Zimní spánek

Zimní spánek je bezesporu jedním z takřečených filmů roku a nebylo by divu, kdyby jej po canneském vítězství čekalo v prosinci i nejvyšší ocenění Evropské filmové akademie.

Zimní spánek patří rozhodně mezi filmové události roku, byť jen pro artověji založeného diváka. Rozhodně stojí za to mu věnovat čas a pozornost, ideálně na velkém plátně.

Dá sa preto povedať, že je veľmi príbuzný dielam svetového realizmu. Nie je striktne ohraničený začiatkom a koncom, a práve vďaka tomu je možné naň vztiahnuť jeden z Čechovových známych výrokov, ktorý vystihuje jeho podstatu – „Z každej napísanej poviedky by sa mal koniec a začiatok vyčiarknuť. Tam totiž my spisovatelia najviac klameme.„

Filmové, literární nebo divadelní aluze podporují psychologicky velmi přesnou charakterovou studii, s jejíž mohutnou stopáží roste i vaše divácká spokojenost. Až si na konci, podobně jako v případě loňského canneského vítěze Život Adèle, který trval tři hodiny, nebo letošního Chlapectví říkáte, že byste s postavami chtěli setrvat mnohem déle.

Film by se nakonec do nějakých dvou a půl hodin nacpat dal a uháněl by podstatně snesitelnějším tempem, takhle se k jeho sledování budete muset dlouho přemlouvat, nicméně pokud máte pro scénáristicky vypiplané, cizokrajné a na festivalech oceňované snímky slabost, tak tomuhle se vyplatí věnovat pozornost.

Film je tak zajímavý ve způsobu vyprávění, svojí odlišnosti, řemeslné přesnosti, rozebíraných tématech i celkové tvůrčí ambici. Navzdory kolosálnímu rozsahu a minimální dějovosti dovede udržet vaši pozornost a nenudí. Přinejmenším pro mě v něm ale není nic, co by ospravedlňovalo všechnu tu diváckou náročnost a nepřístupnost.