ve své jednoduchosti co říct. Ve filmovém světě to sice nikdy díru neudělá, neboť v mnoha ohledech působí příliš amatérsky, ale za zhlédnutí určitě stojí. Sourozenci Zhengovi do toho, jak se odpradávna říká, dali všechno, co bylo v jejich silách, a každá snaha se i v tomto případě cení.
  25. Frankenstein: The True Story
    Frankenstein: The True Story (1973)
    8
    Slavné Frankensteinovo monstrum z klasického románu Mary Shelleyové v krásné televizní adaptaci je rozděleno do dvou částí, z nichž každá má celovečerní stopáž. Jednoduchá výprava v kostýmním studiovém filmu je jen nezbytným doplňkem pro navození správné atmosféry v poměrně romantickém příběhu, ale i tak ukazuje, že rozpočet nebyl zrovna malý. Vývoj děje je na celkovou stopáž tří hodin nezvykle pomalejší, ale zachovává si svou plynulost a podstatný dějový vývoj. Trochu nezvyklá je i postava monstra, které je od svého vzniku spíše dámským hezounkem, který se teprve od určité chvíle začne postupně měnit. Po herecké stránce jsou k vidění herecké koncerty všech hlavních protagonistů. Každý z nich pojal charakteristiku své postavy tak, jak měl, tudíž plně rozehrál zvýrazňující, romantizující, napínavé i šokující momenty. V rámci hororového rozhraní patří k tomu nejděsivějšímu, co je zde k vidění, utržení hlavy od těla během velkého plesu ke konci filmu. Na televizní tvoru počátku 70. let však ale samozřejmě nikdo odvracet oči nebude. Samozřejmě jde také především o konverzační etudu, ale vše je pojato do posledního detailu tak, že je to poutavé i v dnešní zrychlené době. Takové zpracování sází na zajímavý příběh a neděsí za každou cenu, což se daří zejména po emocionální stránce. Toto zpracování možná není nejlepší, ale rozhodně je nejdojemnější, jaké kdy bylo natočeno.
  26. Monstrum z jeskyně stínů
    Monstrum z jeskyně stínů (1959)
    4
    Nízkorozpočtový konverzační monster film pro televizi s ne zrovna nezajímavým námětem, ale typickým zpracováním pro svou dobu. Jako obyčejná televizní inscenace by to bylo fajn, ale jako vážnější film se to rozpadá v samotných základech. Stejně jako u běžné televizní hry jsou dialogy značně nudné, bez sebemenšího náznaku dramatičnosti, vážnosti a na monster film alespoň nějaké atmosféry. Vše, co následuje, se tak nějak jednoduše vynoří z rozhovorů a velmi rychle se zase rozplyne. A přitom to začíná docela slibně, scény na lyžařské sjezdovce mají své zimní kouzlo. Scény ve studiu však veškeré divácké naděje pohřbívá. Monstrum, tentokrát v podobě jakéhosi jeskynního pavouka, je samozřejmě směšné, protože vypadá spíš jako nějaký neostříhaný a neoholený týpek, který už desítky let nevylezl z podzemí. Ve své době vzniklo ohromující množství takových filmů, navíc podobných jako vejce vejci, které jsou v dnešní době shlédnutelné snad už jen s ohromujícím fandovstvím. Kinematografický brak, ale fanoušky takových filmů vyhledávaný. A konečně, proč ne? Ve spojení s naprostým amatérismem v rámci finančních možností a očekávání mají podobné filmy jistou jiskru a tvůrčí kouzlo.
