Nedivil bych se, kdyby byl film Cesta do školy používán někde v OSN jako argument pro to, že nějaká dobročinná organizace potřebuje další miliardy z nějakých státních peněz. A v takovém případě je to do značné míry propaganda. Sice hezky natočená, ale propaganda.
Konverzace Carlita se sestrou je tak příšerně strojená a nepřirozená, že nám je po chvíli jasné, že hereckého talentu tato sourozenecká dvojice zrovna dvakrát nepobrala. Vzhledem k těmto všem momentům, nad kterými se prostě musíte pozastavit, mne vůbec nepřekvapilo, když jsem začal dumat i nad tím, jestli neměl chudák Samuel také schválně rozbitý vozík.
Jedinou výraznejšou slabinou inšpiratívnej snímky sú dialógy, ktoré skôr škodia ako prospievajú. Neprirodzené „repliky“ uberajú na hodnovernosti a robia dojem vykonštruovanosti.
Těžko se ubránit dojmu, že téma vzdělávání, o něž se Cesta do školy jen zlehka otře, si zasloužilo o něco více pozornosti s prostředky, které při vzniku filmu měli autoři k dispozici. Tak snad příště. A do té doby, děti, choďte do školy. I kdyby to byla nuda k zbláznění, je to aspoň za rohem.
