Matrix

Sní, či bdí? Dvojznačný závěr Počátku (Inception), kvůli němuž si nemůžeme být jistí, v jaké realitě se postava Leonarda DiCapria opravdu nachází, je jistě velmi provokativní, tvoří však jen jeden dílek skládačky, proč se tohle mysteriózní sci-fi řadí k nejpopulárnějším filmům Christophera Nolana. Od vizuálně dechberoucích momentů přes strhující a originální bitky až po myšlenky o povaze našeho vědomí. To vše baví diváky i divačky bezmála dekádu a půl po premiéře, na kterou jsme si ale museli hodně počkat.

Znáš tu otázku, stejně jako já. Co je Matrix? Legendární sci-fi z roku 1999, která namířila svůj žánr k trochu odlišným existenčním perspektivám a kombinacím lokálních filmových tradic, měla dosud čtyři celovečerní části. Keanu Reeves se jako vyvolený Neo, jenž vede odboj proti vyspělé inteligenci kontrolující uměle vytvořený svět, objevil ještě v rozporuplně přijímaných sequelech Reloaded, Revolutions a Resurrections. Tahle statistika už je od nynějška pasé, neboť strategická agrese u Warner Bros. povede ke vzniku pátého filmu pod dohledem scenáristy a režiséra Drewa Goddarda, jehož ojedinělá filmografie zahrnuje díla jako Monstrum (Cloverfield), Chata v horách (Cabin in the Woods), Světová válka Z (World War Z), Ztraceni (Lost) nebo seriálového Daredevila.

Je tomu přesně čtvrt století od premiéry filmu, který uvedl lidstvo do jednadvacátého století. Matrix patří k těm titulům, jež dokonale pochopily náladu své doby a daly celé jedné generaci dílo, které vystihovalo její vkus a cítění jako máloco. Jednak šlo o dechberoucí akční podívanou využívající potenciál digitálních technologií v dosud nevídaném měřítku, jednak také o dílo, které z patnáctiletých kluků udělalo filozofy. Součástí univerzální síly Matrixu je, že si ho každý vykládá po svém a přerostl dokonce i záměr svých tvůrkyň. Čím je tedy Matrix dnes a čím byl před 25 lety?

Čtyřicetileté výročí letos slaví kanonická adaptace Orwellova románu 1984, jenž byl sám uveden v roce 1949. Málokteré literární a posléze filmové dílo mělo ve dvacátém století takový vliv a málokteré bylo tak široce interpretováno a dezinterpretováno. Při pohledu na to, jak vzdálené jsou dnes mnohé Orwellovy výklady jeho záměru, se leckdo ptá, jestli svým ikonickým románem nadělal víc škody, nebo užitku.

Vrána (The Crow) byla v roce 1994 jednou z prvních vlaštovek temných latexových akčňáků, kteroužto éru naplno zahájil Matrix o pět let později. Adaptaci kultovního „prokletého“ komiksu Jamese O'Barra si vzal na svědomí původem řecký režisér narozený v Egyptě Alex Proyas. Problémové natáčení s nejistým výsledkem provázené katastrofami bylo trefným předurčením jeho divoké kariéry. Proyas, který od katastrofálního propadáku Bohové Egypta (Gods of Egypt) nenatočil nový film, má nyní ohledně nové adaptace Vrány, natáčené mimo jiné v Praze, ledasco na srdci.

Do kin vtrhla druhá Duna (Dune: Part Two) a jestli nějaký její klad musejí uznat i zapřisáhlí odpůrci poetiky Denise Villeneuva, je jím strhující vizuální stránka. Ne nadarmo se hovoří o tom, že tento zážitek je třeba si dopřát v kině, a to ideálně na co největším plátně a s co nejlepším zvukem – více srovnatelných příležitostí letos zřejmě nebude.

Na seznamu filmů, které nepotřebují remaky, bychom nejspíš Americké psycho (American Psycho) ani nenašli, protože by nikoho nenapadlo, že je nutné ho tam vůbec umisťovat a upozorňovat na něco tak samozřejmého. Přesto se šušká o tom, že studio Lionsgate chystá remake snímku, jehož prospekt na pokračování už producenti jednou sami zhatili svou nenažraností, když uspěchaně uvedli falešný druhý díl. Nyní již ikonická antikapitalistická satira se sadistickým byznys casual vrahem s tváří Christiana Bala ale nejspíš nebude mít pokoj.

Kaskadéři jsou od počátků kinematografie málo oceňovaným motorem skoro každého filmu, v němž se herci musí vedle chůze také rozběhnout, skákat, bourat s autem, jezdit na koni nebo absolvovat náročné bojové sekvence. Pro slavného režiséra Matthewa Vaughna (Kick-Ass, X-Men: První třída) představují skutečné hrdiny stříbrného plátna a v nadcházejícím nepojmenovaném projektu s Chrisem Hemsworthem (Vyproštění, Thor) a Samem Rockwellem (Zelená míle) jim coby producent umožňuje napsat, režírovat i hrát ve vlastním celovečeráku, který prý „zlomí světové rekordy“ a „zrenovuje akční film jako takový.“

Zákruty kariéry Nicolase Cage jsou téměř nekonečným zdrojem fascinace filmových fanoušků. Ústup ze slávy jedné z největších hollywoodských hvězd 90. let a braní pochybných rolí v béčkových i céčkových produkcích s cílem splatit rostoucí dluhy už byly popsané mnohokrát. Méně se však ví, že Cage neměl daleko k tomu, aby se stal tváří hned dvou milovaných franšíz z přelomu milénia.

Mladí muži za pultem, Podvodníci z New Jersey, my jim však říkejme jednoduše Clerks, slaví 30 let. Kultovní dílo si v době premiéry zamilovala především generace mladých mužů, jejichž těžko popsatelnou frustraci snímek skvěle zachytil. Od té doby se jak Clerks, tak režisér Kevin Smith dočkali určité revize. Celkem populárním námětem filmových esejí je vysvětlovat, proč byl Smith ďáblem v rouše beránčím a proč by byla chyba jeho pohledu na svět propadnout. Staří příznivci a noví odpůrci se pak mohou pěkně hádat. My si rozeberme, proč to není tak přímočaré.