  27. Vertikal
    Vertikal (1966)
    8
    Dobrodružné horolezecké filmy se vždy těšily divácké oblibě a nejinak je tomu i dnes. Vždy se však jedná o ty hollywoodské, které zde mají monopol, a na ty sovětské, nebo dokonce československé si bohužel nikdo ani nevzpomene. Všechny tyto filmy však mají jedno společné. Touhu vylézt na horu a vyhnout se tragédii. Někdy úspěšně a někdy bohužel neúspěšně. Z československé, kupodivu televizní, produkce můžeme zmínit film „Vynes na horu svoj hrob“ (1979) nebo „Jestřábí věž“ (1984). Tento sovětský film, ačkoli nevybočuje z průměru, byl ve své době úspěšný a kupodivu na dnešní dobu příliš nezestárl. Náročného diváka, který hledá CGI efekty, však bohužel vzhledem k době svého vzniku zklame. A tak tu máme po dějové stránce další skupinu horolezců, kteří se tentokrát vydávají na vrchol Or-Tau na Kavkaze. A předvídatelně se však samozřejmě něco pokazí. O filmu se říká, že ačkoli klasicky pojednává o ideologii sovětského režimu ve smyslu sovětského humanismu, tvůrci opatrně použili trend západní kinematografie. Ale skutečně jen opatrně, protože napětí, dramatičnost ani nějakou psychologickou hloubku postav zde stále nenajdeme. Příběh však není špatný, i když se tu a tam setkáme s jistou naivitou. Na druhou stranu, daný aspekt má být zrcadlem života. Lidé se tak v životě chovají velmi často, a herci to tak jen přesně vystihli. Takže opět záleží na úhlu pohledu. Herecké výkony jsou tedy přijatelné a dá se říct, že vyznívají civilně. A to je další tvůrčí zajímavost, protože to místy kouzelně působí až dokumentárním dojmem. Film představuje lidskou vášeň v příběhu o horách, bezbřehé lidskosti a nedostatku lidskosti u těch, kteří si to ani neuvědomují, dokud nedojde ke katastrofě. Dnes už film jako takový působí spíše televizním dojmem, ale to nic nemění na jeho rozsahu.
  28. Savage Dog
    Savage Dog (2017)
    7
    Scott Adkins byl vždy zárukou sice levné, ale vždy poctivé akční práce, která povznáší vzpomínky na staré časy akčních filmů z konce 80. a začátku 90. let. Jesse V. Johnson dokonce coby režisér takový koncept nemálo podporuje, a tak tu máme další akční film s bojovým uměním bez nutnosti dnes tak oblíbených CGI efektů. Skromná zápletka, testosteronem nabité svaly, klady a zápory a hlavně souboje. Prostředí indočínské džungle tomu dodává patřičné kulisy, a když si vezmete klasický námět o vězních, v tomto případě pracovního tábora, kteří jsou nuceni k souboji pro pobavení nacistického válečného zločince, fanoušek akčních filmů s bojovým uměním zajásá. Pro českého diváka je nejzajímavější fakt, že onoho válečného zločince si zahrál pražský rodák Vladimír Kulich. Film se tak může pochlubit naprostým minimalismem, co se týče složitosti příběhu, nucených zvratů a dramatičnosti zápletky. Zde jde čistě o akční scény soubojů, kterých je dostatek. Takže tento film prostě jen představuje specializovaný žánr, velmi vzdálený dnešní mladé generaci, který se hlásí ke kořenům ve své době velmi vyhledávaných filmů s tuto tématikou a který přináší přesně to, po čem fanoušek akčních filmů s bojovým uměním touží. Nic víc, nic míň.
