Interstellar: Vysvětlení a vše, co potřebujete o filmu vědět

Hned na úvod začneme první recenzí na Interstellar a budeme pokračovat dále po jednotlivých otázkách, na které se publikum ptá nejčastěji. Pro přehlednost, jsme připravili i jednoduchou osnovu:

Začnu tím, že jsem film viděl v systému IMAX a sál byl i po pár týdnech od premiéry beznadějně vyprodaný. Cestou k sedačce jsem si vyslechl zasvěcený výklad otce synovi, kde mentor vysvětloval, co je 70 mm film (některé pasáže filmu byly natočeny na 65mm film, Nolan je, jak známo, ctitel klasické filmové suroviny, nikoli digitální technologie). Vzápětí jsem ale též zaslechl dvě slečny nesoucí kotle s pop-cornem, kde jedna druhé objasnila, že film je prý nějaký zvláštní tím, že to bylo natočený nějak jinak. Tudíž hned při vstupu do kina se o sebe otřely dvě skupiny diváků, které se většinou ve foyer rozlévají do zcela odlišných sálů na odlišné filmy.

Interstellar není ovšem Nolanovým prvním filmem sjednocujícím diváky jinak zcela odlišných filmových preferencí. Christopher Nolan již jednou prokázal, že se umí pohybovat v mainstreamové, velkorozpočtové podívané (kde se většinou studia snaží vybalancovat tvůrčí záměr s riziky návratnosti vložených prostředků) a to způsobem přijatelným jak pro diváky vysloveně konzumního typu, tak pro ty vnímavější, náročnější, prahnoucí po percepci, jejíž rezonance s probuzením do dalšího dne nevymizí. Mluvím o jeho snímku Počátek (Inception).

Na rozdíl od Interstellaru je Počátek mnohem akčnější, vizuálně baroknější, o tom není pochyb. Ale právě v tomto filmu klade Nolan na diváka nároky mnohem vyšší, než by se u tohoto žánru očekávalo. Navazuje na kultovní Matrix v tom nejlepším slova smyslu. Pohybuje se na hraně kyberpunkového žánru, což bývá nezřídka ostře selektivní subžánr sci-fi a odrazuje značnou část potencionálního diváctva. Jak víme, hrdinové filmu Počátek vstupují do podvědomí, pohybují se na několika úrovních snového světa a sledovat logiku a dějovou posloupnost není pro artového diváka, natož poživače pop-cornové zábavy nic jednoduchého. Přesto se Nolanovi sugestivním vyprávěním daří strhnout. Porovnání s propracovanou strukturou Matrixu jistě není od věci. Oči i mozek dostanou řádnou porci ve formě příběhu, který se valí jako vypuštění býci v ulicích Pamplony. Každý, kdo sedí v kině, bez ohledu na intelektuální výbavu, se té energii poddá.

Interstellar strhne silou vyprávění a sugescí

Velmi podobně je tomu i u nejnovějšího Nolanova filmu Interstellar. Režisér si v něm ovšem dovolil mnohem víc, než doposud. Rezignoval na úlitbu studiím v podobě dechberoucích akčních scén a spolehl se na sílu vyprávění a sugestivitu obrazu. Nepochybně věřil, že v příběhu zakódované podobenství o nezlomnosti lidského ducha a lásky diváka strhne. Tak jako jeho strhla potřeba stvořit takový příběh. Představa, jak Nolan sedí nad scénářem se spoluautorem bratrem Jonathanem, ve mně vyvolala obraz z jiného filmu - geniální Mozart diktuje v horečnatém stavu kolegovi Salierimu své Requiem, hudba znějící v jeho hlavě je rychlejší, než stačí kdokoli vnímat a zapisovat. Ale vím, že toto přirovnání neobstojí. Zatímco Mozartovo dílo je skutečně dílem génia, Interstellar má k dokonalosti daleko. Působí sice dojmem, že bylo stvořeno stejně horečnatou umanutostí zapáleného tvůrce, ovšem předloženo divákům s celou řadou děr v logice vyprávění, nevyrovnanosti v dějových rovinách (či spíše pahorkatinách). Některé segmenty příběhu jsou k neuvěření naivní až infantilní, jiné zase až příliš sofistikované, filosoficky hluboké, odkazující na klasická díla žánru. Na některých místech je vyprávění až příliš didaktické, spielbergovsky polopatické, vysvětlující, a jsou tam pasáže v tomto smyslu doslova kontrapunktické.

