Věra Chytilová - raná tvorba

Hra o jablko, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Hezké chvilky bez záruky, Čas je neúprosný,... ale také Strop, Pytel blech, O něčem jiném, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme... Asi není mnoho těch, kdo pohotově spojí všechny tituly s jedním jménem... Věra Chytilová.

Někým milovaná, kdekým zatracovaná, kontroverzní, obdivuhodná žena, která se po léta důstojně staví po bok velkým režisérům současné doby. A k filmům, které přesto nebo právě proto zůstávají v něčem "ženskými".

Tento rok oslavila své osmdesátiny. Léta hledání a úspěchů, slávy i zklamání.
Na začátku její cesty stojí studium architektury, začínající kariéra modelky, přijetí na Barrandov, kam nastupuje jako skriptka a pokračuje jako asistentka režie.

Rok 1957 znamená velkou změnu. V prvním ročníku hrané režie u profesora Otakara Vávry na pražské FAMU, je zapsána posluchačka Věra Chytilová.

Začátky

O pět let později upozorňuje její absolventský film Strop /1962, středometrážní příběh ze světa módních přehlídek/. O tom, že zde vyrostl talent, se kterým je třeba počítat, již nebylo pochyb. Potvrdila to i cena Mezinárodního svazu filmových klubů na Dnech krátkého filmu v Oberhausenu.

Pytel blech /1962, nevšední, společensky aktuální, průbojný a v dobrém smyslu toho slova "dívčí" pohled na učnice textilky/, je debutem na poli profesionálním. Přes počáteční obtíže se nakonec u zrodu tohoto filmu scházejí ve Studiu populárně vědeckého filmu dva spolužáci: režisérka Věra Chytilová
a kameraman Jaromír Šofr.

Společenský význam dokumentarismu vystupuje do popředí díky autorčině ostrému vidění životní skutečnosti umocněnému jednak moderním režijním rukopisem, tak i zdůrazněně reportážním viděním Šofrovy kamery. Dodnes se Pytel blech /1962/ tyčí v dějinách našeho dokumentárního filmu jako mezník.

Film, který zahájil ostrý nástup sociálně angažované dokumentaristiky, či sociologického filmu s uměleckými ambicemi. Získal bronzovou medaili na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Benátkách (1963) a v témže roce i hlavní cenu IV. dnů krátkého filmu v Karlových Varech, kde soutěžní porota udělila svou cenu "za úsilí o pravdivé vyjádření života naší mládeže výraznou formou".

Strop

Strop /1962/ absolventský film Věry Chytilové na FAMU, černobílý středometrážní, 35mm, kamera: J.Šofr, hudba: J.Klusák, námět, scénář, režie: Věra Chytilová, v hlavní roli: Marta Kaňovská.

Strop sleduje krátký výsek z života manekýny, zprvu působící dojmem, že je šťastná a její povolání ji více než uspokojuje, přestože profese modelky je podána i z druhé stinnější stránky - neustálý shon, jistá forma stereotypu, zkoušení šatů, líčení, předvádění, fotografování i únava, kterou toto vše sebou přináší. Teprve náhodné setkání protagonistky Marty s bývalým kolegou z lékařské fakulty, kde dříve studovala, odhaluje plytkost pocitu uspokojení, novou skutečnost, nové souvislosti.

Z nich najednou vyplývá, že Marta si svůj strop možností stanovila s ohledem na pohodlí a snadný úspěch. Přestože existuje určitá spojitost mezi skutečným osudem autentické hlavní hrdinky a fiktivním dějem filmu, autorka ho za konkrétní příběh slečny M.K. nevydává. Smyslem totiž nebylo vytvořit konkrétní příběh slečny M.K. Smysl byl jinde...

"Netočila jsem Strop jako školní cvičení: nemyslela jsem na to, že je nutno absolvovat, nebyla to pro mne povinnost, ale potřeba... Šlo mně o proces poznávání vnějších a vnitřních souvislostí, v nichž vnější nejsou rozhodující, přesto nebo právě proto, že se zdají na první pohled. Chtěla jsem se pokusit odkrýt vnitřní vztahy, které už otvírají cesty k nejistotám, chtěla jsem ukázat jak těžké je oddělit věci pravé od nepravých." říká Věra Chytilová
"A proč Strop? Říkáváme přece často, že naše schopnosti jsou omezeny, že mají svůj strop. Většinou to ale bývá výmluva, zakrývající nechuť přiznat si vlastní neschopnost." Tolik o Stropu Věra Chytilová.