  29. Sebevražedný oddíl
    Sebevražedný oddíl (2016)
    8
    Zatímco svět truchlí nad Supermanovou smrtí, americká vláda sestavuje nájemné komando ze známých zločinců, kteří mohou být kdykoli obětováni. Ach ano. Tento nápad je sice převzatý z klasického válečného filmu „Tucet špinavců“ (1967), ale nakonec, proč ne? Alespoň je zajištěno, že se různorodé kriminální postavy spolu náležitě pobaví. Nebo ne? Jedná se o třetí film v pořadí od DC, jehož předchozí filmy neměly zrovna na růžích ustláno. Aby byli silným konkurentem studia Marvel, jednoduše to s efekty a akcí přehnali, ale tady se zdá, že to konečně trochu zmírnili. Takže tu máme neohroženou týmovku bez bázně a hany, která kupodivu docela funguje. Je to hlavně díky důrazu na patřičné slabiny každého z nich, které jsou ve vhodných chvílích využity k vytvoření dějové těžkopádnosti a atmosférických pocitů. Nemusí se nutně přecházet od jedné akce k druhé, ale stačí, když je snaha o vytvoření plnohodnotného dějového vývoje, který je pro správné uchopení udržován v naprosté jednoduchosti. Akční scény tak nejsou přepálené jako v předchozích DC filmech, a tak to dává daleko větší potenciál diváckého zájmu. Film se stal pro tvůrce těžkým břemenem, protože se v podstatě jedná o válečný film, a ano, velmi podobný výše zmíněné klasice. Jen je komiksový, antihrdinský a postavy postrádají osobní superschopnosti. Všichni jsou prostě v něčem dobří a to je asi tak všechno. Je to trochu nevyrovnané, co se týče dramatu a čisté komiksové zábavy, ale ne nejhorší. Tohle prostě není jako parta Avengers nebo z X-Menů od Marvelu, kde jsou všichni charakterově stejní hrdinové a v akci se jen doplňují. Tady naopak na každého číhá zrada, nesympatie a zášť, na což je třeba si rychle po divácké stránce zvyknout. Stejně jako na nového Jokera, který je opět jiný než ti předchozí od Heatha Ledgera nebo Jacka Nicholsona. Každopádně je vidět, že se tvůrci poučili z neúspěchu předchozích DC filmů, a i když je stále co napravovat, snaha o odlišné pojetí, zejména vynecháním sebevážnosti, je evidentní.
  30. Nestyda
    Nestyda (2008)
    8
    Literární autor Michal Viewegh měl vždy smysl pro syrový realismus s nádechem poetiky a životní roviny v charakteru svých postav se zachováním úsměvnosti nad danými skutky. Ne každému režisérovi se to, ale podařilo plně zachytit při převodu na filmové plátno. Jan Hřebejk je však, jak se právě tímto ukázalo, plnohodnotnou výjimkou. Ve filmu zhmotnil motivy z několika Vieweghových povídek do jednoho uceleného příběhu, který zaujme svou tragikomičností, a to nejen hlavních postav. Střední věk je zkrátka období, kterým ne každý může úspěšně projít bez úhony, aniž by se zamyslel nad tím, jak žil svůj dosavadní život, a přemýšlel, co bude dál. Příběh zkrátka pojednává o životním období, kdy nejednoho člověka začne dusit stereotypní způsob života, což způsobí, že začne o všem pochybovat a hlavně se začne zabývat osudovými podivnostmi, které do té doby zůstávaly bez povšimnutí. Jan Hřebejk ponechal celému příběhu poněkud rozplizlý ráz, v němž děj plyne jako čas, nechává diváka v určité nejistotě, benevolenci a snaží se navodit atmosféru buď pochopení, nebo nechuti. Je to zkrátka film, který nepobaví, přestože je záhadně vydáván za komedii, neuchvátí dramatem, ani nenaznačuje smysluplné rozuzlení. Může být vůbec nějaké? To už musí rozhodnout diváci. Což znamená, že film vede diváka k zamyšlení a v jistém smyslu ke kritice předkládaného osudu. Pochvalu si zaslouží i kamera, protože autenticita pražských scenérií jen umocňuje poetiku předkládaného života. Daný námět rozhodně nezestárne, neb je po generace stále stejný. Stačí mít chuť rekapitulovat svůj život, přemýšlet a mít odvahu být sebekritický.