Po skončení filmu jsem se nemohl ubránit dojmu, že si Nolan musel být vědom, jak nevyrovnaný a nedokonalý (ve srovnání s perfektními tvary jeho předchozích děl) Interstellar je. Jakoby sám stál před dilematem, jemuž vystavil své hrdiny. Lze obětovat to, co mi je drahé, pro vyšší cíle? Nechat na oltáři vlastní trademark – tj. perfekcionismus a věřit, že při zachování poselství příběhu (vyprávěného dostatečně sugestivně), mi divák odpustí, pochopí? To zavání až sektářsky pojatou konspirací, nicméně není mým cílem podsouvat či poskytovat Nolanovi alibi ve formě jakéhosi ospravedlnitelného tvůrčího fanatismu. Pouze se snažím nalézt odpověď na otázku, jak je možné, že tak nedokonalý film má takový úspěch. Že tak zkomoleně předané poselství má takovou odezvu.

Interstellar je třeba vnímat jako celek

Nolanův film funguje především jako celek, jako cosi, co v nás vyvolává nutkání hodnotit dílo z ptačí perspektivy, nadřazovat epizodám celkový obsah, sledovat komplex, nikoli jeho prvky. Pokud tomuto nutkání podlehneme, naše hodnocení musí být vysoké a filmový zážitek hluboký. Interstellar je jako Bible, která obsahuje mnoho příběhů a pokud bychom je měli separátně analyzovat z hlediska věrohodnosti a logiky, ateisté by si smlsnuli na vykonstruovanosti a ničím nepodložené mirákulóznosti detailů - například v příběhu o Lazarovi (právě ten je v Interstellaru zastoupen názvem jedné z kosmických misí a patří k obtížně interpretovatelným částem filmu). Jako poselství je ale Bible neotřesitelně silná, působivá, bez ohledu na to, zda se to, či ono mohlo stát, má-li to logiku či nikoli.

V Nolanově filmu je lidstvo na pokraji absolutní zkázy, vyhynutí a pro tvůrce zjevně nebylo nijak důležité zaobírat se tím, jak a proč k tomu došlo, v jaké době se vlastně nacházíme. Nejsou důležité příčiny, ale řešení důsledků. Jak říká jedna z hlavních postav filmu: Nemíníme tenhle svět zachránit. Chceme ho opustit. Je to jakési bezčasí v blízké budoucnosti. Lidstvo může spasit posádka hledačů nové obyvatelné planety po průletu masivní černou dírou, kde dochází k diletaci času. Čas, který je ostatně zásadní fyzikální i filosofickou veličinou filmu, v kině podléhá zákonu kvalitního díla – sto sedmdesát minut uplyne jako voda.

Nolan s bratrem vytvořili jakousi větvící se deltu, vlévající se do oceánu nadčasových témat a ten má (a myslím, že se mu to daří) pohltit všechny ty otazníky či vykřičníky vyvstávající v hlavách diváků. A také donutit diváka nemyslet na to, z jakých důvodů se cituje, využívá či odkazuje na celou řadu filmů, které filmofilům během projekce naskakují, až má člověk dojem, že jde o jakousi eklektickou poctu žárnu, jíž originální tvůrce Nolanova formátu nemá zapotřebí. Astronaut Cooper (Matthew McConaughey) žije s otcem a dětmi na farmě, tedy takřka v totožné sestavě a prostředí, jaké má Znamení od Shyamalana. Forma záchrany lidstva a vyslyšení vzkazu z Vesmíru je ve dvou možných verzích podobně jako v Kontaktu od Zemeckise. Cooperův pohled za horizont události je nezpochybnitelnou citací Kubrickovy klasiky 2001: Vesmírná odysea. Láska, otázka života a smrti zase odkazují na Tarkovského Solaris.