A co je tedy Strop?

Je to fiktivní příběh vytvořený proto, aby autorka vyslovila a zobecnila určitý svůj filozofický, psychologický a společenský názor. Sama se přiznává k moralizování, měří úspěch tím, do jaké myšlenky se jí zdařilo, aby diváci správně pochopili určitou tezi, myšlenku, moralitu.

Za pomoci dokumentárních prvků ( reálná osoba, prostředí) a dokumentárního sdělení určitého problému vzniká tedy dojem autenticky zachyceného obrazu reality, přestože podle klasického dělení se film Strop řadí dodnes a odjakživa
k filmům hraným.

Pytel blech

Pytel blech /1962/. Černobílý středometrážní film, 35mm, kamera J.Šofr, námět, scénář, režie Věra Chytilová, vyrobilo Studio populárně-vědeckého filmu Praha.

Debut na poli profesionálním. Průrazný, nevšední, v jistém smyslu zcela nový pohled na život mladých učnic textilky. Jednotlivé střípky pohledů nasbírané na samotném pracovišti či internátě děvčat za doprovodu velmi vtipně řešeného komentáře, (jedna z dívek ich formou film jakoby komentuje) skládají ve výsledku kompaktní dokumentárně působící celek.

Zrod filmu nejen upoutal pozornost na výrazný talent mladé debutující autorky, ale rozpoutal i nejednu žhavou debatu o své dokumentárnosti či nedokumentárnosti.

Film má hrdinku, určitou dramatickou fabuli, která není přísně autentická, u řady scén je patrné, že byly aranžovány pro film. Ale přesto docházíme k obdobnému závěru jako u Stropu. Film je dokumentární svou podstatou a vyzněním.
O pytli blech Chytilová říká: "Chtěla jsem dělat dokument, nestraně poznat skutečnost a přitom jí dát příležitost, aby se sama prosadila. I dívka, která vypráví příběh skupiny děvčat z internátu, vidí vlastně problémy vytržené jako ti, kteří se je snaží v určitou chvíli řešit. Divák v kině nakonec vše pochopí, protože vidí za sebou souvislosti. "

"Film měl velmi přesný scénář, pouze dvě scény byly přidány. Všechny scény byly aranžovány. Pravděpodobně se ani jedné z dívek nestalo ve skutečnosti to, co hrála."

První filmy - Cinemá Verité

O něčem jiném /1963/. První celovečerní film. Neobvyklou formou podaná bezvýchodnost životního koloběhu žen. Jednou hrdinkou byla naše nejlepší gymnastka Eva Bosáková, tou druhou byla žena ve finančně dobře zabezpečené domácnosti. Obě ženy cítí, že jsou takříkajíc "vězni" vlastního života. Avšak ve chvíli, kdy mají možnost realizovat svůj sen - o něčem jiném - volí bez váhání svůj starý život. Důkladná příprava, kterou Chytilová filmu věnovala ( týdny strávené v tělocvičnách gymnastek i na Mistrovství světa), dodala filmu správné koření autentičnosti.

A výsledek? Na poli domácím zprvu hodně rozpačitý. Ale velká cena na festivalu
v Mannheimu a Vídni, zvláštní cena poroty na Mezinárodním festivalu osvobozené kinematografie v Porretta Terma, cena polských filmových kritiků a nakonec čestné uznání Československého filmu a svazu Československých divadelních
a filmových umělců, ony rozpaky překlenuly.

Cesty a prameny hledání se sjednocují. Cinéma-verité, hlavní tvůrčí proud této doby, má značný vliv i na tvorbu Věry Chytilové. Používá dokumentární prvky, vytváří filmy povýtce autorské, koncentruje svou pozornost na ženské hrdinky
a skutečné postavy. To vše postupně obohacuje o brilantní obrazovou skladbu. Perličky na dne /1965/ - povídkový film, který podle literární předlohy Bohumila Hrabala ztvárnilo několik mladých režisérů. Mezi nimi i Chytilová
/ povídka Automat svět, příběh nočního automatu s takřka kriminální zápletkou/. Není bez zajímavosti, že k producentům filmu se řadí i slavný Carlo Ponti. Cena kritiky v Cannes, cena diváků v Polsku, cena FIPRESCI. Film zaznamenal úspěch
i na festivalu v Locarnu.