  31. Vánoční ulička
    Vánoční ulička (2023)
    5
    Začátek komediálního příběhu zdánlivě naznačuje, že jde o remake vánoční komedie s českým distribučním názvem „Budiž světlo“ (2006), ale nakonec se ubírá jiným směrem a předkládá nám další, na VOD tolik oblíbený, mix různých motivů z různých starších filmů do jednoho. V hlavní roli Eddie Murphy, připomínající dobu své největší komediální slávy. Ano, mimo jiné se zde také objevuje jistý motiv z jeho filmu ' Dr. Dolittle (1998), ale jinak nechť divák sám vzpomíná a hledá, co a kde už viděl. Jako vánoční rodinný film však s určitým skřípěním funguje dobře, i když s přesahem do průměru. Postavy jsou sympatické, snaha o humor, jaký býval pro filmy Eddieho Murphyho typický, vše si drží své vánoční atmosférické kouzlo, k tomu všudypřítomný chaos a patřičná energie, jen aby se divák bavil. Dvouhodinová stopáž je však na takový film příliš. Druhá třetina filmu už je natahovaná a působí dojmem, jakoby to ztratilo vůli skončit. Každopádně se jedná o film nabitý rodinným dobrodružstvím, fantasy tématikou, nějakými těmi emocemi a bohužel zadrhávající se zábavou. A to je na celém filmu to největší zklamání. Všichni se snaží, co to jde, ale výsledek zůstává někde na půli cesty. V důsledku použitých známých motivů se i tento film může nakonec jevit jako naprosto zbytečný, ale uvidíme, co ukáže čas. Třeba dozraje a za pár let se na to budeme dívat jinak.
  32. Vánoce v Bostonu
    Vánoce v Bostonu (2005)
    4
    Televizní vánoční červená knihovna plná naivity a srdcervoucích emocí. Takových televizních filmů byly natočeny desítky a i tento má naprosto jednoduchou zápletku. Vše probíhá tak, jak má, tj. žádný stres, nikam se nespěchá a jen úsměvy od ucha k uchu vždy, všude a za všech okolností. I tady se použila zápletka k rozehrání dějové franšízy v nelogickém duchu. Kdo má strach jít na schůzku s někým ze seznamky, místo sebe pošle kamarádku, respektive kamaráda, a později dělá žárlivé scény? Tady to právě navíc udělají obě strany. Ano, právě v tomto tkví celá dějová zápletka, která by se mohla odehrát kdykoliv. Ale Vánoce jsou Vánoce. Televizní snímek určený pouze pro dívčí ratolesti s hlavou v oblacích a s reálně nesplnitelnými sny.
  33. Per pochi dollari ancora
    Per pochi dollari ancora (1966)
    5
    I druhý western režiséra Giorgia Ferroniho s Giulianem Gemmou v hlavní roli jako by svým názvem odkazoval na slavnou spaghetti westernovou trilogii Sergia Leoneho, konkrétně na druhý film „Pro pár dolarů navíc“ (1965). Tento si, mimo jiných, nese název „Za pár dolarů navíc“. S filmem má co do činění také hudba Ennia Morriconeho, který ji dokonce řešil soudní žalobou. Inu, pozadí tohoto filmu je stejně dobrodružné jako film samotný. Giorgio Ferroni svůj film opět nasměroval spíše do hollywoodského stylu westernu než do typického spaghetti westernu, takže jeho atypičnost ho odlišuje od ostatních. Přesto je jako spaghetti western uváděn, a to s přirozeným vlivem Francie, Itálie a Španělska, coby koproducentů. Vzhledem k době svého vzniku, kdy byla na vrcholu zejména zmíněná „dolarová“ spaghetti westernová trilogie, neměl tento druhý film zrovna na růžích ustláno. Námět je inspirován verneovkou „Carův kurýr“, ovšem s poměrně obsáhlou naivitou. Ano, nelogičností je v některých oblastech vývoje děje příběhu více než dost, a to je největší kámen úrazu. Sice také natočeno s poměrně skromným obsazením, ale s důrazem na kostýmy a lokace. Typologie postav je plná energie a sympatií, ale když jim scénář podráží nohy, nic věhlasného z toho prostě vzejít nemohlo. A je to škoda. Vzhledem k tomu, že spaghetti western byl zrovna středem diváckého zájmu, byla by škoda toho nevyužít. Zde se tvůrci onoho žánrového věhlasu jen otřeli, a tak není divu, že film upadl spíše v zapomnění. Na druhou stranu je ale fakt, že v tomto žánru existují z této éry mnohem horší filmy.
