Chronic

Franco vypráví minimalisticky, téměř dokumentárně, bez hudby, pouze s reálnými zvuky. A Roth jeho tichým světem prochází jako nenápadně civilní, samotářský nositel záhady udržující diváka v nejistotě.

Tempo filmu Michel Franco zámerne cyklí do samostatných mikropríbehov pacientov a načrtáva tak Davidovu nemožnosť nechať sa emocionálne žmýkať, pretože tu od toho jednoducho nie je, pacienti nie sú jeho rodina a on si to naplno uvedomuje. To ale neznamená, že ho osudy zverencov nechávajú chladným.

Je to chladně realistická sonda do života ošetřovatele, do oblasti na prahu života a smrti, kam se dobrovolně denně vydává. Vyvolává emoce a otázky. Přesto působí poněkud zdlouhavě, táhlé záběry s absencí jakékoliv dramatičnosti jsou sice autentické, zároveň se však rychle přejí.