Ve spolupráci s kameramanem Jaroslavem Kučerou a výtvarnicí Ester Krumbachovou se rodí další film Sedmikrásky /1966, úsměvné epizody ze života dvou mladých dívek, které se rozhodly, že budou "zkažené"/. Přesto, že jej na festivalu v Benátkách odmítli, objevuje se vzápětí na týdnu československého filmu
v New Yorku. Věra Chytilová zažívá několik zajímavých setkání se zástupci světového undergroundu Andy Warholem a Shierley Clarcovou.

Velká cena v kategorii autorských filmů v Bergamu dává Sedmikráskám to nejlepší vysvědčení. Stejně tak prix d` excellence v soutěži UNIATEC v Bruselu. A velká cena svazu belgických filmových kritiků. I v Paříži zaznamenává premiéra filmu úspěch. Obchodní i umělecký. Stejný ohlas je v Jižní Americe, Portugalsku, Španělsku, Finsku. Dokonce ve Španělsku se od té doby stalo
slovo - sedmikráska - přezdívkou pro určitý typ dívek. Na poli domácím byl oceněn tvůrčí přístup režisérky a kameramana Trilobitem.

Filmové studio Barrandov a belgická společnost Elisabeth films ve spolupráci s trojicí Chytilová, Kučera, Krumbachová vytvářejí experimentální dílo s názvem Ovoce stromů rajských jíme /1969/. Svéráznou sondu do hloubky mezilidských, zejména partnerských vztahů. S napětím očekávané uvedení filmu v Cannes přináší zklamání. Ne nadlouho. Zlatý Hugo - cena za experiment - a další tři ceny na festivalu v Chicagu ukazují, že ani tato cesta tvůrčího hledání nebyla nesprávná.

"Nechci lhát a dělat to, co už umím a vím. Chci se svou prací nové dozvědět. Nechci se nudit a klást si skrupule. Chci dál točit, hledat smysl věci, souvislosti a rozpory. Chci myslet filmem. Pro mě není rozhodující úspěšné vyvrcholení. Miluji tu cestu vývoje, která zanechá stopu. Ve mně i v lidech.
Můj výsledek je v procesu. Snažím se prostě o kus pravdy..." říká Věra Chytilová.

Již film O něčem jiném /1963/ můžeme zařadit do období hrané tvorby Věry Chytilové. Který, ač má stejný rok vzniku jako Pytel blech /1963/ a dokonce se mu v mnohé značně podobá, je přeci jen prvním celovečerním filmem, debutem profesionálním, o čemž také svou vyzrálostí hovoří.

Povídka Automat svět z Perliček na dně /1965/ naznačuje další tvůrčí vývoj.
A nakonec jsou to Sedmikrásky /1966/ a Ovoce stromů rajských jíme /1969/. Filmy
s výraznou výtvarnou stylizací, přesto však nepopřou tvůrčí rukopis autorky. I v nich zůstávají patrny jisté prvky cinemá - verité.

O něčem jiném

O něčem jiném /1963/ první celovečerní film. Černobílý, 35mm, kamera Jan Čuřík, hudba Jiří Šlitr, námět, scénář, režie Věra Chytilová. Hraje Eva Bosáková, Věra Uzelacová.

Na osudech dvou žen, dvou zcela odlišných dějových linek, které se fakticky nikde neprotínají, získává Chytilová místo k vyjádření svého názoru na postavení ženy ve společnosti. Ta první žena - Eva Bosáková - reálná, autentická osoba, trávící od rána do večera na tréninku v tělocvičně. Nemůže se v podstatě věnovat žádné zábavě, nemůže si ani nic přečíst... Dokonce i její osobní život je naprosto podřízen tréninkovému koloběhu. Na dítě zatím nemůže ani pomyslet.

Stále si říká... až potom..

Druhá žena - Věra - se pohybuje v uzavřeném kruhu své domácnosti, pečuje
o malého syna a ani ona se nemůže zbavit dojmu, že je vězněm svého postavení ženy v domácnosti. Snaží se uniknout tím, že si najde milence, avšak záhy zjistí, že to není řešení. V krizové chvíli, v momentě, kdy je možno přemýšlet o něčem jiném a rozhodnout se pro to, volí obě ženy svůj "starý, zaběhnutý" život.

Stejně jako u prvních filmů zůstává tedy i zde charakteristickým prvkem programové sdělování určitých pravd a myšlenek, tak jak je autorka zná ze života. "Moje koncentrace je koncentrace na dilema. Neřešitelné věci, které jsou půl na půl. A jakékoliv řešení znamená oběť." V.CH.