  34. The Bus Is Coming
    The Bus Is Coming (1971)
    5
    Sociální drama o rasismu z éry blaxploitation, které se kromě rapidně nízkého rozpočtu vyznačuje razantností námětu a celkově výraznou syrovostí. Příběh má v podstatě dvě dělové linie. Problematiku rasismu a vyšetřování okolností smrti afroamerického vůdce za občanská práva jeho bratrem. Nejzajímavější na filmu je důraz na civilnost většiny postav. Herecký amatérismus je zcela patrný v každé scéně a nám českým divákům velmi připomíná ranou tvorbu režiséra Miloše Formana. Těžko říci, jestli se to s tou syrovostí právě ohledně daného tématu nepřehnalo, neboť byť k tomu některé scény inklinují, o dramatizaci nelze zavadit. Atmosférická civilnost něco takového zkrátka nedovoluje. Ale samozřejmě není nouze ani o absurdity. Největší absurditou je rasistický bílý policista, který má afroamerickou milenku. V to je zřejmě tvůrčí záminka, kterou však málokdo pochopí. Jinak se film nijak neliší od podobných. Afroamerický aktivismus za občanská práva a rasistická policie. Blaxploitation jen dává jasně najevo, že za filmem stojí afroameričtí tvůrci a příběh je více nakloněn Afroameričanům. Potenciál filmu ze 70. let však bohužel pro dnešní dobu zestárl, a tak se na film dá shlížet pouze z historické perspektivy. A protože se na této problematice stále nic nezměnilo, určitě stojí za to se na něj podívat.
  35. Hangmen
    Hangmen (1987)
    4
    Co se týče scénáře a technické stránky filmu, jedná se o poměrně nevýrazný snímek, který snad šel ve své době rovnou na video. Drsné akční scény v celém filmu podle toho vypadají. Ano, akční scény ve svých sekvencích docela šlapou na plyn, takže akční fanoušek si snad přijde na své, ale to je asi tak všechno. Charaktery postav spíše pokulhávají, chybí jim hloubka a potenciál. Možná by se řeklo, že na jednoduché akční film to stačí, ale ono, jak se to vezme. Některá technická práce s kamerou a místy i nasvícení evokují spíše komiksovou atmosféru, což by snad mohlo vysvětlovat jednoduchost a celkovou kostrbatost. Osmdesátky takových videofilmů byly doslova napěchované. Jistě by film upadl v zapomnění, nebýt Sandry Bullock v jedné z vedlejších rolí, která je nyní díky své herecké slávě využívána k propagaci filmu. Jedná se o její první filmovou roli, takže film už oslovuje snad jen její fanoušky. Jinak bída s nouzí, která shlédnutelná sice je, ale ani po tolika letech se divákům do paměti prostě nevryje.