Opakuji ale, že navzdory všem těmto skutečnostem, musí být pro vhodně naladěného diváka Nolanův film mimořádným zážitkem. Už jen hudba Hanse Zimmera má atributy naprosto výjimečného experimentu, jaký docení pouze divák v kině (ani s kvalitním domácím kinem si nevystačíte). A ten – dle mého soudu – nemusí (a ani by neměl) v příběhu vše beze zbytku pochopit, může si být vědom nelogičností, podivné žánrové křížové palby, urážející doslovnosti i provokující nedořečenosti a i přesto je pro něho síla vyprávěného natolik sugestivní, že odchází z kina rozechvělý, jakoby byl svědkem velké události. Přesto si troufnu tvrdit, že Interstellar je promarněnou šancí. Nolan mohl natočit nesmrtelný film. Je to velký film, ale nikoli nesmrtelný. Na rozdíl od básně Dylana Thomase Do not go gentle into that good night (a Michael Caine ji umí zatraceně působivě recitovat).

hodnocení: 80%

A nyní postupně k daným otázkám.

Posádka Endurance má za úkol najít pro lidstvo novou planetu na osídlení a při jejím hledání se spoléhá na všechny možné zdroje. Takže, když jí z této planety dorazí data, vybere si za první zastávku právě ji. Bohužel se ukáže, že planeta není pro život vhodná, neboť je příliš blízko černé díře a její čas je až moc dilatován, jeden rok tu odpovídá sedmi letům na Zemi.

Cooper kvůli své misi opouští rodinu – dceru Murph a syna Toma a nechává je v rukách jejich dědečka Donalda. A ačkoli by se mohlo zdát, že rodina tuto ztrátu přečká, není tomu tak. Mezi Tomem a Murph se vytvoří obrovská propast, kterou nelze překlenout. Tom vědu nenávidí a nechce s ní mít nic společného, vzala mu otce a tak se soustředí pouze na svou práci na rodinné farmě, zatímco Murph chce ve šlépějích svého otce pokračovat a najít lidstvu místo pro přežití. Jeho rozhodnutí jistě mělo nějaký smysl a ona ho musí zjistit.

A pak je tu ta neožehavější otázka ze všech. Má Interstellar vysvětlení? Má, ale najít ho musí každý sám, protože přesně tak to udělali i Murph a Tom. Rozhodli se, co si z otcova odchodu vezmou a žili podle toho. Navíc je třeba říci, že na dvě větve se dělí i samotný děj snímku. Věda versus citová pouta mezi lidmi. A obě se sbíhají k jedinému cíli, zajistit přežití lidské rasy. Cooper se za každou cenu snaží odeslat kvantová data na Zemi a pomoci získat nové poznatky o gravitaci, které umožní vesmírným lodím převážet lidské posádky. Riskuje a nakonec dokáže z jiné dimenze se svou dcerou komunikovat, vyvolat v ní zájem o vědu a ovlivnit to, jak se dívá na svět kolem sebe. Právě ona je příjemcem jeho dat, jen díky jejich spojení a společném vidění světa v širších souvislostech najdou řešení. A právě toto rozdělení příběhu na dvě zcela odlišné roviny je to co činí snímek tak výjimečným. Jistě není vědecky dokonalý, a to i přes to, že na něm spolupracoval jeden z nevýznamnějších teoretických fyziků současnosti a nositel Nobelovy ceny doktor Kip Thorne, ale je velmi silný a právem ho mezi nejlepší filmy o vesmíru řadí i sami vědci. Emoce a touha po poznání jdou ruku v ruce od počátku lidských dějin a logika s tím mnohdy nemá nic společného. A to ani nepočítáme, kolikrát do vědeckého procesu zasáhla náhoda či přímo nehoda.