Když musíš,tak musíš? - Děti okamžiku

Režisér Robert Sedláček se do zkoumání drogového problému pustil s nebývalou úporností. Není člověkem za kamerou, ale člověkem "in" - kvůli natočení filmu začal pracovat jako streetworker (terénní pracovník), získal si důvěru lidí závislých na drogách a žijících v podmínkách, které si nezúčastnění obtížně mohou představit. Teď do nich budou moci jako diváci nahlédnout. Už při přípravě filmu a později při natáčení se autorovy názory proměňovaly a vyhrocovaly. Na začátku své práce říká: "Mohu konstatovat, že zatímco pohled lidí "na droze" je v podstatě totožný - ať už jde o různé druhy návykových látek, nebo odlišná prostředí -, pohledy odborníků ve vzájemné konfrontaci se velmi liší. Jak ve výběru argumentů, tak i práce s nimi!" Na konci, po vyčerpávajících týdnech natáčení, je autor unaven a chce od světa drog pryč. Věříme, že jeho postoj se přenese i na diváka a i ten bude chtít zůstat stranou drogového světa, neexperimentovat, nehazardovat. Diváka filmem provází krásná, až andělská tvář dívky, která drogy brala a skončila s nimi. Je to dívka, která v šestnácti letech začala s "trávou", "houbičkami" a extází, aby pak "spadla" do pervitinu, po třech letech prodělala detoxifikaci, pobyt v psychiatrické léčebně, nový pád do drog, potom totéž, pak útěk k alkoholu a znovu psychiatrickou léčebnu. Stalo se neuvěřitelné: v době natáčení je 18 měsíců "čistá", dostala se s výraznou podporou rodičů na vysokou školu - ve 25. letech začíná znova, jako by jí bylo osmnáct. Díky této průvodkyni se ještě více zostřuje emocionální napětí, které film divákovi přináší. Jako celek však je film bez náznaku cesty ven, bez "světla na konci tunelu" - to nebylo cílem pro tento díl.

(zdroj: ČT)