  36. Kanyamakan
    Kanyamakan (2014)
    8
    Said C. Naciri vystudoval filmovou školu v Los Angeles a své znalosti se snažil uplatnit doma v Maroku. A co se týče technické stránky tohoto jeho druhého filmu, není si na co stěžovat. Něco ho tam naučili. Po scenáristické stránce už je vidět spousta inspirace různými hollywoodskými trháky, ale na druhou stranu, jak to nakonec pojal, proč ne? Hlavní hrdina Amir a jeho přátelé vyloupí banku. Veškerý lup si však ponechá a uteče do vesnice v poušti, kde se musí vypořádat s gangem, který vesnici ovládá. Tam se také setká s moudrým Šahínem, který mu poví o ukrytém pokladu. A to je výzva. Gang je mu samozřejmě neustále v patách. Stačí to? Na nablýskané dobrodružství v marocké poušti je toho až příliš. Said C. Naciri se s příběhem vypořádal adekvátně. Krásné plynutí, budování atmosféry, působivé scenérie, zkrátka vše, co se sluší na srozumitelný dobrodružný film. Co se týče námětové inspirace, filmový fanoušek předobrazy rozpozná okamžitě. Režijní styl alá Robert Rodriguez, od něhož je plně rozpoznatelný i motiv snímku „Desperado“ (1995). Mnohé scény také připomenou snímek „Tenkrát na Západě“ (1968). A co se týče scén různých peripetií s gangem, no jo, „Indiana Jones“ (1981). A dalo by se pokračovat dál. Takže samozřejmě může přijít rozčarování z vlivu oné neoriginality, ale kreativitu začínajícího filmaře prostě nelze popřít. Surrealistická atmosféra, akce, lehký humor a samozřejmě pytel klišé hollywoodského stylu. Zkrátka marocký western bez bázně a hany, který filmový zážitek přináší. Jen je třeba se na něj dívat okem shovívavým a nelpět na výše zmíněných předlohách. Said C. Naciri, stojící za režií i scénářem, se rozhodně nemá za co stydět.
  37. Slunce, seno, jahody
    Slunce, seno, jahody (1983)
    10
    Zatímco motto filmu Miloše Formana „Hoří, má panenko“ (1967) spočívá v důsledném odhalování negativních stránek lidské povahy, v Troškově filmu jde pro změnu o obraz ze života jihočeské vesnice. Oba filmy však mají společného více, než by se mohlo zdát. Solidní režijní vize, plejáda neherců, hromada zlidovělých hlášek, nezapomenutelné scény a v konečném důsledku i problémy se stranickými orgány své doby a vlivem toho i omezené promítání. Zatímco Formanův film nakonec skončil v trezoru a Forman později emigroval do USA za nabídkou natočit film v Hollywoodu, Troškovi hrozil pětiletý zákaz. Inu, dělnický lid v jakékoliv profesi se zesměšňovat za socialismu nevyplácelo. Snad i právě to nakonec pomohlo oběma filmům k tomu, aby se staly divácky oblíbenými, a to i dnes. Málokdo i ví, že o několik let později takzvaná Pláničkova metoda byla skutečně někde vyzkoušená a světe div se, opravdu to fungovalo. Každopádně. Zdeněk Troška natočil film o životě na vesnici a o charakterech jednotlivců, jak je sám viděl a prožíval, a tím se hodně lišil od podobných vesnických filmů, většinou z 50. a 60. let, které především agitovaly za družstevnictví a plnění plánů. Zvláště v dnešní době to může znít jako pohádka nebo fikce, ale ti, kdo žili a žijí ve městech, vědí houby. Letní vesnická atmosféra z filmu přímo sálá a z polní cesty je cítit rozvířený prach. Ve svém smyslu je film živý a plný energie, života a elánu. Zkrátka vedle Troškovy prvotiny „Bota jménem Melichar“ (1983) je to nepřekonatelný film.