Automat svět

Perličky na dně /1965/. Povídky Bohumila Hrabala převedené do filmové podoby pěti mladými autory. V každé z nich je patrný vliv metody cinemá-verité.
Povídku Automat svět ztvárnila svým osobitým rukopisem Věra Chytilová.
Automat svět /1965/, kombinovaný černobílý i barevný film, 35 mm, kamera Jaroslav Kučera, scénář režie Věra Chytilová. Hrají V Mrázková, V. Budník.
Automat svět je příběh s takřka kriminální zápletkou zasazený opět do rámce reálného prostředí, více či méně autentických postav.

Výčepní v nočním automatu objevuje v přilehlé místnosti tělo oběšené ženy, zachová však klid, zavírá výčep a přivolá policii. V druhé lince příběhu je exponovaná svatba. Obě tyto linky si zachovávají anonymitu. Nevíme ani kdo je
a proč takto skončila ona dívka, na druhé straně jen tušíme, že někde je nějaká svatba. Příběh oběšené ženy zůstává jakoby schválně nedořešen.

Zmiňované používání prvků cinemá-verité je u Chytilové patrné v používání reálných akcí jako plochy pro prosazení určitého příběhu, reálné ruchy (ruch automatu, lidové písně zpívané podnapilou společností) a užívání neherců.
Kučerova kamera přechází od reportážního stylu až k záměrně přehnané výtvarné stylizaci.

Film se jeví jako zajímavý přechodník na cestě tvůrčích postupů Věry Chytilové. Autorka na jedné straně používá realizační prvky, které už z její tvorby známe, na straně druhé naznačuje novou cestu, po které se vydává. Od reportážního obrazu ke stylizaci.

Experiment

Sedmikrásky /1966/, celovečerní barevný film, 35 mm. Námět Věra Chytilová, Pavel Juráček, scénář Věra Chytilová, Ester Krumbachová, kamera Jaroslav Kučera, režie Věra Chytilová. Hrají Jitka Cerhová, Ivana Karbanová.

Ovoce stromů rajských jíme /1969/, celovečerní barevný film, 35 mm. Námět Ester Krumbachová, scénář Věra Chytilová, Ester Krumbachová, kamera Jaroslav Kučera, režie Věra Chytilová. Hrají Jitka Nováková, Jan Schmidt, Karel Novák.

Oba poslední filmy období rané tvorby režisérky Chytilové Sedmikrásky /1966/ a Ovoce stromů rajských jíme /1969/ mají jedno společné: Příběhová linie ustupuje a do popředí vystupuje obrazová složka, experimenty obrazové, skladební, kompoziční a trikové.

Nová cesta na kterou se Chytilová vydala, se zcela odklání od reportážního stylu kamery. Nyní je vše důmyslně výtvarně komponováno. Místy kompozice působí až samoúčelně, ale celkový dojem nakonec zanechá v divákovi hluboký umělecký prožitek. Oba filmy lze hodnotit jako zdařilé experimenty, tvůrčí osobnost režiséra tu ustupuje do pozadí. Na otázku proč tato cesta Chytilová odpovídá: "Užívala jsem i velmi stylizované prostředky, až ad absurdum... Ale jen proto, že jsem chtěla vyzkoušet všechno. Meze možností filmu..".

Charakteristické pro tvorbu Věry Chytilové v období jejích začátků, je fakt, že Chytilová dělá film na nějaké téma, čili film á la thése. Chce jím vždycky něco říct. Tento tvůrčí přístup by se dal nazvat "moralizováním" v dobrém slova smyslu.

V jejích filmech jsou patrné prvky dokumentarismu a to ve skutečnosti, že v tvůrčím záměru je vždy vysloveno stanovisko, postoj a názor na věci.
Jedinou tvůrčí zásadou Věry Chytilové je, neotřesitelná víra, že smyslem umělecké tvorby je sdělovat pravdu. "Autor si musí věřit, divák je v podstatě jako autor. Má podobné touhy a potřeby, ztráty a nálezy... Divák i autor jsou zajedno v upřímnosti, že člověk věří, že není sám ve svém postoji vůči skutečnosti. Autor pak pravděpodobně sáhne po takovém sdělovacím prostředku, jehož je potřeba je jakoby ve vzduchu."

Adéla Sirotková