Panna zázračnica

Snímek Štefana Uhera je pro mě osobně sice méně strhující, než rodinné drama Tři sestry, nicméně svým ústředním tématem a hledáním podstaty umění ve společnosti, ve mně i tak zanechal silný zážitek. I tady se režisér velmi nevybíravě vyjadřuje k socialistickému režimu, což ho se zmíněným dramatem pojí. Sledujeme formující se osobnosti mladých umělců, kteří však musí absolvovat povinný vojenský výcvik. Předmětem jejich tužeb a zdrojem nevyčerpatelné inspirace se stane mladé děvče Annabell, které žije s řemeslníkem, jenž slouží k imaginací okouzleným mladíkům jako kontrast. Idealizace její osoby, vtisknutí úlohy múzy a především její objektivizace vede k tomu, že mládenci nevidí dívčiny pocity a reálný život, který se řítí vstříc tragické události. Snímek nechává otevřený prostor mnohovrstevnatým interpretacím a opatřuje vizuální stránku surrealismem oplývající mizanscénou, stejně tak i precizně inscenovaným pohybem kamery a rámováním, které se diametrálně liší od nesvázaného observačního snímání ruční kamerou, kterou razili jiní novovlnní autoři.