Na plovárně s hvězdami: Marek Eben vyzpovídá Dana Browna, Christophera Lamberta a Tima Burtona

„Dan Brown je nejen výtečný spisovatel, ale taky báječný partner pro rozhovor,“ vzpomíná na setkání Marek Eben a pokračuje: „Oni jsou ti spisovatelé vždycky výborní, protože mají nejen dar slova, ale taky velmi přesně a úsporně formulují své odpovědi, málokdy odskakují od tématu a to, co řeknou má vždycky hlavu a patu. O Danu Brownovi to platí bez výhrad, má navíc velký smysl pro humor a systematičnost, se kterou přistupuje ke svému psaní, je fascinující. Už jen to, že začíná psát někdy kolem šesté ráno a to už má za sebou procházku lesem. A pečlivost při všech historických rešerších je obdivuhodná.“

K setkání s filmovým Highlanderem Marek Eben říká: „Plovárnu s Christopherem Lambertem jsme točili před brněnským plesem v opeře. Musím říct, že kdyby Christopher Lambert hrál tak, jak tančí, asi by z něj velká hvězda nebyla. Velký tanečník opravdu není, ale publikum předem varoval, což bylo sympatické. Vůbec jsem měl pocit, že má takový příjemný nadhled nad svou kariérou, to třeba američtí herci často nemívají, ale on je skoro víc Evropan, než Američan, mluví plynně francouzsky a i jeho kariéra se po úspěchu Tarzana a Highlandera později rozvíjela spíš v Evropě, než v Americe. A pořád má ten charismatický pohled, a když s ním děláte rozhovor, uteče to velice rychle, jakoby tam ani nebyly kamery.“

„Tim Burton je typ umělce, který vás nezklame,“ říká Eben. „Pokud se člověk podívá na jeho filmy, udělá si takovou rámcovou představu, jak by asi ten tvůrce mohl vypadat a pak se otevřou dveře a vstoupí Střihoruký Edward. Rozcuchané vlasy, tmavé brýle a tak velká gesta, že se skoro nevejdou do záběru. Ale člověk je to velmi jemný, komunikativní, rád se směje a už od první minuty rozhovoru mi bylo jasné, že ať to dopadne jakkoli, nebude to nuda. V jedné chvíli jsme se bavili o jeho působení v Disney Studios, kde pracoval jako kreslič, ovšem při jeho stylu se ty kresby Disneymu nikam nehodily, takže mu vyčlenili vlastní kancelář, kde seděl, kreslil si, co chtěl, ovšem nikdy nic z toho nepoužili. Takže mi říkal, že si připadal jak princezna ve věži. A když jsme skončili, vzala si mě stranou kurátorka jeho výstavy, Jenny He a říkala, pojďte se na něco podívat. A ukázala mi jeden obrázek z výstavy, kde je taková zoufalá postava chlapa, který sedí v kamenné věži s malým stropním okénkem a cosi smolí na malířském stojanu. A ona říkala: Vidíte? To je on. A byl. Moc mě to pobavilo, obrázek jsme si natočili a bude v rozhovoru taky vidět.“