Nevadilo by mi, kdyby to bylo explicitnější, ale jinak tahle drsnější verze Sofie Coppoly rozhodně doručuje typický cronenbergovský požitek z absolutního a až absurdního odcizení.
Samozřejmě, že je tento film mnohem lépe zrežírovaný, než většina ostatních filmů světové produkce toho roku. Cronenberg to samozřejmě umí, ale jak hodnotit takovýto film, když už si ho na rozdíl od ostatních nemám sebemenší vůli přehrát a i mý oblíbení herci, zde nehrají nic zásadního? Neuškodí a vyjde ven. Škoda.
Po shlédnutí filmu vím jistě, že bych nechtěl žít v L.A., že chápu, když se sem tam nějaká ta celebrita ozve, že Hollywood ji sere až na půdu (která se ovšem výrazně liší od těch našich půd) a že tenhle svět je zvrhlejší mnohem víc, než režisér Cronenberg. Herci evidentně vědí, o čem hrají a dám ruku do ohně, že si i rádi nějaký ten detail ze svého života přidali (tím nemyslím scénu, kdy si Julianne Moore uprdne na záchodě, ooops, spoiler). Jako studie světa, který žije sám pro sebe, zacyklený a morfující, je Maps to the stars brilantní. V lecčems možná připomene i některé scény z Magnólie. Není ovšem tak lidská, protože je o odlidštělém světě. O to víc mrazí, jakkoli člověka nutí se občas i zasmát.
Docela náročný film, ale co jiného od Cronenberga čekat. Ze všech postav filmu se mi zvedal žaludek, tolik hnusu a špíny v nablýskaném Hollywoodu. Těžko stravitelné a dojmy z filmu ve mně doznívaly ještě několik hodin po skončení.