Il Boemo (2022)
7
297
Uživatel o sobě nic nenapsal.
Uživatel nevyplnil svou lokalitu.Hodnocení 39
Komentáře 24
Bílý bílý den (2019)
9
Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný.
Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw (2019)
7.5
Největší letošní guilty pleasure díky důmyslnému využívání paralelního střihu (dualita úvodní sekvence mi připomněla Hitchcockovy Cizince ve vlaku), Vanesse Kirby a citování Nietzscheho. Dvojnásob zábavným se film stává, když si všímáte, jak reflektuje kariérní vývoj a mediální image obou protagonistů. Johnson jako samojský válečník, který svým charismatem hned každého okouzlí, Statham jako elegantní britský kriminálník, který si kdysi střihl jednu prácičku v Itálii... V kontextu proměn akčního žánru je Hobbs a Shaw příznačný jednak výraznou ženskou hrdinkou, jednak tím, jak se blíží komiksovým týmovkám. Elba hraje padoucha, který má hi-tech hračičky jako Iron Man a sám sebe označuje za černého Supermana, Johnson a Statham jsou v podstatě nezničitelní superhrdinové. Úspěch je ovšem dosažitelný pouze při spolupráci, ne individuálně. Díky důrazu na rodinné vztahy, který tvůrci do filmu přenesli z předchozích dílů Rychle a zběsile, tahle hra na sentimentální notu v kontrastu s bombastickou akcí nepůsobí falešně. Naopak zajišťuje, že si za všemi těmi vybuchujícími továrnami, létajícími auty a dalšími řemeslně precizně zvládnutými over the top situacemi uvědomujete srozumitelné lidské emoce a hodnoty, s nimiž se lze ztotožnit. Z hlediska historie žánru (a filmové reprezentace maskulinity) jde tak o podnětný mix tupě přímočaré hypermaskulinní osmdesátkové akce, devadesátkového sebeironického postmodernismu a rodinně orientovaných komiksových blockbusterů.
Hodinářův učeň (2019)
6.5
Od českých pohádek moc neočekávám. O to příjemněji mě Hodinářův učeň překvapil. Tvůrci sami po projekci připustili, že kdyby měli víc času a peněz, mohli by být přinejmenším triky dotaženější (nepřesvědčivě digitální hmyz nám na druhou stranu hned zkraje dává najevo, že se nacházíme v neskutečném pohádkovém světě). Filmu by prospělo také dramaturgické pročištění, aby nebyl tolik upovídaný a doslovný (i na film pro dětí příliš), měl větší spád a neprodělával tolik tonálních proměn (mezi fraškou a melodramatem, s hororovými scénami jako z Morgiany, ze které jedna klíčová scéna cituje, a jednou muzikální vsuvkou). Po doladění těchto nedostatků by šlo o jeden z nejlepších porevolučních příspěvků k pohádkovému žánru. Také ve stávající podobě jde ale o dostatečně přesvědčivý důkaz, že u nás lze natočit pohádku bez pitvoření, ostentativních genderových stereotypů a rezignace na větší myšlenkovou hloubku (a morální poselství, týkající se v tomto případě zejména chamtivosti a strachu z jiného) a propracovanější filmovou řeč (dynamizace vyprávění střihovými sekvencemi, nikoliv nahodile rozzáběrování, různý vizuální styl pro jednotlivé postavy - světlem zalité záběry s Laurou vs. Urbanovo kráčení krajinou po vzoru romantických básníků, vtipné vizuální citace z jiných filmů - krom Morgiany taky dům s očima z Tatiho Mého strýčka). A Jana Plodková v roli zlé sudičky přehrává tak nádherně, že doufám v její spin-off (po vzoru Zloby s Angelinou Jolie).
Brooklyn (2015)
8
V knize na několika desítkách stran poznáváme prostředí a osoby, které bude muset Eilis opustit. Ve filmu dívka krátce po začátku oznámí, že odcestuje do Ameriky, což vzápětí také udělá. Nemáme tak možnost lépe poznat starší a protřelejší sestru Rose, jejíž odkaz Eilis rozvíjí a nevzniká tudíž napětí mezi tím, která ze sester si úspěch zaslouží a tím, která ho nakonec dosáhne. Eilis lze bez problému přijmout jako tradiční romantickou hrdinku. Film je tak ve vztahu ke konvencím idealistických vyprávění o naplnění amerického snu méně podvratný než kniha. Zachovává si ale její vypravěčskou přímočarost a věcný, nesentimentální tón, kdy nám slovy a hudbou polopaticky nesděluje, co hrdinka prožívá, ale nechává nás, abychom si tím prošli společně s ní.
Room (2015)
8
Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti.
