Ačkoliv by bylo velmi snadné udělat si z (rádoby)filmu Ostrov svaté Heleny legraci, výsměch si nezaslouží. Už proto že chtěl vyprávět o něčem velmi křehkém a těžko uchopitelném a sice o pocitu promarněného života a úporné snaze slepit jeho trosky na poslední chvíli dohromady. Že se to zoufale nepovedlo, je věc druhá, byť očekávatelná, protože celé tohle domácí video je produktem party amatérských nadšenců.
Podtrženo a sečteno, za mě snímku uděluji odvážných 90%, z kterých je 10% i více za hudební doprovod. Ostatní procenta jsou za odvahu do podobného projektu jít, bravurně ho zrealizovat a ukázat lidem, že naše kinematografie se neřítí do propasti!
Ze snímku jsou patrná poselství, která mezi řádky našeptávají: „Važte si svých blízkých, nenechte rozpadnout rodinu, usmiřte se s životem a věřte, že všechno nakonec dobře dopadne“. Možná, že opravdu není nikdy pozdě na to začít dělat věci správně.
Pro Františka Kůzleho je to tedy cesta katarktická. Ne tak pro nás, filmové diváky. Tvůrcům nelze upřít zápal pro věc, jenže jinak je Ostrov svaté Heleny docela hezký, ale (pokud zrovna nejste skalní fanoušek Ladi Kerndla nebo Banátu) zapomenutelný zážitek.
Z ryze dramaturgického hlediska však tyto přílepky jen rozbíjejí ústřední linii, která emotivně působila hlavně svou sevřeností - a čímkoli ji pentlovat bylo zbytečné. Sdělnost a schopnost oslovit naštěstí zůstávají zachovány.
Scéna "je mi teskno po manželce, proto si pomažu obličej její Niveou a začnu plakat" by jistě v nějakém filmu s nějakým hercem mohla fungovat, ale nikoliv v tomto filmu s Kerndlem.
Pokus o nízkorozpočtový experiment založený na obsazení několika známých tváří, pár líbivých písničkách a důsledném odkazování ku sponzorům, tak ztroskotal právě na těch atributech, které ho v myšlenkách tvůrců měly pravděpodobně tvořit výjimečným.
Vím, že tato recenze vyznívá krutě, ale Ostrov sv. Heleny je přesně tím případem filmu, který si neměl najít cestu do kin a hlavně jej měl někdo příčetný zastavit v zárodku.
