Jsou mezi námi

Občas není na škodu zavzpomínat si na nějakou tu klasiku. Obzvlášť když nám ta klasika říká, že bohatí a mocní tohoto světa jsou ve skutečnosti mimozemšťané, kteří nic netušící většinu ovládají pomocí hypnotických signálů a udržují nás ve stavu konformity a konzumu díky všudypřítomným nápisům jako „POSLOUCHEJ“, „NAKUPUJ“, „SLEDUJ TELEVIZI“ nebo „SPI“. Jsou mezi námi režiséra Johna Carpentera je zároveň resuscitací padesátkových filmů o mimozemských invazích, jakousi analogovou verzí filmu Matrix, satirou na reaganovskou Ameriku osmdesátých let a brakovým akčním hororem, ve kterém mimo jiné zazní slavná hláška „Přišel jsem si zažvýkat a nakopat vám prdel... a došla mi žvýkačka.“ Nemluvě o tom, že do hlavní role režisér obsadil (nedávno zesnulou) wrestlerskou hvězdu Roddyho Pipera, kterému do scénáře „na tělo“ napsal skoro desetiminutovou a z hlediska děje naprosto zbytečnou rvačku stylově zasazenou do slepé uličky u popelnic. Carpenterův film tak osmdesátky nejen kritizuje, ale také skvěle odráží.
Jsou mezi námi se poslední dobou stalo předmětem svévolné dezinterpretace neonacistů, kteří filmové mimozemšťany pochopili jako alegorii na Židy. Tuhle skupinku, která si žije ve svém vlastním Matrixu, ale můžeme s klidem ignorovat a vychutnat si Carpenterovu klasiku jako to, čím doopravdy je. Živelnou, brakově přímočarou sociální satirou, která své angažované poselství servíruje divákům s úderností wrestlingového zápasníka. (Festival otrlého diváka 2017)