  38. Bota jménem Melichar
    Bota jménem Melichar (1983)
    9
    První režijní počin Zdeňka Trošky a i na dnešní dobu naprostá pecka. Původní scénář měl prý problém s tehdejší schvalovací komisí, takže musel být změněn, ale i tak je vidět, že ne každé rozhodnutí takové komise bylo na škodu. Zadání bylo jasné. Ztvárnit základní školu a typické studentské radovánky napříč generacemi. To samozřejmě znamenalo od prvňáčků až po deváťáky. No, vlastně učitele nevyjímaje. Kdo z generace takzvaných Husákových dětí by si nepamatoval přísný učitelský sbor osmdesátých let, který je v tomto filmu vykreslen velmi reálně? A vlastně i výuka. Při tělesné výchově šplhání a skákání přes kozu, v hodinách pracovních činností zemědělské práce nebo zámečnictví pro chlapce a vaření pro dívky. Z řad prvňáčků za zmínku stojí zejména Martin Šotola, který už měl nějaké ty zkušenosti s filmem a kterého Zdeněk Troška obsadil i do svého další filmu. Je tady nezapomenutelný, stejně jako ve svých filmech Tomáš Holý. Film jako celek je svěží, úsměvný, plný života a elánu. Vedle klasických studentských filmů, jako je „Škola základ života“ (1938) a mnoho dalších, se nejen neztrácí, ale z nostalgického hlediska přímo září.
  39. Alien Warfare
    Alien Warfare (2019)
    0
    Mimozemšťané nepřestali okupovat planetu Zemi, a tak tu máme další nízkorozpočtový televizní film o jednom takovém případu. A to tak nízkorozpočtový, že v něm nejsou ani speciální efekty, kterými jsou Asylum nebo SyFy proslulé. Takže v očekávání není v žádném případě o co stát. Samotný začátek zabývající se záchrannou operací jednotky Navy SEALs musí každého diváka donutit obracet oči v sloup nad amorálností a nelogičností daného chování. Pointa úvodní akční scény je však jasná. Představit hlavní postavy a hlavně to, kdo jsou. V následujících minutách pak jasně rozpoznáme námět filmu „Predátor“ (1987). Ale jen do poloviny. Druhá polovina se dá přirovnat k jakémukoli filmu se stejným námětem z padesátých let, kdy jich bylo natočeno opravdu nepřeberné množství. A to především se stejně nízkou kvalitou. Svým způsobem námět příběhu není špatný. Jen je katastrofálně zpracovaný. Takže Navy SEALs vs. četa mimozemských bojovníků, přičemž děj se odehrává na nějaké tajemné vědecké základně. Ne, raději vůbec nic než tohle. Otázkou je, proč se televizní společnosti pouštějí do podobných filmových projektů, když na to nemají pořádný scénář a hlavně rozpočet.
  40. Lui e peggio di me
    Lui e peggio di me (1984)
    4
    Renato Pozzetto v jedné z hlavních rolí, o kterou se dělí s Adrianem Celentanem, vytváří charakterní dvojici s téměř bratrským přátelstvím, ať se děje cokoli. Láska k autům, láska k ženám a nejrůznější osudové strasti. Vzájemné bilancování všeho dění vychází najevo až do chvíle, kdy se jeden z nich zamiluje. Svým způsobem jde v konečném důsledku o smutnou komedii, která nesází na blázniviny a ztřeštěnosti, ale především na karikaturu, z níž vtipné situace jaksi přirozeně vyplývají z okolností, což pro dnešní dobu vede k tomu, že zub času takto prezentovaný humor nahlodal. Pro fanoušky italských komedií je film možná něco jako kult, pro ostatní se bohužel stal spíše nudou. Jednoduché, v dnešním měřítku obzvlášť, sexistické vtípky nefungují, mnohé dialogy nedávají smysl a mimiky už jsou na dnešní dobu, kdy je humor zcela někde jinde, naprosto nesrozumitelné. Ono když oba, coby fanoušci aut, o ženách jako o autech také mluví… Jako třeba, že má hladké pneumatiky, nebo že potřebuje předělat elektrickou soustavu, či že má prasklý tlumič, no, pro současnou mladou generaci hodně těžký kalibr. Z nostalgie se film užít dá, ale jen jako ponurý odpočinkový film se vzpomínkami na dávná 80. léta minulého století. Nic víc, nic míň.