Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Dalo se to očekávat a nyní je to skutečností. Druhá Duna (Dune: Part Two) slaví v kinech obří úspěch, tržby už dávno překonaly první díl a o snímku se mluví jako o velké události, kterou je nutné vidět na velkém plátně. A za pár let se na planetu Arrakis podíváme ještě jednou. Studio Legendary totiž oficiálně potvrdilo, že na snímku Dune: Mesiah se již pracuje a projekt dostal logicky zelenou. Zároveň si ovšem režisér Denis Villeneuve vyhlédl další projekt, v němž se vrhne na velmi znepokojivé téma.

Šedesáté výročí premiéry dnes slaví Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Snímek Stanleyho Kubricka, jenž byl zlomový jak pro jeho kariéru, tak pro kinematografii i společnost jako celek. Satirická komedie tne do živého a testuje hranice toho, o čem se smí vtipkovat. V první řadě však reaguje na největší fóbie své doby. Ty se vztahovaly k nesnesitelně možné nukleární válce, jež mohla začít každým okamžikem. Ještěže klíče k nukleárním zbraním mají v kapsách jen ti nejpovolanější, že ano?

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Oscarová válečná Četa, již si dnes večer můžete pustit v České televizi, proslula mimo jiné tím, že režisér a veterán války ve Vietnamu Oliver Stone se přiblížil autenticitě maximální možnou měrou. Parta převážně začínajících mladých herců odjela na filipínské natáčení s dvoutýdenním předstihem a v zemi, kde právě zuřila občanská válka, absolvovala vyčerpávající vojenský výcvik přímo v nevyzpytatelném terénu. Vše se otisklo do filmu, který spolu s podobně nekompromisní Apokalypsou a Olověnou vestou zůstává nejpůsobivějším svědectvím o morálních nástrahách válečného konfliktu.

Před 40 lety měl v kinech premiéru kultovní snímek Válečné hry (WarGames), který přenesl obavy z jaderného holocaustu do kybernetické sféry. Středoškolský hacker David Lightman (Matthew Broderick) se nevědomky nabourá do armádního superpočítače WOPR, který vyhodnocuje potenciální verze nukleární války. V domnění, že jde o nevinnou hru, zahájí simulaci sovětského raketového útoku, která vyplaší středisko protivzdušné obrany. Simulaci přitom udržuje v chodu zabudovaná umělá inteligence nazvaná Joshua. Zejména v době vzniku bylo sdělení filmu až příliš realistické.

Nejprodávanější autor současnosti se náklonností ke kinematografii nikdy netajil. Na motivy jeho děl vznikají filmy či seriály takřka každý rok, přičemž k několika z nich sám obstaral scénář nebo si v nich zahrál. Především k televizním novinkám se často pochvalně vyjadřuje na Twitteru a práci druhých umí ocenit. Platí to hlavně o následujících třinácti titulech, které řadí mezi nejoblíbenější.

Poslední dobou se v médiích hodně mluví o tom, co chceme od správného prezidenta. Není o čem debatovat, existuje velmi důvěryhodná série návodů i varovných příkladů, která už všechny důležité otázky zodpověděla. Je jí hollywoodská kinematografie. Podívejme se na deset nejpamátnějších filmových a seriálových hlav státu.

Antikapitalismus táhne. Dokonce tak moc, že přední zástupci kapitalismu okatě brojí proti ideologii, jež je dostala na výsluní. Moderní chytré komedie mívají přesah do satirického žánru, ve skutečnosti však nic měnit nechtějí.

Správný herec či herečka má tolik různých tváří, že v každém filmu obnaží trochu jinou stránku lidské osobnosti. Občas ale někdo dokáže smíchat dva naprosto rozdílné charaktery a v jediném celovečerním snímku ztvárnit roli kladnou i zápornou. Dvě různé úlohy, které k sobě ve světě filmu chovají vztah srovnatelný s energií mezi detektivem a sériovým vrahem. Podívejte se na několik příkladů skvělých dvojrolí, kdy se stejným člověkem v jednu chvíli sympatizujeme, přičemž v té další bychom mu nejraději vrazili kudlu do zad.

V polovině března uběhlo přesně padesát let od premiéry nechvalně proslulých i obdivovaných Růžových plameňáků (Pink Flamingos). Exploatační postmoderní komedie se v některých zemích nesmí vysílat dodnes a míra zvrhlých výjevů přesahuje hranici, již si většina diváků stanovuje v souvislosti s pokleslým morálním vkusem. Přesto je snímek Johna Waterse zřejmě nejslavnějším a nejoblíbenějším „oplzlým“ snímkem historie, který inspiroval mnoho pozdějších filmařů i serióznějších titulů a zasloužil se o uvolnění některých tabu v kinematografii.