Režisérská práce nabízí zajímavé záběry, které jsou až fotograficky stylizované. Dlouhé záběry bez pohybu kamery upozorňují diváka na konkrétní detaily jako křesťanské obrazy na zdech domů nebo umělé květiny, které dolaďují kýčovitost celého prostředí.
Takže ačkoli jde o na první pohled zábavnou sondu do života nezadaných, na druhý, pozornější, zahlédneme hořkosladký dokument, po němž na vás dolehne lítost a deprese. Logicky to není úplně ideální film pro někoho, kdo se zrovna utápí v úvahách nad smyslem života a tvrdí všem okolo ono unylé „nikdy si nikoho nenajdu, nikdo mě nemá rád“.
Takže mnohokrát děkuji Erice Hníkové za to, že mi umožnila nahlédnout mezi tyto lidi, mezi které se - doufám - nikdy v životě nedostanu. Jen jsem trochu litoval, že první polovina filmu nemá zdaleka takové grády, jako samotná seznamovací akce v druhé polovině.
Film pak večírkem, připomínajícím doby dávno minulé, přirozeně vrcholí. Pochopitelně tragikomicky, trapně a zase tak trochu formanovsky. Přijde málo žen a starosta se na ně pořádně naštve. "Kravy sprosté," uleví si jadrnou slovenštinou. A život na vsi jde dál.
Na záver sa ale vrátim na začiatok. Ak idete na Nesvadbovo, tak idete na komediálnu sondu do životov obyčajných ľudí, nie na sociálny dokument ako Hranica alebo Chránené územie.
Z hľadiska témy film ponúka skôr náčrt problematiky, ako jej dôsledné spracovanie. Ale keďže spôsob podania sa niesol v odľahčenom štýle, neprekáža to. Otázka je, či vám po úsmevných scénach zostane v mysli aj pocit smútku z toho, že išlo o skutočné príbehy, skutočných ľudí.
Téma míjení a samoty promlouvá i přímo z monologů hrdinů ke kameře. Projevů na první poslech zábavných, ale ve skutečnosti poměrně smutných. Žádný ze tří svobodných hrdinů nevypadá, že by byl se svým stavem spokojený, i když si na něj zvykl. Ale ani jeden neví, co s tím má vlastně dělat.
Najväčším problémom Nesvadbova je však v tom, že v nom načrtnutá téma nie je nijako rozvíjaná. Neponúka odpovede a riešenia. Ani sa o to nesnaží. Je to jednoduchý záznam reality.
