Největším překvapením paní, která suverénně tvrdí, že za nezájem o ošetřovatelskou službu může štědrý sociální systém, a nikoliv naprosto mizerné pracovní podmínky. Neplacená práce přesčas, to, že pečovatelky koupí jídlo seniorům občas i ze svého, z té minimální mzdy, co vydělávají, to je považováno za samozřejmé. Jako vážně? A co takhle změnit tento systém. Provozovatelé hotelu a farmy těží z faktu, že zatím pořád přicházejí migranti ochotní pracovat i za mizerných podmínek. Dokud bude k dispozici tato levná pracovní síla, sami nic měnit nebudou a pojedou dosavadní styl provozování byznysu. Jak říká ten mladý Slovák: Hodiny si nepočítám, co z toho, pokud bude chtít, stejně mě odrbe (přeloženo do korektnějšího jazyka).
Obvykle neutíkají, aby se měli líp, ale aby přežili. Šance jsou bohužel čím dál menší. Čína vrací severokorejské uprchlíky daleko častěji, navíc nejsou v bezpečí ani ve Vietnamu či Laosu. Až Thajsko je jistota. Na pozadí příběhu konkrétních uprchlíků se divák seznámí s retrospektivou totálně izolované země za období diktatury Kimů. Jeden z nejšílenějších režimů s veřejnými popravami s povinnou účastí obyvatel. Lidskost se naštěstí nepodařilo zcela vymýtit a obdivovala jsem rodinu na útěku s 80. letou babičkou a malými dětmi. Jejich osud poskytuje alespoň špetku naděje. Také díky neskutečně odvážnému a obětavému pastorovi Sung-eun Kimovi.
Kamera na hraně kýče, ale vlastně s celkovým pojetím docela konvenovala. Chytré dialogy se sympatickou dávkou sarkasmu až černého humoru. „Byla jsi se mnou šťastná.“ – „To myslíš do tý doby, než jsem šla skočit z mostu?“ Originálně pojaté. Ženské tělo s mozkem dítě. Explicitní scény mě nepohoršovaly, protože neukazovaly na ni, ale ty, kdo ji chtěli využít pro sebe. Neutuchající touha po poznání, uvěřitelně dávkovaný vývoj Belly v rámci jejího pronikání do tajů světa. Inteligentní zábava s vyváženým humorem i vážnými tóny.
Opět bezchybný vizuál, velkolepé bitvy, a navíc excelentně dunivá hudba. Nádherná, podmanivá poušť. Dialogy přesně dávkované, aby neutahaly zbytečnými diskusemi, a přesto dokázaly vystihnout podstatu. Paul je tlačen do role, ke které se necítí povolán. Chani to vnímá pozorně a brojí proti tomu, ale kmenový vůdce Stilgar se upne na myšlenku, že právě Paul je mesiáš. Paulova matka dobře ví, že pro ni, a zvláště nenarozenou dceru, představuje Paulova role mesiáše nejlepší ochranu. A Paul se pomalu proměňuje, což Timothée Chalamet zvládl perfektně. Je to dvojka, na vygradování je třeba počkat, každopádně vybraný úsek obstojí sám o sobě, protože má smysluplný začátek i konec.
Ne, toto jsou děvčata z vesnice, židi jsou za zdí. Věta, která skvěle vystihuje atmosféru filmu. Tady před zdí si madam Hedwiga opečovává svůj ráj na zemi. Na pozadí je slyšet ozvěna pekla a vidět temný kouř. A pořád dokola si divák může pokládat otázku, jak mohli spokojeně žít vedle vražedného kolosu smrti. Jeden z nejpozoruhodnějších okamžiků filmu je noční scéna, ve které Hedwičina matka pozoruje tábor. Kdysi sloužila v židovské domácnosti. Je nadšená, jak se dceři daří dobře. Pak se v noci probudí, zadívá se směrem za zeď a uvědomí si svoji hranici akceptovatelného. Tu, kterou její dcera už dávno ztratila. Ráno zmizí a nechá jen psaný vzkaz. Příjemný nebyl, protože Hedwiga ho okamžitě vhodí do kamen. Škoda nepropracované postavy Hösse. Druhá polovina filmu ztrácí předchozí naléhavost s vypointovanými dialogy ilustrujícími chladnou bezcitnost vykonavatelů zrůdnosti vyhlazovacích táborů.