100%
Jenže Psycho na rozdíl od většiny žánrově či tematicky spřízněných kusů, jimž jde předně o prvoplánové napětí, šok a strach, dodnes funguje jako dokonale promyšlený a po všech stránkách dotažený snímek, na nějž lze aplikovat i ta nejpřísnější měřítka kvality. A na nějž se lze proto dívat znovu a znovu a nechávat se tak opakovaně opájet jednotlivými brilantně zrežírovanými scénami, propracovaným scénářem, Perkinsovou životní rolí, skvostnou černobílou kamerou (natočit film barevně režisér naštěstí záměrně odmítl) či úchvatnou hudbou Hitchova dvorního skladatele Bernarda Herrmana, jež je pro film podobně zásadní a symptomatická jako například soundtrack Johna Williamse k Čelistem.
TITULKY
