Recenze: Neviditelní - (pod)vodníci a jejich starosti

Vypadají jako my, ale nejsou jako my. Již tisíce let se ukrývají mezi námi a manipulují naší společností pro své vlastní zájmy. Samozřejmě jde o vodníky, lidi disponující aquagenem, který jim umožňuje dýchat vodu.

Pilotní díl představil tajnou společnost vodního národa v Čechách a její fungování. Vše podléhá Velké radě, které šéfuje Hubert Vydra (Jiřího Bartoška). Ten vlastní národní síť vodovodů a kanalizací a snaží se s pomocí své vypočítavé manželky Nory (Ivana Chýlková) ovládnou (rozumějte – skoupit) veškerou vodu v republice a také donutit svého syna Ruperta (Kryštof Hádek), aby si našel nějakou čistokrevnou vodnici a zajistil tak pokračování přímé vodní linie.

Tomu všemu přihlíží Luděk Sobota jako Eduard Baretti, bývalý šéf Rady.

Eduard se na rozdíl od ostatních vodníků nedívá na nás „sucháče“ spatra (nebo spíše zespoda) a rád by žil v klidu a bez tajností. Ale jako starého vodníka v důchodu ho bere vážně už jen jeho dcera Johanka (Kristýna Liška Boková), zdravotní sestra ve vodnické porodnici. Spolu bydlí v malé loďce kotvící v podolském přístavu. Kartami ale zamíchá pražský lobbista Ivan Laušman (Jiří Langmajer), kterému se kvůli policejnímu vyšetřování začne rozpadat jeho poctivě nakradené impérium. Když se ale ze zoufalství zkusí utopit v autě, zjistí, že mu to tak docela nejde...

Neviditelní jsou hlavně komedií, a tu čerpají ze dvou pramenů. Zaprvé je tu tajné společenství vodního národa a jejich choutky jako syrové ryby, žáby s želé (nebo tvarohem, jak komu chutná), čerstvé plísně a vynikající voda ze Štrbského plesa, ročník 1973. Je zajímavé sledovat, kolik variací na téma „lidé žijící ve vodě“ se povede tvůrcům nacpat do jednoho dílu, někdy možná až příliš. Ale přece jen jde o hlavní premisu celého seriálu a pořád jich není tolik, aby zadusily zbytek.

Také je zde pokus vybudovat celou mytologii a dokonce náboženství vodníků. Vše je postaveno na tajném evengeliu Jana Křtitele, patrona všech vodníků, kde se mluví i o spasiteli, který jednoho dne sjednotí všechen vodní národ. Jak nám napověděly první dva díly, není to jenom součást pozadí, ale důležitý prvek budoucího děje. Zdá se mi, že biblická proroctví jsou do komedie o moderních vodnících poněkud uměle naroubována. Přece jenom, přejít během dvou minut od „Tyhle rybičky berte třikrát denně.“ k relativně vážně míněné diskuzi o vodnickém mesiáši, to je pořádný skok.

Na druhé straně řeky je korupce u nás. Scenáristé si neberou žádné servítky a všem těm pomluvám o politickém systému přidali pořádně pod kotel. Ve světě Neviditelných je rozkradeno úplně všechno. Například Laušman se při projížďce po Vltavě vychloubá, co všechno mu patří, a dojde k názoru, že téměř každá budova u břehu. Tedy kromě jedné, kde „sme chtěli udělat hotel, ale oni tam furt hrajou nějaký divadlo, nebo co.“

Rádio nám zase řekne, že několik železobetonových mostů na rozestavěném úseku dálnice spadlo, protože v nich nebylo nejen železo, ale ani beton. A uplatit někoho dvaceti miliony stojí ve skutečnosti čtyřicet, protože přece i dotyčný musí něco dát svým lidem, něco sobě a za něco uplatit někoho dalšího.

V tomto světě umí plavat lobbista Ivan Laušman. Ale dny na výsluní má už za sebou – zaprvé si na něj posvítila policie, hlavně nekompromisní komisařka Jará (Simona Babčáková), a také proto, že už toho zkrátka není moc k ukradení. I když zjistil, že je vodníkem, neztratil Laušman nic ze svého umu. A ohromil i pana Vydru, který ho nejdříve kvůli zachování vodních tajemství chtěl zlikvidovat.

Ivan Laušman je rozhodně velice netradiční hlavní hrdina. Je to podvodník a zloděj, neváhá komukoliv vyhrožovat nebo ho uplatit, nad svými zločiny necítí náznak lítosti. Ale přesto si všechny za pár minut omotá kolem prstu.  A musím se přiznat, že se mu to povedlo i u mě. Když Jiří Langmajer vypráví policistům, kteří ho vyzvedli z řeky, že „takhle dobře jsem se nevyspal už roky!“, a pak nonšalantně volá na ministerstvo, aby zvedli plat jednomu sympatickému policistovi, je z něj cítit krásná upřímnost. Je vidět, že si roli vysloveně užívá, a to včetně všech bláznivých scén, které musí odehrát. Ostatní ale podle mě podobným nadšením neoplývají.

Neviditelní sází na spoustu známých jmen, ale kromě Langmajera a Ivany Chýlkové v roli nádherně snobské a manipulativní Nory Vydrové nevybočují žádné postavy z řady. Vysloveně špatné výkony naštěstí nepodává nikdo (i když Kristýna Liška Boková hraje Johanku Baretti s pouhými dvěma výrazy ve tváři – demonstruje nezájem a lehké překvapení), ale rád bych v příštích dílech viděl „trochu více nadšení do toho umírání“.

Seriál se hodně vyžívá v záběrech na Vltavu a její břehy. Podolský přístav pod Vyšehradem, kde se odehrává velká část děje, je krásná lokalita. Prohlédneme si dokonce i kanalizaci, včetně stanic lodí pro vodníky (i jízdní řády tam dole mají!). Oproti tomu se zdají interiéry, hlavně obydlí rodiny Vydrovích, poněkud suché. Možná je to jen moje zdání, ale místnosti vypadají spíše jako narychlo nazdobené kulisy, než jako skutečný dům, ordinace nebo kancelář, kde někdo žije a pracuje.

První tři epizody Neviditelných v televizním rybníce moc vln nenadělaly. Jejich hlavní síla je v humoru, který vyvstává z na první pohled absurdní premisy. Příběh samotný jde tak trochu stranou, důležitější je spíš prostředí, postavy a dané situace. Po třech dílech se děj teprve začíná rozbíhat, ale nasliboval toho už hodně.

Uvidíme, jestli tvůrcům vydrží pára na dalších deset dílů. Když se přenesete přes prvotní reflex, že takovou pitomost jste ještě neslyšeli, a dáte vodníkům a lobbistům šanci, tak vás odmění krásným českým humorem. Pochybuji, že se o nich bude mluvit ještě po letech, ale takový seriál, který se nebere moc vážně a není šitý horkou jehlou, tu dlouho nebyl. A uvidíte, že těch padesát minut v pátek uteče jak voda.

Hodnocení prvních tří dílů seriálu: 65%